Zatvrzelost mého otce stála přítele život

IVANA nepíše.Pokud existuješ,napiš pár řádků,když jsi to téma rozjela.Jak to pokračuje s otcem?

ahoj ja mam stejnou skusenost s chovanim meho otce,jen to neskoncilo tak tragicky.Muj otec je despotickej tyran,ktery se nedokazal smirit s tim,ze jsem dospela a zacli se o me zajimat kluci a ja se zamilovala.Zadny mu nepripadal dost dobry na to aby chodil s jeho dcerou,kdyz jsem potkala sveho nynejsiho manzela zacel mi delat ze zivota peklo.Psychicky me tyral,urazel tim nejhorsim zpusobem,nadaval mi devko a pico,sve jmeno jsem od nej od svych 15let do 19ti let co jsem to s nim vydrzela,uz neslysela.Moje maminka zaala brat leky na nervy,moc sem se tim trapila,ale bojovala sem za svoji lasku a nemohla mu dovolit aby mi tak kazil zivot.Nabidla sem ji at od nej odejdem,ale ona se bala,mela z nej takovy strach ze je s nim dodnes a myslim,ze stastna neni a se mnoéu v kontaktu nesmi byt,jinak by skoncila v lecebne.Knejhorsimu co mohlo dojit,bylo ze me muj vlastni otec i obtezoval fyzicky a to si dodnes nesu v sobe sebou a urcuty veci v sexu s partnerem si nedokazu vychutnat.Nakonec jsem z domova doslova utekla a dnes je muj pritel manzel a mame spolu 2 roky starou holcicku,ktera je pro me vsim na svete.Sotcem se nevidam uz 8let,obcas se potkame ve meste,ale on me ignoruje,jsem pro nej cizi clovek a on pro me taky.Nechci se s nim smirit,uz by to nikdy nefungovalo,ja to vim.Nedokazu mu odpustit,jemu ne!Jediny co si preju je,zacit vidat mamku,bez toho aby se bala,ze ji nekdo se mnou uvidi a povi mu to a ukazat ji svoji holcicku,vzdyt je to jeji vnucka.Vim ze odpustet by se melo,ale nekdy to bohuzel nejde....

Ivanko, nebuď zatvrzelá stejně jako tvůj otec, ukaž že jsi lepší než on. Určitě tím nejvíc trpí právě tvoje maminka a jestli ji máš ráda, udělej to kvůli ní. Aby tvoje zatvrzelost zase nestála zdraví právě ji.

vím, že to co se stalo je moc bolestné,ale ty mu musíš odpustit.Odpuštění je ten nejvyšší akt lásky.

Ahoj Ivanko,jsou dva druhy lidí:Ti,co dokáží odpustit a ti,co to naopak nedokáží.Spousta lidí nedokázala odpustit a usmířit se s osobou,která jim velmi ublížila,potom zemře a někteří mají pocit viny a někteří ne.A ti co odpustí,většinou poznají že udělali chybu,že se nic nezměnilo.Já věřím tomu že člověk se dokáže změnit k lepšímu,to ano,ale já bych nejspíše tak tvrdému člověku odpustit nedokázala.Smrt tvého bývalého skoro manžela nemá na svědomí jen tvůj otec,není to jen jeho vina,ale pravda je kdyby dovolil,aby u vás spal,nestalo by se to.Ale mělo to tak být i když tahle věta mohla zabolet,všechno dění má svůj důvod,ať je to dobré nabo špatné.Ale i ty pochybuješ,že jeho proměna nebude trvat věčně,ale záleží jen na tvém srdci jak se rozhodne,tak mu naslouchej.

Usmíření předpokládá prosbu o odpuštění na jedné straně a odpuštění na straně druhé. Pomůže oběma, protože dokáže událost uzavřít a dál se jí nezabývat. Něco úplně jiného je ale obnovení důvěry - znovu se s někým takovým stýkat a koledovat si o další ublížení. Já osobně odpouštím velice rychle, ale zpět se téměř nikdy nevracím.

Ivano,tak jak to dopadlo?Šla jsi k tátovi?

Petr: To mě nenapadlo, možná na tom něco bude

V prvni rade si to s nim musis vyrikat, potom mu budes schopna 'mozna' odpustit.Pokud mu nereknes svuj nazor a nevykricis se, potom se tezko odpousti.Vsecno totiz v sobe mas jako knedlik ktery v tobe roste.

<:e13> No teda když od vás všech slyším jaké jste měli problémové rodiče, tak je mi z toho až do <:e13> :/. Já jsem měl v tomhle docela štěstí. Moji rodiče sice také neměli vlastní dětství zrovna nejlepší, ale po pár letech manželství začali chodit k psychologovi a tak si pomohli vyřešit skoro všechny újmy z vlastního dětství a i některé problémy v jejich manželství. Myslím, že jsou z nich teď <:e29> lidi což jsem dost ocenil v mém pozdějším dětství a oceňuju to i teď. Kéž by každý mohl mít aspoň takové štěstí jako já ... <:e7>

GINO- blbost, právě kdyby jejímu tátovi bylo taky v rodině nějak ubližováno v jeho dětství a podobně, tak by nikdy nedopustil, aby to stejně dopadlo v jeho vlastní rodině -právě protože my jsme měli mámu na nic-o to víc jsem se snažila, abych nikdy nebyla taková jako ona a já mám s dcerami krásný vztah - to ona nikdy nezažila, dnes je sama a nikdo o ní nestojí.
IFI-usmíření není k ničemu, to se můžeš snažit jak chceš a tátu nepředělá a ani ho nezmění!!!

no, je to smutný-já bych to tátovi asi nikdy neodpustila-u nás je zase problémová máma a jeli-kož nebyla láska od ní, nemůže jí požadovat ani od nás-nemá jí ráda celá naše rodina, dnes má sestra ročního chlapečka a ona ho ještě ani neviděla-zkazila jí totiž svatbu-no hrůza-když rodiče si nedokáží udržet rodinu-ale není to chyba z naší strany-dnes už to dohromady prostě nejde dát a máme raději cizí lidi, než mámu-nic nám neříká-Ivano-já bych nato taky nedokázala zapomenout-rady se lehce dávají-ale kdo to nezažil-nemůže pochopit, tak jak by měl<:e96>

...já bych to asi nenechala zajít tak daleko, já bych s přítelem odešla už tenkrát a natrvalo...co poradit? v tomhle radit nejde...ale já bych za ním nešla, kdyby nebyl v pozici, že je po tý operaci, tak by se z jeho strany nikdy nic nezměnilo, tak proč by si to měla měnit ty?...rozhodnutí bude stejně na tobě...<:e6>

Ivana, mas uplnu pravdu, on sa nikdy nezmeni, ty si si toho vytrpela uz strasne vela, tak do toho nechod zase, s mamou sa mozes stretavat aj mimo otca, trebars u teba doma. Tvoj otec si mozno na chvilu po tej operacii uvedomil pomyvatelnost zivota, ale za chvilu sa da zase "dokopy" a bude jak bol, ak sa nezmenil za tak dlhy cas, uz to necakaj. A okrem toho, ak by vazne stal o to znova si ta ziskat, prisiel by on za tebou, a aspon by sa ti ospravedlnil, alebo aspon napisal list, ale to ze sa na teba vypytuje nic neznamena. A kvoli mamke nemaj pocit viny, jej predsa neublizujes, s nou sa mozes predsa stale vidat. A odkaz pre Dáju: to nie Ivanin otec vela vytrpel, ale Ivana sama, to co jej vykonal jej nieco otrasne a neodpustitelne. Mali by sme si vazit rodicov iba ak si vazia oni nas. Ivana, nechod tam ak nechces zazit dalsie sklamanie. Drzim palce <:e29>

Ahoj Ivano, já bych tam šla a odpustila mu. Určitě si už vytrpěl své, myslím si ale, že by se Ti měl omluvit.

<:e82><:e82><:e82><:e82><:e82><:e82><:e82>

Proto take radeji pisi tem,kteri prichazeji do diskuze s nejakymi svymi prozitky a nazory nez s temi imaginarnimi pisatelkami clanku v zahlavi.....

Víte, co mi přijde divné na těchto diskuzích? Všichni radí "údajné" pisatelce článku, ta se však do diskuze nikdy nezapojí, at už kladnou či zápornou poznámkou, díkem za radu, nebo další otázkou, a tak podobně. Mám pocit, že jde o imaginární články, které tam vkládá sama redakce, a my kteří odepisujeme, jí tak pomáháme bezpracně vytvářet stále nové články do časopisu.

I kdyz mu to asi nikdy neodpustis, mela by jses s nim setkat uz jen kvuli matce

Sarko, mesic a pul je kratka doba k tomu,aby ses s tim vyrovnala. Chapu,ze te ranilo to,ze te tchyne vystehovala,bylo to od ni bezohledne. Ale i ona je mozna bolesti bez sebe a snazi se odpoutata od vseho,co by ji syna pripominalo. Nekde jsem cetla,ze clovek se nemuze trapit dele nez 3 mesice. Pak se pomalu zacne vyrovnavat i s takovou ztratou,jaka postihla tebe. Preji ti k tomu hodne sily!!!

