V odlehlém kraji indiánů Kankuamo, na úpatí horských štítů Sierra Nevady v severní Kolumbii usnul čas. Sladká vůně hnijících spadaných plodů manga stéká během horkých odpolední, pomalu jako potůčky medu, mezi zdmi domků bílenými vápnem. Noci jsou tu černé, často plné strachu a vzdálené střelby partyzánů, kteří se ukrývají v horách.
V procesí účinkují tři skupiny tanečníků: Diablos, Cucambas a Negros. Každá z nich má několik desítek členů od dětí po starce. Vedou je kapitáni, osoby s přirozeným respektem celé komunity. Když je kapitán jmenován, přijímá úkol vést skupinu až do své smrti. Vždy tančí v čele skupiny s dřevěnou symbolickou mačetou v ruce a do rytmu bubnů předzpívává opakující se hypnotickou mantru.
„Diablos“ jsou rudí ďáblové. V atanquezském procesí symbolizují Zlo. Protože animistické kultury ze západní Afriky démonické síly uctívaly a respektovaly, předpokládá se, že právě postava Ďábla má africký původ. Dupavý tanec doprovázejí bojovými skřeky a cvakáním kastanět. Podle katolické interpretace se vysmívají Svátosti, vyhrožují Bohu agresivním tancem a ostruhami na botách, a touží uchopit vládu nad světem. Když procesí zastaví před oltářem, démoni pokleknou a symbolicky skloní hlavu před Bohem.
Diablos tančí v čele procesí, v rytmu dunicích bubnů a šustivého cinkání stovek rolniček a chrastítek, které mají přivázané na nohou. Každoročně, osmý čtvrtek po Velikonocích, slaví křesťané svátek Božího těla (Corpus Cristi). Protože tato náboženská událost většinou připadla na období kolem letního slunovratu – důležitého středobodu pro všechny přírodní národy, docházelo od počátku k prolínání zvyklostí Indiánů, Afričanů a španělských kolonistů. Díky politické dominanci však katoličtí kněží překroutili pohanskou symboliku démonů a posvátných přírodních míst a včlenili ji pod jinými významy do půdorysu křesťanské věrouky.
Z rituálního uctívání přírodních sil a živlů se stal alegorický zápas Boha s Ďáblem, Dobra se Zlem, ve kterém Bůh vždy vyhraje a Ďábel je poražen. Procesí začíná u obřího kamene (Piedra Manzanares), pod nímž je údajně pohřben mamo Tutaka, duchovní učitel a indiánský zakladatel Atanquezu. Pokračuje směrem dolů k náměstíčku a kostelu, kde pokaždé proběhne katolická mše. Pak se tanečníci vracejí směrem nahoru do hor – všichni tancují pozpátku, aby se ke kostelu, tedy k Bohu, nikdy neobrátili zády.
Negros a Negritas – tanečníci a tanečnice v kloboucích pokrytých květinami a dlouhými pestrobarevnými prýmky zastávají úlohu ochránců Cucambas, tedy Boha a Dobra. S dřevěnou rituální mačetou chrání Dobro proti Ďáblovi. Na barevně dekorovaných mačetách je zobrazeno slunce a křesťanský nápis IHS, jehož význam není přesně znám.
Průvod na svátek Božího těla prochází vesnicí celkem třikrát – ráno, v poledne a v podvečer. Každý okruh trvá dvě až tři hodiny,procesí se zastavuje a zpívá na místech, která indiáni považovali svatá. Během slavnosti na nich lidé staví improvizované oltáře. Cucambas v zelených ptačích maskách představují ve spektáklu Corpus Cristi roli Dobra, tedy obraz křesťanského Boha. Na rozdíl od Ďábla má tato postava kořeny v mýtech původních obyvatel Sierra Nevady, ačkoli se neví, co původně znamenala.
Cucumbas nezpívají, jen se točí do kruhu a za zvuku flétny rozpínají „křídla“. Ptačí maska je sešitá z několikametrového pruhu palmového listí a u dospělých tanečníků váží téměř dvacet kilogramů.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Juicy.
ČTĚTE TAKÉ:
Trend vyhrazený jen pro modelky?!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU