Vesmírné stopování

Vesmírné stopování

V mnoha časopisech a knihách se píše o cestování stopem po celé zeměkouli. Cestovatelé zde popisují své zážitky z různých zemí, jak nejlevněji přežít v té které zemi, jak se kde stopuje a mnohé další. Zjistíte, jak zhlédnout sedm divů světa co nejlevněji, jak se chovat v muslimských, křesňanských, indiánských, hinduistických a jiných zemích, aby jste přežili. Přečtete si, co si vzít s sebou za oblečení. Do Thajska stačí trenýrky a hodně opalovacího krému, kdežto na Špicberky je dobré si obstarat tulení boty. Dozvíte se, kde se nacházejí ambasády domovského státu, kde jsou nejlevnější penziony, Červený kříž, chrámy, mešity a charity. No, prostě je to návod, jak si užít volného času za co nejméně peněz a podle svého gusta. Všechny ty knihy a návody jsou moc fajn. Taky jsem se podle nich mnohokrát řídil, ale jaksi jsem si po nějaké době začal připadat všude jako doma.
Ano, svět je zeměkoule, je celkem veliká, ale když to srovnáte s nekonečností vesmíru, je to malá neviditelná tečka uprostřed nekonečnosti. Mé zraky a myšlenky se obrátily k nekonečnému vesmíru. Začal jsem přemýšlet, jak se odstopovat ze Země. Pořídil jsem si spoustu literatury o mimozemských civilizacích s přesným popisem míst a času jejich návštěvy na Zemi. Strávil jsem na tom hodně času a nikam to nevedlo. Nikde nic a nikdo o setkání nechtěl mluvit. Až jednou jsem potkal dívku, dnes spolu žijeme a máme krásné miminko, a ta mi řekla, že mimozemšňani se prostě musí vyhlížet a zásadně se stopují za pomoci ručníku. Pak se mi svěřila, že strašně dlouho hledá někoho, kdo by se s ní vydal na mezigalaktický stop. Slovo dalo slovo a mi probděli několik nocí na střeše našeho domu, vyhlížeje UFO. Víte, ona je naše planeta na okraji galaxie a docela z dosahu zájmu jiných civilizací. To, co sem lítá a straší lidi jsou ve skutečnosti pubertální mladíčci, kteří si takhle vlastně hrají a mají z toho děsnou srandu. Tak, že jsme na té střeše strávili opravdu několik nocí. Až někdy k ránu tuším, že to bylo někdy v červenci roku 1998, už jsme to skoro chtěli zabalit, nám zastavil jeden hippie z Bety Malého medvěda. Byl u nás na nějakém rockovém koncertě. Říkal, že je majitelem jakési firmy na software pro mezigalaktické náklaďáky, má na Betě Malého medvěda rezidenci, že nás zve na pár dní, když stopujeme poprvé v životě, a neustále kouřil hašiš.
Tak jsme se hned ocitli na domovské planetě vydavatelství Stopařova průvodce po galaxii. Protože jsme však dostali jeden výtisk od našeho "hippíckýho" přítele, který navíc říkal, že tam není nic k vidění, tak jsme se tam ani nebyli podívat. Několik dnů jsme se tedy váleli na úžasných pískových pláží planety, na které je jenom jedno město, kam se dá dostat jen letecky a podivnou časovou anomalií je tam neustále sobota odpoledne. Pak nás ale začalo pálit dobré bydlo. Chtěli jsme dál. Bohužel jsme neměli žádné peníze, tak jsme dělali ještě další měsíc "vychytávače much" ve firmě patřící našemu hippie. Náš přítel ještě uspořádal večírek na rozloučenou, kde nás potom svěřil do péče strašně šílené ženské. Dozvěděli jsme se o ní, že dělá zpravodajku intergalaktické TV a druhý den odlétá na nějakou mírovou konferenci na druhé straně galaxie. Moc se nám nechtělo do míst, kde právě skončila válka. Docela nám to stačilo ve zprávách na Zemi, kde mezi sebou bojovali malé nárůdky, ale tady mezi sebou válčily hvězdné soustavy. No, teda potěš.
Co si budeme povídat, celou dobu nás přemlouvala, aň s ní letíme až na Arrakis. Prý tam skončila nějaká krutovláda a zvolili nového imperátora. A taky se prý můžeme svést na písečném červovi. Děkuji nechci. Nakonec nás vyložila na Janjinu na okraji mlhoviny koňské hlavy. Prý je to kousek od Krikitu, ale tam jsme se nestihli podívat. Na Janjinu
bylo bezvadně a strávili jsme tam hodně času. Nádherné smaragdové moře s velikýma útesama, po kterých se leze. Pravda, občas okolo stěny poletují levitační surfaři a dělají si z vás legraci. Zvláště, když spadnete a řítíte se hlavou dolů. Chvíli jsme se surfaři bavili. Říkali, že se to učili několik let v jednom budhistickém klášteře, někde na okraji galaxie. Byl mezi nimi jeden Kryptoňan, který tvrdil, že umí levitovat již od narození a když se pídil po tom, jak je to možný, tak zjistil, že na Kryptonu platí jen jiná fyzikální pravidla.
Hned na pobřeží v malém městečku se nachází bezvadný bar Mrkev v podzemí. Z toho, co je tam k dostání k jídlu, pití i jiné konzumaci, by se naši hygienici a drogoví specialisté "osypali". Dostanete tam opravdu vše od pramenité vody až po panáka heroinu. Od syrové zeleniny až po pneumatiku na vyjetém oleji. Po několik let to byl náš nejoblíbenější bar. Když jsme prolítali okolo, nikdy jsme se zde nezapomněli zastavit.
Poprvé jsem tuto planetu opustili jaksi omylem a přišli o všechny věci. Když jsem se tak váleli jednou na pobřeží, už jsme se začínali nudit, všiml jsem si jeskyně v útesu. Sotva jsem do ní vlezl, už jsem ležel někde v lese u potoka. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Když jsem se otočil, žádný vchod ani východ jsem nenašel. "To je teda pěkně v prdeli." Pomyslel jsem si a v tu chvíli vedle mě stála moje přítelkyně a myslela si to samý. Potom jsme se vyděsili podruhý, protože proti nám kráčela Smrň. Nakonec se z ní vyklubala docela milá stařenka, která nás nechala přespat a chvíli bydlet u ní doma. Potom nám vysvětli, že se nic neděje. Jednou za čas se tam vždy někdo objeví, a potom se mu podaří odtud něco stopnout. Nám se tam odsud vůbec nechtělo. Nádherná krajina, žádná civilizace, jenom čistá ničím neponičená příroda. Skal pro lezení okolo megamoc a po někom tam vždy něco zbylo, tak že jsme tam našli oblečení a dokonce i nějaké věci na lezení. Nedaleko Qerly, tak se ta žena s kosou jmenuje, jsme si postavili srub, porodili miminko. Asi se odsud už nikdy neodstěhujeme. Našli jsme ráj na zemi, ale vůbec nevíme jaké zemi.
Jenom sem tam občas přilétají nějaké lodě za Qerlou a o něčem si spolu povídají, ale to je jejich věc a do toho se jim nepleteme.

Autor:Tomáš Neuman