Ahoj Ivano,
Nejdřív k tvému článku: to s tím otcem, no asi bych mu to nikdy neodpustila, jestli bych se s ním v budoucnu dala zas dohromady a mluvila s ním? Asi ne tak jako dřív. Určitě bych s ním jednala s určitým odstupem. Smrt přítele se určitě nedá zapomenout.
Teď dotaz na tebe: před měsícem a půl se mi stala podobná věc. Chodila jsem s mým přítelem 5 let. Bydleli jsme u jeho matky v rodinném domku, kde jsme měli pro sebe podkroví. Můj taňka tam přistavil koupelnu, nové štuky, podlahy, spolu jsme si to tam vybavovali, koupili si starší auto. Bohužel můj přítel zemřel při těžké autonehodě. Jeho matka spálila Mírovo věci, vyhodila mě a všechno zabrala. Vždycky mě nenáviděla a tak se nedivím, co udělala. I přesto, že to hodně bolí, mi tohle udělala. Přestěhovala jsem se k mamce. Ale nevím co dál. Každý den břečím a nevěřím, že to někdy přejde. Prosím napiš mi, co bude dál. Jestli to někdy přejde a jak to cítíš teď po tolika letech....Mám nějakou naději na nějaký normální život. Pořád se mi vrací hezké chvíle s ním. Tak hodně jsem ho milovala, že jsem dokonce chtěla spáchat sebevraždu......Děkuju Šárka

To jsi se s otcem za tu dobu co se o tom dikutuje nesesla, nebo jeste nerozhodla. Je to plno mesicu. Mela bys odpovedet,zda existujes.

Ivano, asi bych udělala ten první krok, protože až tu otec nebude, asi by sis to vyčítala.

Gabca to napsala presne. Odpustit se da cokoliv, zapomenout nikoli. A to plati obecne pro vsechno a pro vsechny. Urazena jesitnost nic neresi, dokonce se muze stat, ze Ivana navaze bezny kontakt a problem se bude resit nekdy za par mesicu. To nemusi prijit ted hned.

To George: Mám stejný názor. O omluvy přece nejde, jde o vztah. Omluvy již nikomu nepomohou. Navíc, takové to: on mi ublížil, on musí přijít první a tak podobně, mi připadá jako žabomyší válka a hloupá uražená ješitnost. Právě toto často těm proviněným nedovolí se omluvit. Na just.
Debatuje se už dlouho a Ivana nikde.
To Ivana: Zajela bych tam (sama bez ostatní rodiny). S sebou bych vzala fotografie dětí a manžela a podobně a buď by ta návštěva vyšla nebo ne. Rozhodně bych tam nejela s tím, že se musíme s otcem usmířit, že se mi musí omluvit atd. Asi bych prostě pozdravila a chovala se úplně normálně. Přece tam nebude jen otec, ale i matka. Tak se dá vždy o něčem a s někým bavit. I kdyby otci do řeči nebylo. Ani jedna strana nemá co zkazit, maximálně se může něco napravit. A když ne, v podstatě se nic nestane a zůstane vše při starém. Je to ale příležitost něco dát do pořádku, nebo alespoň vylepšit. Nemyslím, že bys měla jet přímo za ním, ale měla bys jet k rodičům na návštěvu. On tam bude a uvidíš, jak se bude chovat. Odejít můžeš kdykoli. Je taky možné, že Tě vyhodí. V takovém případě je to jasné a není o čem diskutovat. Je možné, že se omluví, ale to si myslím, že spíš možné není. Ale kdyby ne, myslím, že je to normální. Setkávám se jen s velmi málo lidmi, kteří jsou schopni se někdy omluvit. Většinou to prostě nějak časem přejde a v podstatě i to lze brát jako omluvu. I když si myslím, že v tomto případě už není důvod se omlouvat, maximálně jen litovat svých činů. A pokud lituje, už se nemusí omlouvat. Pokud nelituje, tak se to pozná.

To Gina: Asi máš pravdu v tom, že když Ivana otci cestu usnadní, že pomůže jemu a ukáže, že je lepší než on. Lidé by si měli umět odpouštět . Já jsem jen vyjádřila názor, že dokážu pochopit někoho, kdo to za daných okolností nedokáže. Je těžké to soudit.

To Dasa: V mnohem mas pravdu: zdravotni stav "zacvici" s kazdym nejen fyzicky, ale hlavne psychicky. Ne nadarmo se rika, ze pred smrti kazdemu z nas "hlavou proleti" cely zivot, kde asi vice vystoupi negace nez pozitiva. A jak uteci pred vlastnim svedomim? Myslim, ze kdyz Ivana otci cestu usnadni, nejenze mu pomuze, ale zaroven ukaze, ze je lepsi nez on... Taky neverim na nahody a zapricineni smrti jejiho mileho. Jeho osud byl dany a souhra okolnosti udelala bolestivou tecku.

Milá Gino,nesouhlasím s Tvým názorem, že Ivanin otec těžko může přijít s omluvou, protože je otec a že by měla ten vstřícný krok k usmíření učinit dcera. Samozřejmě, že pro lidi, kteří umí odpustit je to mnohem snažší, uleví nejen sobě, ale někteří lidé nejsou tak poddajní, nekomplikovaní a tolerantní.Ikdyž by takoví možná chtěli být. Ivanin tatínek by mohl ten první krok udělat sám,pokud cítí potřebu urovnat vztah s dcerou. stačí dopis,telefon atd... Právě on by se mohl zbavit své ješitnosti a usmířit se s dcerou, které ublížil. Já osobně si myslím, že ale nenese zodpovědnost za smrt jejího přítele. Byla to zlá náhoda. Ale kdyby byl tolerantnější a nechal ho tam přespat, tak by se to nestalo. Přesto já být na místě Ivanina otce, tak bych si to vyčítala a vinu za jeho smrt bych připisovala na svůj účet. Ivanin otec si po těžké operaci uvědomil, že tady nebude věčně a rád by se s dcerou usmířil. Ale proč by mu to měla usnadňovat právě Ivana? Řekla bych, že Ivana je trochu vydíraná jeho zdravotním stavem a věkem. Mohl by slevit už kvůli tomu, že kdyby se nikdy neusmířili, aby si Ivana po zbytek svého života nemusela vyčítat, že neodpustila. Já Ivanu naprosto chápu a myslím si, že by bylo nespravedlivé, aby nakonec po tom všem, co protrpěla, musela mít ještě výčitky svědomí, že se neusmířila se svým otcem. Asi někomu můžu připadat tvrdá, ale dokážu pochopit člověka, který nemůže odpustit a nebo nechce udělat ten první krok.

Ivano, napadlo Te nekdy polozit si otazku, proc otec byl takovy? Co ho k tomu vedlo? Jake mel detstvi on sam? Kazdy jsme nejak zil, v rodine pocetne i "hubene". To hodne ovlivnuje chovani kazdeho jedince a jsem presvedcena, ze i kdyz neco delame, jsme "tlaceni" moralkou spolecnosti ci rodiny, ale to neznamena, ze 100 % souhlasime s tim, co musi byt. Mam na mysli napr. obdobi komunismu, kdy clovek hodne musel prekousnout, aby druhemu neublizil (rodice x deti a naopak, sourozenci mezi sebou x skola apod.) a dnes to neni o mnoho jine. Je docela mozne, ze i Tvuj otec byl v podobne stresu...

Jeď za ním. Ne proto, že je nemocný. Ne proto, aby se Ti omluvil. Jeď tam kvůli sobě. Jeď tam proto, že jsi dospělá nejen věkem, ale i charakterem. Jsi lepší než on. Dáš mu tím šanci, a záleží jen na něm, jestli ji využije. A i kdyby ne, nikdy v budoucnosti si nebudeš vyčítat, že jsi propásla šanci alespoň trochu urovnat vztah s otcem.
A jezdi tam i vícekrát, žádný postoj není definitivní. Definitivní je jen smrt. Hodně štěstí.

Clovek se uvnitr nikdy nezmeni a proto bych Ivo neverila na jakousi otcovu promenu....

Opakuji: Doba se mění, ale lidi ne! A "Obrácení Ferdyše Pištory" je možné tak akorát ve filmu. PS.: Ivano L., neviděl jsem nikde tvojí reakci. - Existuješ?

Ivano, vsichni Ti neco doporucujeme. Zlo vzdycky boli, i po mnoha letech. Ale jake by to bylo, kdybychom i po case si o nem neumeli promluvit? Otec za Tebou sotva prijde, neni v tom urcite ani hrdost, ani jesitnost. Stydi se, je mu trapne a treba ani nema odvahu o techto vecech mluvit v Tvem byte, za pritomnosti dalsich clenu rodiny. Kelly to taky neunesla, zasla na hrbitov, udelala dobre, ale je to uz jen monolog. Jedine dialogem muzes zjistit, proc tomu tak bylo. Preji Ti hodne stesti.

