Už jsem vám říkala, že panička si přála strávit dovolenou pěkně doma a poznávat krásy českých luhů a hájů. To se jí zčásti povedlo. Pak skončily prázdniny, podzim loupl okem a přiblížily se její narozeniny. Rodina dala hlavy dohromady, čím by jí udělala radost. A protože panička pořád říká, že to nejlepší, co člověk může získat jsou zážitky, protože ty mu nikdo nevezme, poslala ji rodina na dovolenou. Letadlem, daleko, já tam nemohla.
Abych nebyla moc smutná, vzal si páníček dovolenou a hlídal mě a babičku, zatímco se panička za přítomnosti dcery Báry, která se zřejmě sekla povoláním a měla být ředitelkou firmy na adrenalinové zážitky, snažila vytěžit z toho týdne maximum.
Když turista přiletí v noci do cizí země, většinou padne po letu a následném transferu vysíleně do postele, aby měl ráno dostatek sil pomalu se seznámit s místem, kde se ocitl. Ne tak panička s Bárou. Po půlnoci vyrazily poznávat okolí, přičemž proklínaly své děravé hlavy, že si nevzaly s sebou čelovky. Poznaly okolí, našly tři pláže a ve dvě v noci natrefily na molu na pět slovenských mořských vlků, kteří radostně popíjeli na jachtě a srdečně je zvali na palubu. Protože paničce lávka z mola na loď připomínala žebříček do kurníku a nevěřila, že by jej přešla bez neplánované koupele, a druhak si nebyla jista, zda ovínění námořníci touží pouze potlachat a popít, nebo jestli by je případně nezatáhli do podpalubí s úmyslem v nejbližším přístavu vyměnit je jako levnou pracovní sílu za chutnou pálenku, setrvala na pevné zemi. Družby chtivým námořníkům nezbylo, než vysoukat se i s lahví lahodného moku na pevninu a molo se divilo, že tolik smíchu a zpěvu nad ránem ještě nezažilo.
Když se ukázněný turista ráno probudí z bezvědomí, pozvolna poznává místo, kde stráví své dny odpočinku a poslušně čeká na informativní schůzku s delegátem. Panička s Bárou nejsou ukázněné turistky, takže hned vyrazily na jednu z nejvyšších hor ostrova, tyčících se nad místem jejich pobytu. Cestou potkaly několik turistů různých národností, kteří s upachtěným výrazem v očích vzdávali tůru s tím, že to se prostě nedá a že o návrat domů v zinkové rakvi opravdu nestojí. Protože však Barča je původem kamzík a navíc je to osoba nadmíru zrychlená, výstup označila jako malinko náročnější vycházku a připomínajíc buldozer se drala vzhůru. Panička si vzpomněla na své rozhodnutí užít každou minutu a tak ji s nasazením života následovala. Odměnou jim byl výhled na část ostrova, jako kdyby na něj shlížely z okénka letadla.
Běžný turista po takové akci zaleze k bazénu a v tichosti si líže rány. Panička s Bárou se po návratu občerstvily a vyrazily hledat půjčovnu čtyřkolek. Což o to, byly na každém kroku, ale co to bylo platné, když nebyly žluté? A jinou prostě nechtěly! Došly do města vzdáleného sedm kilometrů a když sešplhaly ze strmého srázu dolů k moři, paničky kdysi vyhozené koleno řeklo STOP a odmítlo poslušnost. Bára se nechtěla smířit se skutečností, že její maminka bídně zhyne ve stínu olivovníku a vydala se hledat pomoc. Tak sugestivně vylíčila majiteli luxusního motorového člunu bídný konec své matky, až vyděšen představou povalující se vybělené kostry strašící návštěvníky pláže, nabídl své služby, svou loď a svůj um a dopravil obě po moři do přístavu, z něhož to bylo k ubytovacímu zařízení už jen pár kroků.
Běžný turista….no prostě všechno dělaly úplně jinak než on. Další den sehnaly čtyřkolku – žlutou - a následujících pět dní brázdily ostrov křížem kráž. Zatímco ostatní turisté již nabývali snědého odstínu, moje holky po dnech strávených na kolce měly opálené jen obličeje a když sundaly brýle, připomínaly medvídka pandu, jen v opačném gardu. Tmavý obličej, bílé kruhy kolem očí. A tak, aby učinily dobrému mravu zadost, zajely jeden den na snad nejkrásnější pláž ostrova. Panička zamáčkla slzu dojetí, když jí v průzračné vodě kolem nohou proplouvala hejna barevných rybek a vzdychala, že to je ráj a to až do chvíle, kdy Bára z plna hrdla zavřeštěla: „Ty bestie mě koušou!“ Večer ji pak kousalo úplně všechno, neboť se neopálila, ale ogrilovala.
No, neubylo jí. Vrátily se obě domů celé, živé a zdravé. Jen při vyprávění zážitků páníček pronesl cosi o sebevražedné misi a babička o nutnosti zajištění kontaktu na nějakou pořádnou kapacitu z oblasti psychiatrie. Panička mi ale prozradila, že byť má po těch 600 km na čtyřkolce a bezpočtu kilometrů vyšlápnutých do kopců pocit, že na sobě nosí kůži stoletý a stokilový báby, hlavu má úplně čistou a cítí se jako nová. Tak ať jí to dlouho vydrží.
Vaše
Eni