Tuto příhodu mi vyprávěl kolega z práce. Pokaždé, kdy čekám na výtah se mi vybavuje.
Přihodila se mu v době, kdy naši volejbalisti zrovna do nebes nestoupali. V době mistrovství světa v Argentině. Bylo by ode mne nefér kolegu jmenovat. Přiblížím ho jinak. Nevím zda to ví on, ale někdy se mu taky říká „boží člověk“. Kliďas, vyrovnaný, málokdo a máloco ho vykolejí. Boží člověk, jak říkám. Svatý není, ale Petr je. A volejbal byl a je jeho život. S těmi nejlepšími volejbalisty párkrát jel bojovat na MS o ty nejvyšší příčky. Takže boje našich reprezentantů neúnavně sledoval.
„Já jsem fakt už magor“, začal jednoho rána vyprávět. Posunul si šálek kávy, aby ho při gestikulaci nevylil a pokračoval . „Ráno jdu zamyšleně do práce. Furt se mi v hlavě promítal prohraný zápas našich kluků. Na výtah už čekala dáma středních let. Středních? No, dáma, prostě. Postavím se vedle ní a čekám taky. „Přivoláte, prosím, ten výtah?“, strohým hlasem skoro přikáže dáma. Ale rovnou se hrne, že zmáčkne výtahový čudlík. Já jako správnej džentlmen beru situaci do svých rukou“, pokračuje, „Pardon, já ho přivolám, řeknu a z kapsy naprosto suverénně vylovím dálkový ovládač na auto a mačkám. A hezky na střed výtahu, aby to mělo ten správnej směr. Naštěstí jsem neviděl ten vyděšený pohled přítomné dámy. „Vy tady už máte digitální výtah?, osmělí se čekající dáma.
Slzy od smíchu mi rozmazávají pracně nalíčený obličej a jen podotýkám, že výtah je z doby, kdy měl Žižka ještě obě oči…
„V ten moment si uvědomuju, jakou blbost dělám“, pokračuje kolega a lokem kávy zatlačuje smích.
„Já jsem vůl, myslím si, ale hru už musím dohrát do konce. Ještě jednou důležitě zmáčknu ovladač a vyděšené dámě vysvětluji: jo, digi výtah tu máme, ale věčně je to rozbitý, jako teď. Budete muset přece jen zmáčknout ten čudlík. Provede. Oba důležitě, mlčky vstoupíme do výtahu. Do třetího, zavelí dáma. Počkám až ve třetím vystoupí a fofrem mačkám čudlík směr dolů. Z výtahu letím k autu, abych zkontroloval, zda jsem ho neotevřel zlodějům“, dovyprávěl kolega. „Jaký já měl štěstí, že u toho výtahu nebyl někdo známej z baráku, to bych tady nevydržel. To by se neslo budovou jako tichá pošta a každý, kdo by chtěl jet výtahem by mi volal, ať mu ho jdu ovladačem přivolat“, s ledovým klidem uzavřel svou historku.
Přiznám se, že druhý den už, už jsem měla v ruce mobil a skoro jsem vytáčela kolegovo číslo. Výtah někde putoval a já potřebovala do třetího…
autor: Zdena Svobodová