Ivano, myslím si, že pokud se tvůj otec změnil a má pocit viny, měl by být on první, kdo přijde.

Andreo, já si myslím, že kdyby si Ivanin tatínek byl vědom své chyby a chtěl by dosáhnout jistého odpuštění, tak by za ní přišel sám. Jelikož to neudělal, je mu pravděpodobně vlastní hrdost a ješitnost přednější. Nevím, co bch dělala na jejím místě. Je to opravdu těžké a pokud by mu Ivana chtěla odpustit, musela by to cítit jak se říká, srdcem. K tomu se nedá nutit ani rozumově přesvědčovat. Co se týká tvého příběhu, také jsem zažila něco podobného. Prostě jsem prošvihla tu správnou chvíli, abych odpustila někomu, kdo mi ublížil a ten dotyčný také zemřel. Měla jsem stejné pocity jako ty, rozumím ti. Vyřešila jsem to tak /někomu to možná bude připadat směšné/, že jsem šla na hřbitov a u jeho hrobu jsem mu řekla, že se na něj nezlobím, že jsem také udělala chybu a že si přeju, aby byla jeho duše v klidu a míru. Ačkoli jsem nevěřící, tohle mi tenkrát pomohlo.

Nechod!!!

Ivano,
mozna Ti to bude pripadat jako trochu jiny pribeh, ale v jadru je velmi podobny. Znala jsem cloveka, ktery se kdysi zachoval dost nehezky vuci me osobe a ja jsem se s nim prestala stykat. Po case (asi 3 letech) jsme se potkali a parkrat nekam vyrazili a presto jsem si o tom s nim nepromluvila. Proste jsem se tentokrat chovala osklive ja a rikala si, ze mu to vratim. Odmitala jsem vsechno co navrhnul a tvarila se hrde. Jednoho dne u me pak zazvonil zvonek a pak jsem uz jen slysela, ze tento clovek mel nehodu a zemrel. Je to uz pres dva roky a ja mam presto v sobe neco nevyrceneho a neco co me trapi. Snad to, ze jsem si nedokazala o tom vsem promluvit. Od te doby vim, ze clovek nikdy nezapomene, ale odpustit by mel, jinak jej vzdycky bude jen cast. Ja jsem neodpustila a nyni i kdybych chtela, nemohu. Najednou me napada, ze i ja vlastne ublizovala a ze to, ze se kdysi po letech vratil mi chtel dat neco najevo, omluvit se. Mozna to jen nedokazal rict a ja to tenkrat neprijala. Dnes me to velmi mrzi a diky okolnostem bude vzdycky.

To Ivana. Myslím, že je důležité odpustit těm, kteří se na nás nějakým způsobem provinili. Odpustit neznamená zapomenout! Je dobré udělat to, protože ti to pomůže odpoutat se od minulosti a nežít ve zlobě. Je to ale zatraceně těžké. . .

Bylo b to krasne, kdyby se stydel, ale pravdepodobnost je asi tak 1:1000

Ahoj Ivano, jestli můžeš, tak se s ním určitě usmiř. Ne proto, aby měl on "zúčtováno" a mohl si v klidu umřít. Ale kvůli sobě. Jednou, až tady nebude, by Tě to mohlo velice mrzet, tímhle krokem ale ukážeš, jakou máš hodnotu Ty sama. Koneckonců jsi vdaná žena, nemusíš s ním být pod jednou střechou, tudíž žádný "nový a lepší vztah". S mým otcem jsem na tom byla podobně. Ani nemůžu popsat, jak mě celý život, kdy jsem bydlela doma, schazoval a ubližoval (nikdy fyzicky, jen slovně). "Neodpustila" jsem mu, pouze jsem ho přijala jako otce ... Protože rodiče si člověk bohužel nevybírá, své přátele však ano. Není můj přítel, nikdy nebude, po tom, jak mě ubližoval (vždy slovně, nikdy fyzicky) a zraňoval, ale je to můj otec, na tom nikdy nic nezměním. Jestli můžeš a máš jenom trošičku síly udělat něco takového, ukaž mu Ty sama, kdo jsi. Věř tomu, že jediný, kdo se bude opravdu STYDĚT za to, co kdy udělal, bude jenom on. Držím Ti palce!

Souhlasim s tim,co pise Chloe 30.5.
AQni se nedivim Jarcinymu priteli. Kdyz se nekdo nechova jako otec v pravem slova smyslu, neodpustila bych mu nikdy.Otec mne jako nejstarsi dceru
take bi a jednou zkopal,ze jsem nemohla tyden do skoly.Nakonec se ukazalo,ze mel milenku a doma vyhledaval duvod k hadkam a odchodu z domu. Nasi se rozvedli a maminka to mela s nami 3 detmi dost tezke.
Otci jsem to nikdy neodpustila az do jeho smrti,ktera nasledovala az po 20 letech. Dostal rakovinu,ptal se tez po me,ale za to jak se chval cely zivot jsem mu to neodpustila. jen se zajimal,kdyz uctoval se zivotem.To byly ty mlyny,ktere melo pomalu a jiste pro zle lidi. Proc je litovat?
Kdo litoval bezbranne deti? Jen clovek musel poslusne drzet a nechat se mlatit. K tomu neni co dodat. Zadnou nenavit necitim,ani ten pocit neznam,ale zlo neodpoustim nikomu.

Nemusíš mu odpustit, to se asi nedokážeš. Ber ho jako nemocného člověka,který potřebuje Tvoji pomoc a chovej se k němu v rámci slušného chování.

Smrt se neodpouští ani po 12 letech

Milá Ivano, i když se odpouštět má, jsou situace, které se nemají odpouštět a zapomínat. Protože změna chování otce vychází z momentální situace. Nemoc vyděsí, člověk dostane strach a začne přehodnocovat svůj vztah k okolnímu světu. Takže začne být jiný, hodný, smiřlivý, chyby napravující kajícník. Ale je se otřepe, choroba se zmírní, nebo se uzdraví a pak začne litovat a je ještě horší. Nemá smysl se pitavat v tom, co se stalo. To je pryč, čas bolest zmírní a někdy i úplně zahladí.Je to jen na Tobě a nenechávej se viklat maminkou a jejími prosbami. Vždyň i ona má na tvé situaci nezanedbatelný podíl. Souhlasím s Monikou. Barbora

to Jarka: diky za mila slova, jsme na tom trosku jinak, mam 2 syny a dceru. a zodpovednost starsich synu je prece jen "muzska". A i kdyz ted neni vsechno "akorat", verim, ze se to casem srovna. Tobe taky preji hodne stesti a same vyhry v zivotnich zkouskach. ::)))

to Jarka: diky za mila slova, jsme na tom trosku jinak, mam 2 syny a dceru. a zodpovednost starsich synu je prece jen "muzska". A i kdyz ted neni vsechno "akorat", verim, ze se to casem srovna. Tobe taky preji hodne stesti a same vyhry v zivotnich zkouskach. ::)))

Ahoj Gino, jsi statečná. Myslím, že nemusíš mít strach, že ti děti někdy něco vyčtou. Já jsem taky trpěla /a občas trpím stále/ pocitem, že jsem ty své holky o něco ochudila, že jsem jim nemohla dát to, co měly jiné děti, že byly hodně brzo postavené před životní realitu a musely se o sebe dost starat samy. Když jsem třeba nechtěla, aby malá zůstávala do 17 hodin ve školce, vyzvedávala jí starší, když šla z družiny ve tři a čekaly na mě doma. Časem se naučily trochu poklidit, jednou mi připravily úplně úžasnou oslavu narozenin. Vyzdobily celý byt, z kapesného nakoupily kolu a brambůrky, kytičku, jako dárek řasenku. Oblékly si parádní šatičky a čekaly na mne. Tenkrát mě to tak dojalo, že jsem bulela jak želva. S tou tchýní jsme na tom pdobně. Je dobré, že se tím netrápíš a bereš to, jak to je. On s tím stějně člověk nic neudělá, viď? Přeju ti hodně štěstí a radosti z dětí. Jarka

To Jarka: Ja Ti ani nevim, zda-li zvladam. Delam to, co povazuji momentalne za nejpotrebnejsi. Nejst. syn ma na svych bedrech taky neco z povinnosti, snad mi to nebude casem vycitat s dalsi deti taky. ... Spoleham sama na sebe, stejne nejdulezitejsi rozhodnuti kazdy musi udelat sam bez cizi pomoci. Tchyni nechavam jejimu osudu a jejim oblibenkynim... V r. 1993 byla u nas na 8 mesicni "navsteve" a prvni, co mi rekla, ze nebude varit ani hlidat vecer deti (to uz jsme meli 2 syny)... Je to tady trochu jina situace, nebot babicky prozivaji velikou absenci sbirani klepu nejen ve frontach, pesky daleko nedojdou, takze se casem velmi hodne nuti. Vlastne se babi vytrestala sama. Ale za ten odlozeny a nastradany duchod to asi stalo za to, ze? Ale jinak ji mam docela rada, i kdyz nevim, proc bych ja ji mela zduvodnovat, proc jeji syn zemrel... Ja jeho odchod pocituji jiste vice nez ona. A jeste neco: nikdy jsem svoje problemy nepovazovala za tezke, spis jen za novou zkusenost. Asi proto to celkem vse klape. Ahoj

