Být upravená, umět pevně stisknout ruku, použít small talk, nemluvit pořád jen o sobě, to už jsou evergreeny. Ale co dalšího můžete udělat pro to, aby vás druzí viděli v lepším světle a zároveň vaše prezentace nepůsobila nepříjemně křečovitě?
"Píšu článek o tom, jak se správně prezentovat,“ říkám kamarádce, která teď sedí naproti mně u stolu.„Hm, to kdybych uměla, tak už jsem dávno někde jinde,“ odpovídá mi. Možná to cítíte podobně. Co když vám ale řeknu, že sebeprezentaci není potřeba se nijak učit, číst o ní chytré knihy ani ji trénovat před zrcadlem? Možná by pro začátek stačilo zkusit se vidět jinýma očima. Na tuhle myšlenku mě navedla koučka Eva Marková. Nedávno měla klientku, která nikdy nepracovala v oficiální manažerské pozici, ale velmi chtěla manažerkou být.
„Ptala jsem se jí, jaké zkušenosti má,“ vypráví koučka a pokračuje: „Po rozpačitém úvodu při hlubším zamyšlení došla k tomu, že v rámci své seniorní pozice v sekretariátu vlastně řídila své tři mladší kolegyně, v manželově firmě řídí dva pracovníky e-shopu a v domě, kde žije, je předsedkyní výboru spoluvlastníků. Když k tomu připočetla koordinaci pětičlenné rodiny, uvědomila si, že se vlastně může cítit jako manažerka.“ Na výběrovém řízení pak oslnila přirozeným a upřímným projevem, ve kterém nemusela nic uměle vylepšovat. Je to logické. Jak upozorňuje Eva Marková, sebevědomí není nic jiného než „vědomí o sobě“, tedy toho, kdo já jsem. Pokud člověk zná sám sebe a má na sebe zdravý náhled, může se prezentovat naprosto přirozeně a zároveň úspěšně.
POZNEJTE SÍLU SLABÝCH STRÁNEK
V životě obecně a v psychologii speciálně má všechno dobré i svoji špatnou, stinnou stránku. Jde jenom o to, jakým způsobem se s ní naučíte pracovat. Je docela běžné, že vaše nejsilnější stránka je i vaší nejslabší. Platí to v zaměstnání i v partnerství. Vezměte si třeba člověka, který je dynamický, rychlý, kreativní, nápaditý. To je skvělé, ale těžko bude zároveň precizní a schopný dotahovat všechny věci do absolutního konce. I to, že jste pomalejší, může být vaše přednost. Třeba jste pečlivější. Dokážete se lépe soustředit. Umíte vychytat podstatné detaily. A tak dále. Důležité je naučit se o sobě takto přemýšlet a mluvit. Hlavně na pracovních pohovorech, kde otázka na silné a slabé stránky padá skoro pořád. Nedávno jsem dělala rozhovor s personalistkou, která říkala, že nejhorší odpověď na pracovním pohovoru na takový dotaz je:„To přece musí posoudit ti druzí!“ Ano, jenže takovou odpovědí nedáváte vedení k dispozici naprosto žádný důvod, proč by vás mělo přijmout.
POZOR NA FALEŠNOU SKROMNOST
Skromnost je hezká vlastnost. Stejně tak i pokora. Příjemné jsou ale jenom do té míry, dokud vám je druzí věří. Jinak se stávají arogancí obrácenou naruby. Vezměte si třeba, jak se cítíte, když čtete časopis, kde topmodelka s dokonalou tváří a tělem vypráví něco o tom, že být krásný je vlastně hrozně těžké a skutečná krása se stejně skrývá uvnitř, nebo když vám nějaký milionář tvrdí, že peníze vlastně nejsou důležité a dokázal by žít i bez nich. Jak to na vás působí? Jako pokrytectví? Zkuste nebýt takoví pokrytci a naučte se nahlas říct, že něco umíte, když to umíte, že se vám to či ono povedlo, že si na určitý úkol troufnete, protože už máte podobné zkušenosti.
