Já to dělám denně. Třeba se kousnu do ocásku a pak se ho snažím dohonit, protože pořád přede mnou utíká. Nebo se tvářím jako velká slečna, pak zničeho nic vyskočím, zastřihám ouškama a oběhnu zahrádku tak rychle, že by to stačilo na olympijský rekord. Když mám radost, tak si prostě bez zábran zablázním.Jenže to vy, lidi většinou neděláte. Vy držíte dekórum někdy za všech okolností. Není to škoda?
Jana šla na pohřeb a na poslední chvíli popotáhla a zeptala se paničky, jestli má vidět rtěnku, že si ji z nervozity asi olízala. Ani se neptejte, o jaký pohřeb se jednalo. No, já vám to řeknu, umřela Jany maminka…
Když pak za pár dní seděly s paničkou nad kafem, Jana řekla, že nemá ráda představení pro cizí lidi a není zvědavá, aby ji příbuzní pomlouvali, jak vypadá, když je ubrečená. No páni, to já, když jsem smutná, tak brečím jak želva a mám celá ubrečená očička a tmavé stružky k nosu. Jsou chvíle, kdy je mi fuk, jak vypadám a ještě víc, co tomu řeknou lidi i co pejsci.Jenže mně je to jedno i když brečím smíchy.
To Mariana vyhrála konkurz na místo regionální manažerky.
„Je to moje.“ řekla paničce tónem, jako by sdělovala, že večer běží v televizi doktor Haus.
„Když mi to oznámili, nejradši bych radostí zavýskala a vyskočila do vejšky.“
„A co jsi udělala?“ byla panička zvědavá a já našpicovala ouška.
„No co bych dělala? Přikývla jsem a poděkovala. Jen žádné emoce.“
Proč ne žádné emoce? chci se zeptat, ale Mariana neumí čivavsky.
„A nepřijde ti to líto?“ ptá se jí panička.
„Líto? Co jako líto? Nemám zájem, aby si myseli, že jsem se na to kdoví jak třásla.“
„Ale vždyť je to pravda,“ usmála se panička.
„Je, ale to si nechám pro sebe. To je jako když mě Rosťa požádal o ruku. Přece nevyskočím metr vysoko a nedám najevo, že jsem na to čekala už skoro rok!“
„A co jsi vlastně tenkrát udělala? Přikývla a poděkovala? Nebo odmítla? Vždyť jste se rozešli, tomu nerozumím,“ nechápavě se na ni podívala panička.
„Přikývla jsem a řekla, že si to ještě rozmyslím. Asi hoch nevěděl, co od života chce, protože zanedlouho mi dal bodlo. Prej jsem studenej čumák. No chápeš to?“
Panička se na ni smutně podívala a vzdychla.
„A víš, že tak trochu chápu? Jsou totiž, Mariano, chvíle, kdy není od věci si tak trochu zabláznit. Když tě chlap požádá o ruku, nota bene takovej, kterej si svobodu dlouho hájil, je to od něj velký rozhodnutí. A zaslouží ovace. A ty ses na to těšila. Tak proč opravdu třeba nevyskočit, nechytit ho kolem krku, nedat mu pořádnou pusu? A navrhnout třeba let balonem?“
„Jsi magor?“ zaťukala si Mariana na čelo, vytáhla zrcátko a upravila si make up.
„Asi jo,“ přitakala panička.
A já jsem ráda, že moje panička je teda ten magor. Nevím přesně co to je, ale jestli to znamená, že když se se mnou venku radostně rozeběhne a nekouká na to, jestli si lidi říkají, že na svůj věk by mohla mít už rozum, tak to beru. A jestli to znamená brečet u smutnýho filmu v kině a smát se na ulici, tak to beru taky. Já totiž s mojí paničkou blázním moc ráda. Ono je lepší si tak trochu zabláznit, než pak sedět ve frontě u psychiatara. A nejen to. Já nevím, jak vám, ale mně je s takovými lidmi dobře.
Vaše
Eni