Milá Gino, koukám, že si taky koušeš svůj trpký chlebíček. Máme něco společného. Můj manžel zemřel, když bylo dcerám tři a šest let. Byla jsem potom s nimi 8 let sama, než jsem našla svého současného přítele. Tchýně o nás a o své vnučky také nejevila přílišný zájem. I když bydlí doslova za rohem, nikdy mi nepohlídala, nepomohla, nevzala si děti alespoň jednou za čas třeba na víkend. Dost mne to překvapovalo, myslela jsem si, že by jí ty vnučky měly být drahé - to jediné jí zůstalo po jejím synovi. Ale ona to tak asi nebrala. Teď už jsou holky velké a babičku mají rády, ale nijak zvlášň jí nevyhledávají. S tím dopisem je to možná dobrý nápad, ale já si netroufnu do této situace přítelovi zasahovat. On se jednou zavřel v pokoji a celé odpoledne psal otci dopis. Dodnes ho má schovaný, ale neodeslaný. Třeba to přijde časem. Mrzí mě ta situace, protože vím, co prožíval můj otec. Ten se zase nestýkal se svou matkou. Měla je čtyři děti, neřekla jim jinak než haranti, v léte je budila ve čtyři hodiny a vyháněla je do lesa na houby, aby jim měla co uvařit. Za peníze, co vydělala, hostila chlapy v restauracích. Potom se rozvedla a nejmladší dcera jí byla svěřená do péče. Když jí bylo 16 let, cpala jí matinka do postele svému špinavému ožraléu příteli, aby si užil s mladým masíčkem. Tenkrát jsem byla malá holka, ale pamatuju si, jak k nám přilítla tatínkova sestra úplně vynervovaná a nějaký čas u nás potom bydlela, než se osamostatnila. Můj táta za matkou došel, aby jí domluvil, ale dočkal se jen sprostých nadávek. Potom to ještě párkrát zkusil, ale výsledek byl stejný. Tak to vzdal. Když zemřela, byl z toho táta strašně špatný, dlouho se z toho nemohl dostat. Pořád chodil a říkal. Proč byla taková, proč byla taková. Je to strašně smutné. Jak to dopadne s vztahem mého přítele a jeho otce nevím, ale jsem připravená mu být oporou za každé situace. Vzhledem k tomu, že jsme si oba už tak nějak v životě "užili", vážíme si jeden druhého a máme se hodně rádi. Jen tak něco nás neporazí a vůbec - jsme rádi, že máme jeden druhého. Gino, měj se moc hezky a drž se, taky to tedy nemáš zrovna jednoduché. Jak to, prosím tě zvládáš, sama s dětmi - píšeš za oceánem - tak v Americe? Já mám rodiče 100 km daleko a když jsem ovdověla, vím, že mi chyběli. Tak se měj hezky a zase napiš.

to Jarka: To, co pises ted, vysvetluje pocinani Tveho muze. Je pravdou, ze pri setkani, by se to "mohlo" i zvrtnout a to rozhodne nestoji za to. Mozna by to mohl vyresit dopis... Preji Vam jen to dobre... Muj muz taky se neschazel se svymi rodici. Prave dopisem jsem je vsechny priblizila. Pri spolecnem setkani u nas doma, za oceanem, se najednou ukazalo, ze otec nebyl pricinou hruz, ktere deti prozivaly. Ale taky to byl muj muz, kteremu povolily nervy a sve vlastni rodice vyhodil... do toho jsem opravdu zasahla, nebot vykazovat nekoho, kdo nema kam jit a ma par dnu pred odletem domu, mi pripadala ubohe. A mohu Te ujistit, ze to meho muze uziralo strasne moc. Jeho otec zemrel a situace nam nedovolila, abychom prijeli na jeho pohreb. Ani to nezmirnilo, ze jsme vsechno platili. Do 1 roku, 1 mesice a 1 dne muj muz zemrel... V teto dobe se snazim komunikovat s tchyni a rozhodne to neni jednoduche. Svoje deti nevychovala tak, aby dala jejich dusi klid a pohodu. Ted se na ni podileji jeste i vnuci. Uprimne receno, uz ji ani nevolam, ten neklid, ktery do nasi rodiny se prenasi, mi nestoji za to, abych v nem vychovala 3 nezletile deti. Dokonce dosla tak daleko, ze mi poslala pouze zaverecnou zdravici z dopisu, ktery psal svagr. No, netrapim se tim, jen ji podekuji za ten zbytecek... vim, ze v tom hraje hlavni roli jeji dcera. Vidis, taky mam sve starosti a neni jich malo. A snazim se je zvladnout alespon tak, abych se nemusela za sebe stydet.
PS: Na hrubky nekoukej, pravopis jiste vsichni zname a pri "priznavani se" to proste utece. Taky jsem si jich par nasla. ::)))

Sorry, ne byté děti - ale bité děti. Vyjmenovaná slova si ještě jakž takž pamatuju, ale v tom zápalu psaní mi to nějak uteklo.

Milá Gino, já vím, ty to myslíš dobře. Ale ono to opravdu není tak jednoduché. Několikrát jsem svému příteli nabízela, že půjdu s ním. Taky jsem si myslela, že v hloubi duše svého otce chce vidět. Brala jsem to podle sebe. Můj tatínek je velmi hodný člověk, nikdy mne neuhodil, nekřičel, vždycky jsem u něj měla pocit bezpečí. Připadlao mi otřesné, že můj přítel se se svým otcem nestýká. Ale, víš, já už mu rozumím. On se na něm opravdu zle podepsal, zničil mu dětství, ublížil mamince. Naštěstí můj přítel nesplňuje ten všeobecně uznávaný předpoklad - že byté děti jsu v dospělosti sami agresivní. Agresivitu nesnáší a dítě by neuhodil nikdy v životě. Mám z prvního manželství dvě dcery a každý druhý víkend k nám chodí jeho syn. On je ke všem dětem neskutečně trpělivý a když ten jeho rošňák něco vyvede, vždycky si o tom promluví - bez křiku, osočování. Ale ty vzpomínky z dětství v sobě má. Vrací se mu to. Chodil už i na terapie, aby se naučil s tím žít. Naučil se to, že přestal svého otce nenávidět, ale vidět ho nechce. Říká, že neví, co by to s ním udělalo. Ten otec mu ublížil, strašně a je tam spousta nevyřčeného. Nedokáže si představit, jak by takové setkání proběhlo. Přijde, řekne ahoj tati, tak jsem tady? To asi těžko. Má se začít bavit jakoby nic, jako že co bylo to bylo a teď bude všechno super? To taky nejde, po tom všem. Nebo přijde a řekne tak, tati, přece neudeme do smrti jako cizí lidé nebo nepřátelé, tak jsem za tebou přišel. A co na to otec? Vynadá mu, že mu to dlouho trvalo, otočí se zády, vyhodí ho? Nebo myslíš, že ho obejme a dojetím se rozpláče nad návratem ztraceného syna? Člověk, který pro něj za celý život měl jenom rány, křik, ponižování? Že by na stará kolena změknul a najednou cítil, že stárne a tu lásku svých dětí potřebuje? A kde byl on, když ty děti byly malé, bezbranné, naprosto odkázané na něj? Tohle všechno jsem s přítelem probírali, on má strach. Strach z toho, že teď, když je z toho venku by se to tím setkáním všechno obnovilo. A necítí se na to. Nechce za ním jít. Kdyby se mu otec ozval sám a mluvil by slušně, asi by se kontakt obnovil. Fakt je to složité a kdo to sám neprožil, asi těžko pochopí. Tím, co jsem tady napsala, ale nechci říct, že jsi, Gino, snílek a fantasta. Jsi určitě bezvadná holka, která se snaží ve všech situacích hledat co nejschůdnější řešení a dokážeš se vcítit do všech zúčastněných. Takových lidí je málo a jsou vzácní. Ono je snadné někoho odsoudit a odkopnout. Ale pochopit, pomoci, to už jde hůř, když někdo není zrovna podle našeho gusta. Já jsem taky taková, ale dokážu i pochopit, že jsou určité okolnosti, kdy člověk prostě nemůže být za každou cenu ten "charakterní". Třeba proto, že by mu to ublížilo. Děkuju ti moc za tvůj názor a přeju ti hodně štěstí a aby tě nikdy nepotkalo nic takového, co je tady popsáno. A zůstaň pořád takovým sluníčkem.