Člověk se nestane frajerem proto, že si přizná určité kvality. Ale může se jím stát, pokud to dělá v nesprávné chvíli – začne je cpát každému na počkání nebo do debat, kam se absolutně nehodí. A ještě jedna důležitá věc. Když se naučíte chválit se, dělejte to tak, abyste u toho neshazovali ostatní. Několik psychologických studií dokázalo, že mnohem lépe lidé přijímají stanoviska jako „dokážu naslouchat“ nebo „naučil jsem se vést tým“ než taková, kde se stavíte nad druhé, například „jsem v našem týmu jednoznačně nejlepší obchodník“.
CHVALTE SE VE SPRÁVNÉM ČASE
Tohle souvisí s předchozím odstavcem. Pokud chcete druhého přesvědčit, že jste dobrý manažer, měli byste to umět říct. Je ale velký rozdíl mezi tím, když to prohlásíte zničehonic na obědě, kde se všichni kolem baví o výborně udělaném steaku, a tím, pokud dáte upřímnou odpověď šéfovi, když se vás zeptá například na pololetní výsledky. V roce 2010 psycholog Nurit Tal-Or ve svém experimentu zjistil, že účastníci nemohli vystát uměle vytvořenou postavu Aviho, který se chlubil výsledky zkoušek, aniž se ho na ně jeho partner dotázal. Když se ale protějšek Aviho na toto téma zeptal, mohl se Avi pochlubit vším, co s tématem souviselo, třeba včetně známek, ačkoli přímo na ně původní otázka nemířila, a účastníci experimentu ho hodnotili jako příjemného sebevědomého člověka. Podle psycholožky Zdeňky Židkové jsou výsledky studie logickým závěrem našeho chování a vnímání. „Pokud chcete někoho přesvědčit o svých kvalitách, očekává se, že se za ně dokážete postavit. Jsme staletími vychováváni ke kastovnictví a je těžké to změnit. Člověku není nic platné, když to bude považovat za překonané a nemoderní.“
POUŽIJTE SPOJENCE
Hranice mezi chvástáním se a přiznáním kvalit je někdy velmi tenká. Nemluvě o tom, jak upozorňuje psycholožka Zdeňka Židková, že když přiznání kvalit nedoprovodíte správně neverbálně, nejistota v tónu hlasu a řeči těla všechny dobré úmysly rychle shodí. Jedna z elegantních cest, jak se tomu vyhnout, je dovolit někomu jinému, aby vaše kvality odprezentoval. Tahle myšlenka je založena na výsledcích studie holandských psychologů z roku 2009, ve které požádali účastníky o odpověď na seznamovací inzerát. Vědci prezentovali inzerát ve dvojí podobně.
Jedné skupině dobrovolníků tvrdili, že inzerát napsal přímo člověk, který uvažuje o seznámení, druhé, že ho – včetně vychvalování kvalit dotyčného – psal jeho přítel nebo kolega. Klíčové zjištění bylo, že účastníci žijící v přesvědčení, že inzerát psal sám dotyčný, hodnotili téhož člověka jako méně společenského a kompetentního než ti, kteří si mysleli, že popis psal jeho kamarád nebo kolega. Výsledky ukazují, jak velkou máme tendenci nedůvěřovat pozitivním tvrzením, která říkají lidé sami o sobě.
Přesto věříme úplně stejným výrokům, když je o dotyčném pronese někdo jiný. Myslím, že tohle je hodně užitečný, a přitom málo využívaný nástroj. Vezměte si třeba, jak mizerně fungují v Česku třeba reference. Přitom všude jinde ve světě je to skvělý způsob, jak se prezentovat. Pamatuju si, že když jsem žila v Austrálii, dala nám profesorka v hodině angličtiny napsat deset řádků o našem spolusedícím z lavice. S životopisem a touhle krátkou charakteristikou nás samotných napsanou někým jiným jsme pak hledali práci. Lišili jsme se a byli jsme úspěšní. Co zkusit něco podobného i u nás doma?
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie