Muži se v daleko větší míře než ženy snaží ostatní rozesmát. Ženám totiž zjevně chybí motivace: muže totiž velmi vtipné ženy v lepším případě znervózňují, v horším je nepřitahují tolik jako ty nudnější. Dokonce i úzkostlivě politicky korektní průzkumy nechtěně dospěly k výsledku, že má-li si muž vybrat mezi holkou atraktivní a holčinou atraktivní, a navíc vtipnou, pravděpodobněji pozve na rande tu, která vtipná není. A tento paradox vysvětlují chováním, které bylo logické v době kamenné. Žena nehodlala riskovat život, aby porodila dítě churavé a geneticky podřadné. Schopnost rozesmát byla (prý) známkou inteligence, vervy a sebevědomí. Humor se cenil u mužů, u ženy byl bezcenný.
DVA KOHOUTCI A SLEPIČKA
Měl to být úplně obyčejný letní večer na chalupě. Dva manželské páry plus nezadaná kamarádka jedné z nich, krásná a kosmopolitní blondýna Gábina. Zábava byla tak veselá, že společnost vybuchovala jedním záchvatem smíchu za druhým. Děti si stěžovaly, že nemůžou spát, ale dospělí si nemohli pomoct. Později se ale ukázalo, že jedna manželka se vlastně moc nesmála a jeden z mužů se cítil čím dál rozpačitěji a nakonec se sice nenápadně, ale vyloženě urazil. To všechno vyplavalo na povrch postupně a způsobilo, že se páry na několik dlouhých měsíců přestaly úplně stýkat. Humor nemusí být vždycky jenom sranda. Je to účinná a nevyzpytatelná zbraň, která může nepředvídatelně rozvibrovat vztahy. ¨
Už následující den se začaly dít věci. „Tohle musíme zopakovat. Nepamatuji se, že bych kdy předtím zažila tak super zábavný večer,“ volala mi vděčně Gábina. Moc mi nevěřila, když jsem po pravdě řekla, že ten večer byl výjimečný a že ho vlastně způsobila ona.
Zatím manželka číslo jedna, Michaela, která měla ve zvyku se u mě zastavit nejméně jednou do týdne, najednou zmizela. A když jsem potkala v samoobsluze jejího manžela a opakovala mu nadšené Gábininy komentáře, na možnost opakování reagoval překvapivě vyhýbavě. Nejenomže se mi Michaela začala vyhýbat, můj manžel, který často chodil s Chrisem pomáhat zvyšovat prodej českého piva v nedaleké hospodě, najednou pomáhat přestal. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si poskládala, co se na chalupě vlastně stalo: Chris a Francis se předháněli, kdo víc a častěji Gábinu rozesměje. Dva kohouti úporně soutěžili o to, kdo je vtipnější před exotickou návštěvou. Michaela se snažila zdvořile smát, ale nelíbilo se jí, jak se Chris snaží kvůli jiné ženě, a byla čím dál naštvanější. Mezitím Francis získal pocit, že jeho „sok“ vyloženě dominuje a na úkor dobrého vkusu jenom stupňuje záchvaty smíchu vděčné části obecenstva.
„Ty jsi na něj žárlil!?“ Užasla jsem.
„Samozřejmě jsem nežárlil! Jenom mi vadilo, jak byl čím dál trapnější.“
Mrkev v zimě, říkávali jsme, když jsme se hodně divili. Chlapi si na svém smyslu pro humor a schopnosti rozesmát ženy zakládají ještě víc, než jaké řídí auto nebo čím se živí!
VTIP ZE 3. B
Pokud máte holku a kluka, museli jste si všimnout, jak intenzivně malý muž (na rozdíl od své sestry) nejpozději od mateřské školky pracuje na svém humoru. Studuje vtípky, opakuje je, zkouší je – nejdřív na mámě nebo na sestře, aby je pak dal k dobru před větším publikem. To, že se nikdo nesměje nebo ho dokonce utře, že je trapný (většinou sestra), ho nijak neodradí. Najde jiný fór nebo starý vtip vylepší a převypráví. Je to jako pozorovat léta tréninku sovětského hokejisty: do úmoru, soustředěně, střílí cvičně jeden puk za druhým. A jakmile se někdo upřímně zasměje, pro kluka je úspěch stejně omamný jako první gól. ¨
V inzerátech na seznámení, jak muži, tak ženy hledají u partnera „smysl pro humor“. Ale zatímco muž tím míní, že chce, aby se budoucí partnerka smála jeho fórkům, žena tím míní, že chce, aby ji partner uměl rozesmát.
Nic z toho není nové. Profesor Jeffrey Hall na univerzitě v Kansasu však provedl se stovkou dobrovolníků studii, která prokázala, že má-li si muž vybrat mezi ženou, která je atraktivní, a mezi ženou, která je atraktivní, a navíc vtipná, dá přednost té první.
„A co Bohdalka?“ napadá mě nad výsledky podobných experimentů. Profesoři evoluční psychologie evidentně neviděli ani jeden film s mladou Jiřinou Bohdalovou! Nebo s Ivou Janžurovou. Legendární české komediantky jsou vyloženě sexy. Kdyby výše zmíněnou studii otiskli s fotkou třicetileté Bohdalky, jak si na rozestlané posteli zvolna vyhrnuje krajkové (Jitex Písek) kombiné, nikdo by průzkum chování mladých Američanů ani nečetl. Ale když se znovu a znovu prolouskávám popisem experimentu, v němž se psychologové opakovaně snaží dokázat, že ženy jsou stejně vtipné jako muži, a kapitulují se závěrem, že nejsou, nechtějí být, a když jsou, tak muže odpuzují, velmi neochotně musím uznat, že něco (málo) na jejich závěrech je.
NIKDO NECHCE MENŠÍKA V SUKNÍCH
Být humorný znamená mít schopnost vcítit se do myšlení jiných a odhadnout, co je pobaví. Jak říká evoluční psycholog David Buss v článku pro Atlantic: „To vyžaduje společenskou inteligenci, a člověk k tomu musí mít vervu a sebevědomí.“ Žena, která má vervu a sebevědomí, tedy zastrašuje dokonce i americké studenty v 21. století? To nezní slibně. Vypipláte krásnou sebevědomou a odvážnou dceru, abyste zjistili, že ji nikdo nechce? Jako by nežila ve věku biotechnologií a umělé inteligence, ale právě vypadla z románu G. B. Shawa z počátku minulého století!
Ještě na smrtelné posteli si budu pamatovat Mirku Kafkovou, studentku brněnského gymnázia. Jakmile otevřela pusu, byla vtipnější než Horníček a Menšík dohromady. A ani krásná choť Miloše Formana (která se ve stejnou dobu pyšně vznášela na schodech téže instituce) nebyla víc sexy než Kafková, a KAŽDÝ snil o tom, že by chodil s Kafkovou. Nicméně famózně vtipná žena (viz trénink humoru a la sovětská sbornaja) je pořad výjimečný zjev. Většina mladých žen si tedy nemusí lámat hlavu s tím, že by zastrašila nápadníka. A to promile, co musí, se jenom potřebuje soustředit na odvážné, a tedy ty nejzajímavější samce…
PŘITLAČTE NA PILU
V padesátých (šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých) letech řídil auto většinou muž. Protože ženu pustil k volantu, jenom když byl ovíněný a potřeboval z oslavy odvézt domů, řidičky měly často jen minimální zkušenost s řízením. Otec úpěl, když máma za volantem bedlivě sledovala lodičky kolemjdoucích nebo když se soustředila na to, aby měla stejně ladnou pózu jako herečka, kterou viděla ve filmu, a – prásk! narazila přitom do stromu. „Do jediného stromu na úplně prázdném parkovišti velikosti autodromu!“ kvílel otec a už ji za volant nepustil. A ona, jen co se uvolnila zadní sedadla (děti dospěly), se přemístila dozadu, čímž ho elegantně uvrtala do role osobního šoféra.
Z těch dob se tradují posměšné pomluvy o řidičkách. Jen co začaly používat auto stejně běžně jako muž, pojišťovny rychle zaznamenaly, že ženy mají nižší nehodovost a jsou de facto za volantem šikovnější než muži.
S humorem žen a mužů je to obdobné. Ještě včera ženy jen mlčky seděly, jak ve výkladní síni, zatímco samci se předháněli v tom, jak zaujmout ty nejžádanější z nich. Museli se naučit být vtipní. Není divu, že vyprávění vtipů je nám pořád stejně vlastní asi jako střílení gólů.
Tam, kde žena sáhne po umravňující větě, muž raději znemožní konkurenci nebo podřízeného humornou poznámkou. Jeho přístup má obrovskou výhodu: zasáhne terč, ale bez toho, že by pak ve vzduchu viselo nepříjemné dusno.
Pokud jste žena v manažerské funkci a jste si vědoma, že se lidi nesmějí, když se snažíte být vtipná, nenechejte se tím rozházet. Mužům se to stává taky, jenom mají hroší kůži a nevzdávají se. Mají taky výhodu pojiva sportovního světa, není nic vděčnějšího než začátek pondělní porady připodobnit k nakládačce, které se dostalo fotbalovému týmu o víkendu.
Humor má výhodu v tom, jak rozpouští ledy, stmeluje vystresovaný tým. Pokud vám není vlastní a chcete si ho osvojit, nebojte se přistupovat k humoru jako k běhání. Začněte polehounku, ale nepřestávejte, zkoušejte své humorné poznámky na kolegy pravidelně, hledejte, co funguje a co ne. Jakmile srovnávali ženy a muže, když se pokoušeli být vtipní, pokaždé jim vyšlo, že muži byli úspěšnější hlavně proto, že se předváděli, nevynechali
jedinou možnost, jak se pokusit být vtipní, zatímco ženy to brzy vzdaly a aby nebyly trapné, stáhly se do sebe.
BOŽÍ PROSTOTO
Když jsem v devadesátých letech vyhrála stipendium ke studiu na americké univerzitě, bylo to za podmínky, že přednesu dvacet přednášek členům kalifornského Rotary Clubu. Když jsem se před tou první klepala u mikrofonu, jeden potentát mi houknul do ucha: „Máš před sebou stovky vlivných a bohatých lidí. Musíš jim dát nějakou informaci, která jim pomůže zbohatnout…“ Musely mi vylézt oči z důlků, protože zaváhal a dodal: „Nebo je musíš rozesmát!“
Polkla jsem a zadoufala, že než stačím otevřít pusu, třeba mě stihne infarkt. K mému údivu se rotariáni rozesmáli, když jsem jim popisovala, jak si mě kolega v Respektu vzal stranou a varoval mě, ať se jim vyhnu, jinak budu nadosmrti zaháčkovaná, jako bych se stala členem mafie. Myslím, že jsem se pokusila publiku vysvětlit, že to není vtip, ale oni se ještě víc řehtali. Zjistila jsem, že často nejlepší způsob, jak můžu být vtipná, je nechtěně, mimochodem a často z nedorozumění. Nejdřív mě to štvalo, ale naučila jsem se užívat si toho, slyšet ostatní řvát smíchy, je přece jen pocit k nezaplacení – čert vem vysvětlování, život je příliš krátký…
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
Autor: Anastázie Harris