Ahojte, vim, ze jsou na svete devianti. Je jich strasne moc a maji ruzne rozmery - nekdo si okusuje nehty, jiny mlati deti... Zjednodusene by se dalo rict, ze problemove manzelstvi plodi problemove deti. Deti jsou kopie a protoze je to kopie z kopie, tak je to horsi... jeste stesti, ze existuji chytri jedinci, kteri se zamysli nad jednanim svych rodicu a v dospelosti utecou z jejich dosahu... Jarko, Tvuj pritel ma moc smutne vzpominky, ale presto by rad otce jeste videl. Co kdybyste sli spolu? Tim by se cele dilema vyresilo... Proc si myslim, ze otec neprijde prvni? Protoze je to otec, ktery ma cerne svedomi, bydli nekde, odkud jeho deti odesly, vytvorili si svoje krasno a ten otec je vlastne nezvan. A protoze to je jednodussi pro obe strany. Kdyz bude nejhur, jde se za maminkou:::))... Zaverem jedno arabske prislovi: Nam rodicum nalezi detske telicko po dobu urcitou, ale nikdy jejich duse.

Ahoj Chloe, není co dodat, napsala jsi to výstižně, naprosto s tebou souhlasím.

To Jarka: To je strašné. A já se samozřejmě vůbec nedivím, že za ním Tvůj přítel nechce jet. To Gina: Já myslím, že to není o nenávisti jako takové, ale pokud člověk provede něco takového jako Ivanky otec nebo jako otec Jarky přítele, musí počítat s tím, že někde uvnitř těch, kterým ublížil, se něco zlomí tak, že už prostě nemají potřebu se s ním vidět, nemají sílu odpustit... Zarazila mě Tvoje poznámka, že on je přece otec, tak proč by měl přijít první. Takže když je nějaký chlap otcem, tak může všechno: mlátit své děti, chovat se hrubě, zavinit něčí smrt...Prostě cokoliv, ale přijít a říct, že je mu to líto - kdepak! No dovol?! Tak on svou nesnášenlivostí připraví o život mladého člověka, a jeho dcera je povinna za ním přilézt? Jen proto, že ona je dcera a on otec? Já jsem si o sobě myslela, že jsem hodně tolerantní člověk, ale tohle je na mě moc. Ostatně, ono být otcem není zase takové umění, myslím tedy biologicky. Omlouvám se za svou hrubost, ale dítě dokáže zplodit i idiot (pokud k tomu má příležitost). Fakt se omlouvám, ale chci tím říct, že pokud se někdo NECHOVÁ jako otec, ale jako agresivní psychopat, nemůže se později svého otcovství dovolávat.

Ahoj Gino, já taky neumím nenávidět, taky mě něco spíš bolí, nebo je mi to líto. Mám přítele, který se už deset let neviděl se svým otcem. Trápí ho to, ale nedokáže za ním jít. Jako malého kluka ho bil, ne mlátil hadicí, rákoskou, rukou. Za všechno, kdykoli, kdekoli. Když měl v práci odpolední směnu a vracel se domů kolem jedenácté večer, musel mít na stole připravenou žákovskou knížku. Pokud v ní objevil něco nepatřičného, kluka vytáhl spícího z postele a zmlátil ho. Maminka se vždycy pokoušela syna bránit, zamkl jí ve vedlejší místnosti a vykonával torturu. Chlapeček prosil - tatínku prosím tě nebij mě, už dost - nepřestal. Přítel mi vyprávěl, jak neměl rád tělocvik, léto, krátké kalhoty, trička. Protože byly vidět modřiny a ostatní děti se mu smály, že zase dostal buchara. /Ne všechny/. V dospělosti ho potom sice už nebil, ale neměl pro něj nikdy hezké slovo. Všdchno, co uděla, zkritizoval, nadával mu, ponižoval ho. Potom onemocněla maminka a její stav se rychle zhoršoval. Měla rakovinu. Otec si našel milenku ke které se odstěhoval a na svou ženu se úplně vykašlal. Když brzy potom zemřela, tahal se s dětmi o majetek. Ty mu nakonec všechno nechali - přítel má po své mamince na památku jednu vázičku. Ani v tak smutné chvíli v sobě nedokázal najít alespoň pár milých slov. Od té doby se nestýkají. Teď v poslední době se několikrát ozvala jeho nová žena, že se otcův zdravotní stav zhoršil, že má problémy s ledvinami a já nevím co ještě a snažila se přimět mého přítele, aby se za otcem jel podívat. Moc jsme o tom mluvili. Jemu to není jedno, ale cítí, že by to setkání neunesl. Ten člověk mu v životě tak strašně ublížil, že se přes to nedokáže přenést. A není to nenávist, je to smutek, zklamání, bolest. A já se mu nedivím. Jsem rozhodnutá podpořit ho aň se rozhodně jakkoli. Ale věř, že ho chápu. Mockrát jsme o tom všem mluvili a když mi vyprávěl, co jako dítě prožíval, brečela jsem.

Nemyslim si to. Nenavist jsem nikdy nepoznala a myslim si, ze muze byt urcite na skodu pri reseni nekterych i choulostivych problemu... Mne osobne bud bylo neco lito anebo to bolelo. Nerikam, ze pomoc musis nabizet a uz vubec ne ihned. Je treba dat cas na rozmyslenou. Na druhou stranu je to otec a ten sotva "prileze" po kolenou. Muze se stat, ze ceka, az dcera prijde, aby se ji omluvil... A pak, ja verim na "Bozi mlyny melou pomalu, ale stale". Nikdy jsem se na nikom nemstila, proste jsem vycoufala z problemu a nechala vsechno "osudu". A vzdycky jsem se s temi negativnimi lidmi setkala a sami od sebe mi vypraveli, co vsechno je postihlo. Do jake miry si uvedomovali svoji hloupost, to samozrejme nevim. Ale treba to tak je zarizeno necim, na co si nemuzeme sahnout ani logicky vysvetlit.

Ahoj, taky se přidávám na stranu těch, kteří by jen tak neodpustili. Taky to na mne dělá dojem, že tatínkovi najednou teče do bot,jihne a doufá, že mu bude vše odpuštěno. I když - co když doufá pouze maminka, která s ním žije a má před očima, jak chřadne a je najednou jak beránek. Jako matka jí chápu, nemůže se jí dobře žít, když stojí mezi svým manželem a dcerou. Ale to na situaci moc nemění. Pokud by za mnou otec přišel sám, byl to on, kdo první udělá ten krok a podařilo by se mu ze sebe vymáčknout něco jako omluvu, přiznání atd., byla bych schopná mu odpustit. Ale abych za ním přihupkala jako štěňátko, jenom proto, že onemocněl a najednou údajně přehodnotil své chování, to ne. Podle mně je na tahu on. Jestli chce svou dceru a její děti vídat, aň se snaží.

Nemluvě vůbec o tom, že podle mých zkušeností drtivá většina agresorů zkrotne právě tehdy, když onemocní nebo se dostanou do jiné náročné životní situace - protože jim najednou teče do bot! Je otázka, jestli se Ivančin otec změnil proto, že skutečně lituje všeho, co udělal špatně, nebo jestli má prostě a jednoduše vítr ze své náhlé bezmocnosti - a výčitky nad mrtvým skorozetěm ho ani v nejmenším netrápí. Toň otázka! Bohužel jsem v tomhle poměrně skeptická. Na světě existují věci, které se prostě nedělají, a pokud je někdo tak otrlý, že vyžene ze svého domu snoubence své dcery za takových okolností, moc se mi nechce věřit tomu, že by najednou tak obrátil a změnil se...

To Oliver a Gina: opravdu si myslite, ze je VZDY dobre podat pomocnou ruku?
Nesouhlasim. Jsou ciny, ktere jsou neodpustitelne a osoby, ktere jsou nenapravitelne.
Kazdy by si mel sam zvazit jestli ma na odpousteni opravdu chut. Kdyz ne, tak do toho jednoduse nejit.
Nevidim duvod proc by se nekdo mel premahat k odpousteni. Nenavist neni zas tak spatna. Clovek si alespon
lepe pamatuje, co se mu kdy stalo, jak naletel a podobne a da si lepsi pozor. Ja osobne nenavidim, naprosto bytostne,
jednu osobu a za NIC NA SVETE bych neodpustila.

to Chloe: mas pravdu, zlo plodi jen vetsi zlo. Tvuj nevl. otec si dovoloval, neboz pasivitu ocekaval nejen od Tve matky, ale i Tebe. (Asi si resil nejaky mindrak.) Ale jasne jsi mu ukazala, kde jsou jeho "meze". Odpustit se da, ale zapomenout nikoliv. A vzdycky je treba podat pomocnou ruku, nemyslis? A priznat svoji chybu a pokusit se o jeji napravu muze kazdy v kazdem veku.

