Ď, dík, děkuji… Nestačím se divit. Já udělám haf a panička hned ví, že jsem slušně poděkovala a tím to hasne. Nepřemýšlím nad tím, jestli štěkám haaf nebo háááf.Ale vy, lidi, vy to máte teda dost zvláštní.
„Děkuju ti, holčičko moje,“ říká babička naší Barunce, když jí donese nákup.
„Díky,“ usměje se panička, když jí páníček uvaří a donese čaj.
„Ď,“ řekla paničce kámoška Radka ani nevím za co.
Paní u zeleniny naváží brambory, položí je před paničku na pult a povídá: „Děkuji mnohokrát, co to bude ještě?“
A pak kluk podrazí jedné paní u sámošky nohy a ona sotva dopadne na zem, vztekle za ním zavolá: „Tak ti teda pěkně děkuju!“
Najednou jde máma s holčičkou tak sedmiletou, podá jí čokoládu a vzápětí následuje pohlavek, až holce hlava nadskočí: „To neumíš poděkovat?“
No až jsem se lekla. A tak vás prosím, prosím, naučte děti tohle slovíčko říkat. Ať už děkuji, díky, ď. Abyste nemuseli lamentovat: „To je teda pěkné poděkování, za to všechno.“
Prosím? To že je také důležité slovo? Máte pravdu.
„Prosím tě, podej mi to.“
„No prosím tě, ty toho naděláš!“
„Ano, prosím.“
A tak mi zachovejte přízeň a mějte rádi zvířata, protože jsou….prosím? Jo chlupatá! Děkuji!
Vaše
Eni