Milá Ivanko, moc s Tebou cítím a držím Ti palce, abys své dilema nějak vyřešila. Pokud bych Ti měla napsat svůj názor; na jednu stranu si říkám, že za nezávaznou návštěvu nic nedáš, ale na druhou si zase říkám: a kde je spravedlnost? Nemůžu souhlasit s Oliverem, který říká, že bys měla dokázat svému okolí, že jsi lepší než otec tím, že mu podáš pomocnou ruku, apod. Je to sice chvályhodný křesňanský přístup, ale zase kam by to vedlo, kdyby se někteří lidé chovali jako ... (doplň si, co chceš) a všechno jim prošlo jen proto, že ti druzí nemají to srdce je taky jednou nakopat do... Promiň, že jsem se tak rozohnila, ale bohužel jsem strávila téměř celé dětství s nevlastním otcem, který vysloveně hřešil na mírnost a pasivitu mé matky, a proměnil mé dětství v takový teror, že jsem se z toho ještě nedávno zpovídala na psychoterapii. Stýkám se s tím člověkem sice dál (a to i přesto, že je nevlastní), kvůli mámě, ale hranice našeho vztahu jsou už jasně vymezené. Od té doby, co mi jednou v sedmnácti povolily nervy a tak trochu jsem na něj ječela, že jestli na mě ještě jednou sáhne, tak ho zabiju, je jako vyměněný. No, tuto metodu rozhodně nedoporučuju jako standartní chování, ale dokazuje to, že někteří vzteklí uzurpátoři se najednou dokáží pozoruhodně dobře ovládat, když zjistí, že ne všechno si ten druhý nechá líbit... On (nevlastní otec) dnes moc dobře ví, že kdyby se náhodou vrátil ke straým způsobům, už mě u nich nikdy neuvidí. A protože vidím snahu z jeho strany, toleruju i já jeho a tak to nějak zvládáme... Prostě vymezit ten vzájemný vztah považuju za úplně nejdůležitější krok, a pak se uvidí, jestli to v praxi zafunguje, nebo ne.

Ivanko, Tvůj příběh je velmi smutný, bohužel, co je ještě smutnější, trápíš se tím celý život více než Tvůj otec. Já jsem odešel z domu před koncem studia na VŠ kvůli neshodám s bratrem a žil jsem poslední 2 roky studia u své sestry, musel jsem se živit sám, pracoval jsem v továrně v těžkém průmyslu, většinou noční směny. Přestože si myslím, že hlavní vinu měla moje matka (otec již v té době nežil), že mě nechala z domu odejít bez prostředků, nikoho z nich neviním z mého osudu. Bylo to mé rozhodnutí, já jsem tehdy situaci takto vyřešil. Když dnes vidím, jak se moje matka trápí bratrovým zpackaným životem, bratr je sám z toho něšňastný, tak se spíš já snažím hledat cestu k nim. Samozřejmě moje přirovnání není zdaleka tak tragické jako Tvoje zkušenost, ale moje zkušnosti jsou zase takové, že i na ty největší nepřátele, kteří mi nějak ublížili, se dívám shovívavě. Tím, že se na ně díváš shovívavě, že jim odpouštíš někdy i podlé jednání, máš jistotu, že se můžeš každému podívat zpříma do očí. Myslím si, že bys měla svému otci odpustit, jít ho navštívit, věř tomu, že i jeho to celou dobu trápilo, i když to nedal najevo. Přece si sama nebudeš zatežovat svoje svědomí nějakou nenávistí k jinému člověku. Bohužel je to většinou tak, že ten, komu se ublíží musí podat pomocnou ruku. V tom je právě Tvoje síla, tím mu i svému okolí dokážeš, že jsi lepší a že něchceš být jako on. Navíc si myslím, že Tě to strašně moc trápí a to je jeden ze způsobů jak se s tím alespoň částečně vyrovnat. Na závěr ještě jedna poznámka. I v těch nějhorších situacích si připomínám ono známe o "Božích mlýnech". Konec konců zdravotní problémy tvého otce jsou tím důkazem.

Mila Hanko,Mas samozrejme pravdu. Bohuzel ja jsem takove stesti na stastnou rodinu nemela. S maminkou mam ale krasny vztah. Ja sama se snazim prijit na to, proc zrovna muj otec nezvladl jeho roli. Muj prvni prizpevek je vysledkem meho snazeni. On totiz muj otec neni zly clovek a myslim si, ze dnes ho mnohe veci treba mrzi. On konkretne proste nebyl ve 20. letech zraly na otcovstvi a spatny zacatek se s nim "tahl" cely zivot. Preji ti krasny vikend.

Ahoj Lenko, je to tak, jak jsi napsala. Mí rodiče - ale ještě i já, jsme byly vychovávni jinak a měli jsme jiné možnosti. Respektive neměli jsme takové příležitosti k naložení e svým životem, jako je to teď. U nás je to tak, že já jsem se svým rodičům narodila, když jim bylo 19 let, moje první dcera se narodila, když mi bylo 21 a druhá ve 24 letech. Takže našim je teď 58 let a mají dvě vnučky - 18 a 15. Ale dovlím si trochu oponovat. Souhlasím s tebou, že v takhle mladém věku není člověk ještě zralý na rodičovství. Já jsem ale měla štěstí. Měla jsem hodné rodiče a s tatínkem si moc rozumím. Nikdy mne neuhodil, nikdy na mě nekřičel. Chodili jsme spolu na výlety, do kina, akorát když se mi v pubetě začaly zpalovat lýtka, těžce nesl, že už nejsem jeho holčička. Ale nakonec si zvykl. A mým dcerám je úžasným dědečkem, který je naučil tancovat rokenrol, chodil s nimi plavat a blbnul na toboganu jako malý kluk. Má i výhodu, že vypadá hodně mladě a když mu holky řeknou dědo, tak si ho lidi nechápavě prohlížejí.
Tak s myslím, že ono taky hodně záleží na osobnosti a povaze každého člověka. Někdo není dobrý táta ani ve čtyřiceti. To prostě musí mít v sobě. Ale je fakt, že ti mladí rodiče, jako jsme byli my a generace před námi, nebylo to pravé ořechové. Dcery už teď přemýšlejí o tom, kdy by chtěly mít děti. Dřív než před 25 rokem prý rozhodně ne. Tak snad jim to vyjde.
P.S. Když jsem si tu pročítala ty vaše příběhy a trápení se svými otci, bylo mi to za vás strašně líto. Pro mě byl tatínek vždycky opora, bezpečí, pochopení, legrace. Nedovedu si představit, jak musí být pro dítě těžké vypořádávat se s tím, že ten, kdo by ho měl chránit, mu ubližuje. Mějte se všechny moc hezky.

Mne pripada, ze generace "nasich otcu" nebyla a neni v otcovstvi prilis uspesna. Vetsina mych pritelkyn nema blizky vztah s otci. Myslim si, ze je to dusledek nekolika faktoru. Prvni faktor je nepripravenosti na otcovstvi. Vzdyt vetsina nasich otcu se stavalo tatinky v pouhych 20. letech a nekdy drive. Memu manzelovi je nyni 33 let a cekame v prosinci prvni miminko. Zname se jiz 7 let a ja si ho neumim pred temi 7 lety predstavit v tak zodpovedne roli, jako je stat se otcem. Take si myslim, ze v generaci nasich maminek prilis casto dochazelo k "snatkum z nutnosti". Zadna ucina antikoncepce se prakticky nepouzivala a tak se zena bud vdala a nebo sla na potrat. Vdat se v 18 letech, jelikoz jsem tehotna a ocekavat velkou podporu od meho 18. leteho manzela je samozrejme realne ale vztah prochazi velkou zkouskou. Ja sama jsem vdana 5 let a tak vim, ze je nutne, aby si oba partneri na manzelstvi "zvykli".

Ivanko je to hrozně složitá situace - a to nejen pro tebe ale i pro tvou matku. Tvůj příběh je mi blízký. Taky jsem ztratila snoubence při autonehodě. V žádném případě ti nechci radit - můžu ti jen říci, jak bych se zachovala já. Uznávám, že je to těžké a bude tě to stát spoustu sebezapření..... já bych se s ním smířila - nechtěla bych celý život žít s nenávistí v srdci.....

To E-bbie: Ja si nemyslim,ze by generace vasich ci nasich otcu zklamala. Myslim si spis,ze sem pisi ty,ktere se citi byt zklamany. Pokud byl otec hodny,nezatouzite sem napsat. Ja jsem mela otce,s nimz jsem mela taky sve problemy,parkrat jsem taky nejaky ten narez od neho dostala ( a ne vzdy to bylo zaslouzene),ale vedela jsem,ze mne ma rad a taky se mi dost venoval a kdyz jsem byla vetsi, podporoval me zajmy atd. O me lasky se moc nestaral,to nechaval mamince,da se rici,ze byl vlastne na mne mene prisny nez maminka. Presto jsem se s nim pak dost hadala v dobe sveho dospivani. Bylo to asi tim,ze jsme meli dost podobnou povahu. Mam taky podezreni,ze asi nebyl mamince vzdy verny,ale o tom se doma nemluvilo,spis jsem to nejak vycitila pozdeji. Nastesti to slo mimo mne a taky to nebylo zrejme nic zavazneho,protoze kdyz ma maminka umrela,otec to velmi tezce nesl a uz si nikoho dalsiho nenasel,ackoliv zil jeste dele nez 10 let.

Z tech prispevku, co jsem tady cetla mi nejak vyslo, ze ta generace nasich otcu po vetsine zklamala. Proste mi to prijde po vetsine primitiv vedle primitiva. Pokud tvuj otec vyslal v bource na motorce tveho mileho, musel pocitat s procentem pravdepodobnosti, ze se mu muze neco stat. Proste to, ze ho vyhodil svedci o jeho urovni. Protoze i ja se radim k dceram, jejichz otec byl primitiv a ktere bylo vtloukano do hlavy, ze ikdyz se chova jako ...je to stale tvuj otec a musis ho milovat. Byla jsem z toho nestastna. Jenze omyl, pomohl mi duchovni. Ten mi rekl, pokud je otec nemilovatelny, nenut se ho milovat. Nenut se milovat, kdo si to nezaslouzi. To proste nejde. Ctit budes otce i matku svou, kdyz dokazes, ze umis o sebe v zivote postarat. Byla jsem rada, ze jsem to slysela. Od te chvile se mi dycha lip. Netrapim se. Mozna to pomuze nekomu v rozhodnuti i tady na Dame.

Muj nazor je, ze by jsi mu (uz kvuli vlastnimu dobremu svedomi) mela odpustit. Pokud je jak rikas vazne nemocny, jednou by te mohlo mrzet, ze jsi se s nim nesetkala. Kazdopadne jsi dospela samostatna zenska a pokud by z jeho strany doslo opet k nejakemu hrubemu chovani, vzdycky se muzes otocit a odejit se vztycenou hlavou, protoze ty jsi pro vas vztah udelala co se dalo. A kvuli mamince si starost nedelej. Ona ma urcite vlastni duvod, proc s tvym otcem zustava, ale ty mas svuj vlastni zivot a nikdo te do vztahu s tvym otcem nutit nemuze..
Drzim ti pesti.

Mila Ivano, chapu Tvoji bolest a Tve rozhodnuti. Ale rodice mas jen a jen jedny a nikdy nikdo je nemuze zastoupit, at jsou jakykoliv. Jsi dcera... ne ze bych Ti to prala, ale co kdyby otec zemrel? Nevycitala by sis, ze ses na neho neprisla podivat? Mas svoji rodinu, jak pises stastnou, svuj domov. Myslim, ze i Tvoje matka by byla moc rada, kdybys ten prvni krok udelala... na druhou stranu, prijit muzes, odejit musis. A jak dlouho setrvas je jen a jen na Tobe a okolnostech.

Milá Ivano, já osobně bych nebyla schopná odpustit a s člověkem, který toto způsobil bych si už neměla co říct.Člověk si svých rodičů má vážit, ale každý člověk má svou hrdost na kterou by si neměl nechat šáhnout.Zachovala si se správně.V rodině, ve které je hlavou rodiny otec a nedopustí jiný názor než svůj vládne strach a nedůvěra.V dnešní době musí být žena velice inteligentní a všechny podobné výlevy mužů musí včas utlumit.Tvůj postoj je správný.

raholec:Ahoj,vubec Ti nezavidim,protoze jsem podobnou situaci prozila diky me sestre,ktera se vdavala a byla z toho jen ostuda.
Otec take chlasta,neda se to jinak nazvat,protoze to je k vzteku.Noc pred svatbou se tak napil,ze rano mel rude oci a vubec se z toho neprospal.Porad jsme ho musely hlidat,protoze jsme se stydely pred rodinou zenicha.Po obradu jsme byly u fotaka,tam byl sprosty a u obeda,kdyz se roznasela svickova,mrsknul talirem do prostred stolu,ze tohle nezere.(Prominte,ze to takto pisi,ale je to doslova)!Rekly jsme mu,at se uklidni a presto provokoval,tak jsme ho vyhodily.Svatba se nakonec povedla a ja jsem ho uz na svou nepozvala.

Mila Ivano, bylo by urcite fajn, kdyby ses nam vsem ozvala, jak to vsechno vypada a co si myslis o nazorech lidi, kteri si tvuj pribeh precetli a kterych se urcitym zpusobem dotknul. Nemam sice zdaleka takove problemy s otcem, jako ty, ale je mezi nami taky bariera, kterou asi nikdy neprekoname. Ale to je jiny pribeh. Ja jsem pro to, aby ses zaridila podle vetsiny rad, ktere zde zaznely. Tzn: nechat na otci prvni krok. Kdyz se chce, jde vsechno. Nenech se zmanipulovat maminkou, ke ktere te jiste vaze citovy vztah a nenech se vnamevrovat do stejne situace, ve ktere zije cely zivot ona sama - v ponizenosti, stresu a obav z reakci manzela. Mas svuj vlastni zivot a neni nutne si ho zbytecne narusovat. Velmi dulezite je to, co ty sama citis. Rid se svym srdcem. Pokud se s otcem setkat nechces, nikdo te k tomu nemuze nutit. Jak se k tomu stavi tvuj manzel ? Vi o cele situaci ? Ozvi se, at vime, co s tebou je. Nesouhlasim s nazorem, ze z tveho clanku neni videt, jaky to je despota a tyran. Lidi, nebudte slepi, copak takhle se k sobe lide chovaji - nota bene v rodine ? To snad ne. Preji moc stesti a odvahy. Monika

Mila Ivano, bylo by urcite fajn, kdyby ses nam vsem ozvala, jak to vsechno vypada a co si myslis o nazorech lidi, kteri si tvuj pribeh precetli a kterych se urcitym zpusobem dotknul. Nemam sice zdaleka takove problemy s otcem, jako ty, ale je mezi nami taky bariera, kterou asi nikdy neprekoname. Ale to je jiny pribeh. Ja jsem pro to, aby ses zaridila podle vetsiny rad, ktere zde zaznely. Tzn: nechat na otci prvni krok. Kdyz se chce, jde vsechno. Nenech se zmanipulovat maminkou, ke ktere te jiste vaze citovy vztah a nenech se vnamevrovat do stejne situace, ve ktere zije cely zivot ona sama - v ponizenosti, stresu a obav z reakci manzela. Mas svuj vlastni zivot a neni nutne si ho zbytecne narusovat. Velmi dulezite je to, co ty sama citis. Rid se svym srdcem. Pokud se s otcem setkat nechces, nikdo te k tomu nemuze nutit. Jak se k tomu stavi tvuj manzel ? Vi o cele situaci ? Ozvi se, at vime, co s tebou je. Nesouhlasim s nazorem, ze z tveho clanku neni videt, jaky to je despota a tyran. Lidi, nebudte slepi, copak takhle se k sobe lide chovaji - nota bene v rodine ? To snad ne. Preji moc stesti a odvahy. Monika

Díky za radu, asi se na něj vykašlu. Včera došlo opět k incidentu, kdy mě buzeroval hned po ránu, že vařím vajíčko na velkém plameni a vařím ho už 13 minut, přestože stačí deset a bude veliká spotřeba. Přitom nedá domů ani korunu a všechno tahnu já s mamkou a on jen terorizuje rodinu a chlastá.Včera jsem vyslechla hádku, kdy maminku urážel a říkal, že na mě sere a na svatbu nepůjde a nedá do ní ani korunu.Klidně si tu svatbu zaplatím, protože nechci aby to odnesla mamka, když už takhle všechno platí a ještě mám studujícího bratra.Stydím se za to, že je to můj otec a už se těším, až nebudu nosit jeho jméno.Nevím ale, jak vysvětlím rodičům snoubence tuto situaci.

To Ivana: Dala bych na Láďu, a ještě bych si dala zarámovat jeho příspěvek. Pokud bys to chtěla přeci jenom risknout, co třeba využít nějakou slavnostní příležitost -kulaté výročí narození či svatební den rodičů- ve vaší rodině? Jinak opravdu dvakrát do téže řeky nevstoupíš. Hodně zdaru tvojí volbě.

Mila Ivanko, je to strasny pribeh, ja jsem vzdycky litovala, i kdyz jsem mela krasne detstvi, ze nemam tatu.Na tvem pribehu ale vidim, ze je nekdy mnohem lepsi zit jen s maminkou, nez mit rodice oba. Divim se vasi mamince, ze s takovym tyranem celou dobu zije. Proc se s nim nerozvede? To, ze jsi prerusila styk s tvym otcem Ti schvaluji a vubec se Ti nedivim. Rika se, ze odpoustet se ma, ale v tomto pripade Ti to bude trvat asi jeste hodne dlouho, jestli vubec! Podle meho nazoru bys mela jeste pockat, az se otec zotavi, zda se nevrati vse do starych koleji. Preji hodne stesti a trpelivosti.

Souhlasim s Qlindou. Ale vite, co je zajimave? Bavime se tady o Ivane a jejim pribehu (mimo jine), ovsem jeji reakci tu nikde nevidim...

Qlinda ma pravdu,pokud je to tak,jak pise. Nezname,co se pod
slovem tvrdy vse skryva . Take je pravda,ze primo nezavinil
pritelovu smrt.Je mozne,ze kdyby to tusil,ze k nejakemu nestesti dojde,tak
by ho z domu neposlal. Nikdo nemuze vedet,co se v kterou hodinu a minutu
stane. Byla to patrne shoda nahod. Clovek se pak sam sebeobvinuje z neceho,
co neprovedl. Je v tom jen to : kdyby. Ivana musi vedet
nejlepe s odstupem casu,jak se to vse sebehlo a jaky podil
na nestesti opravdu jeji otec nese.

Nevim,ale pokud by mi nekdo ublizil tak,ze bych si to pripominala cely zivot,nedovedla bych mu odpustit.A neverim,ze operace cloveka promeni k lepsimu.Mam pocit,ze je Tvuj otec opravdu velky sobec,kteremu jde v prve rade jenom o sebe.

Ono jsou taky mezi zlymi otci dost velke rozdily. Nektere pisete,ze vas otec bil,ze pil a bil i matku a sourozence,byl matce neverny atd. Ivana ale o biti nepise,pise,ze otac byl tvrdy a ze si myslela,ze ji nema rad. Pak se stala na nestastna vec s jejim snoubencem. Ivana pise,ze otec bral jejich vztah jako banalitu,to ale dela bohuzel hodne rodicu. Z toho,co pise taky vyplyva,ze ji (snad?) jeste nebylo ani 20 let,kdyz se otec postavil proti tomu,aby zustal jeji snoubenec pres noc. Rekla bych,ze jsou urcite otcove,kteri se s tim,ze jim dcery vyrostly a maji znamost,tezko smiruji. Ivanin otec treba patril mezi ne. Nerikam,ze je to dobre,ale takovych je jiste vic a muze to znamenat,ze maji o sve deti starost. Ja proste z toho clanku nevidim,ze by otec Ivany byl az takovy despota. Chapu,ze Ivane mohlo pripadat v prvni chvili,ze to vsechno zavinil otec,ale to se prece neda primo rici!!! Jinak v tech jinych,takrka horrorovych pripadech ,o nichz tady pisete,bych uplne chapala,ze jste se dobrovolne rozhodly s otcem nestykat. V Ivanine pripade mi to tak uplne evidentni nepripada....

Chapu Smajlinku,souhlasim plne s Ladou a Majkou.Kdyz se otec
jako otec nechova,musi pocitat,ze dojde k odcizeni.
Jak jsem uvedla,ja se s otcem za to co nam udelal nesmirila
nikdy. Dodnes a je tomu jiz 36 let jsem nezapomnela jak mne
zzmlatil jen proto,ze jsem ztratila klice.On byl mamince neverny a vzdy
vyvolaval doma hadky,aby mel pak jakoby duvod odejit z bytu
(za milenkou). Jednou,kdyz ztropil opet scenu (ja byla nejstarsi
ze 3 deti a vzdy si nasel nejaky duvod mi nadavat),tak jsem
mu rekla,ze kdyz mne nema rad,ze bych radeji nezila. Zbil mne
a kopal do mne,ze mne maminka davala tyden dohromady
a ja nemohla do skoly. Kratce na to odesel stejne ke sve
milence a maminka hrozne trpela. Take starost o 3 deti
ji k optimismu zrovna nepomohla. Myslim,ze nebyla daleko od toho,
aby si nevzala zivot. Jen to,ze mela za nas odpovednost ji
udrzelo pri zivote. Otec se zajimal tez pote, kdyz byl na operaci s okem
a zjistili mu rakovinu. Jenze nemoc ho neocisti za jeho ciny.
Priklanim se k Ladovi a Majce. Bud opatrna,abys nenarusila
svuj stastny rodinny zivot. Kdyz jak pises je otec ted beranek,
mel by Ti zavolat otec prvni. I tak bych napoprve celou
rodinu k nemu nebrala,aby pak nahodou nebyli sokovani
necim nepredvidanym. Kdyz si za 12 let nenasel k Tobe
cesticku, never,ze se moc zmenil. Patrne je to maminka,ktera
by byla rada pro usmireni a ani si sama neuvedomuje,do
jakeho rizika Te zatahuje. Mela by otci navrhnout,kdyz to mysli uprimne,
at Ti zavola on, ci napise. treba se do telefonu hure mluvi,ale
napsat je to jednodussi. Prvni krok je vsak na nem. To je muj
nazor.

Ja bych se s otcem pokusila setkat. Vubec si nemyslim,ze by se nemoci nejak moc zmenil,ale myslim si,ze by to mohlo byt treba dulezite pro tebe - udelat za tim vsim tecku. Treba uvidis,ze to je ted slaby a nemocny clovek a treba uz k nemu nebudes citit nenavist a to muze byt pro tebe dulezite. Zkusila bych to ale tak,jak to tady nekdo uz radil,zavolala bych mu a zeptala bych se,jestli ma zajem te znovu videt,podle jeho reakce bych se pak zaridila (neni opravdu vylouceno,ze to je spis zbozne prani tve maminky nez jeho skutecna touha se s tebou setkat). Pokud by ale o setkani stal,pak bych to zkusila. Ja vim,ze za to,co se stalo tvemu priteli muzes obvinovat jeho,ale nakonec on to primo nezavinil a treba (???),kdyby tusil,jak to dopadne,by s tim,aby nikam nejezdil,souhlasil. No proste bych to zkusila,nic tim nezkazis....

Raholec - K oltari te muze odvest kdokoli!!! Take mam pred svatbou, takze to vim. Ziji uz nekolik let v Kanade a budu se tu vdavat. Muj otec je nemocny a ma hruzu z letadla. Je mozne, ze neprileti. Procetla jsem par casopisu a poptala se znamych. K oltari te muze odvest tvoje maminka, nebo bratr, nebo sestra, nebo jak rekla Jenny C., muzes jit sama. Muze te tam odvest i kamarad. Proste kdokoli! Zalezi jen na tobe komu reknes. A jestli to otce urazi? No a co! On si nezaslouzi tu ,,cest,, te odvest k oltari. Je to tvoje svatba! Je to tvuj den! Nenech si ho nicim a nikym zneprijemnit! Nezapomen, ze to je jen jednou za zivot!
Ted jeste k Ivane. Plne souhlasim s Ladou. Jestli se tvuj otec zmenil, tak at ti to ukaze a prijde za tebou sam!!!

S odvedenim k oltari bych se netrapila; muze te tam odvest deda nebo bratr nebo strejda, proste dospely muz z tvoji rodiny, je to pouha formalita. Kdybych nikoho jineho nemela, dosla bych tam klidne sama, co na tom. Neni prece tak dulezite s kym tam prijdes, dulezitejsi je s kym odejdes. Hodne stesti!

Ahoj Ivko, je to moc smutné. Bohužel vím, jak ti je, protože prožívám něco podobného doma. Můj otec pije, nepracuje a uráží a ponižuje celou rodinu. Celé dětství mě bil a teď mám před svatbou a to, že mě povede k oltáři a budu se ho muset dotknout mě přivádí do stresu.Musím to nějak vyřešit. Určitě to nemusí být jen otec, kdo může nevěstu odvést? Nevím, nemám zkušenosti. Prosím poraďte vy zkušenější.

Milá Ivanko, to je hrůza. Chápu tě, že teď řešíš těžké dilema a že se v tobě odehrává těžký boj. Je ti asi líto maminky, která celou situací určitě hodně trpí, máš možná strach, že bys mohla mít výčitky, pokud by ses s otcem neusmířila a on tady už nebude. Není to lehké, ale to, co tvůj otec provedl je neodpustitelné, to se nedá zapomenout. Jeho vinou byl zmařen mladý život, tobě způsobil obrovské trápení a ani po této tragédii se jeho chování nezměnilo. Až teď, když má zdravotní problémy, přibývají mu léta, tak by najednou chtěl všechno smazat a být najednou hodný dědeček a tatínek. To se mi nelíbí. Podle mně je to sobec, který ostatní jenom používá pro svůj život tak, jak to vyhovuje jemu. Proč by ses ty měla najednou snažit a udělat ten první krok. Proto, že je údajně už jiný, lepší, vyměněný? A je chudák hodně nemocný. To je citové vydírání. Pokud o tebe a tvou rodinu stojí, proč za vámi nepřišel, proč tě nekontaktoval dřív, třeba při narození dětí - to je dobrá příležitost. Tenkrát byl ještě plný sil a arogance a určitě byl sám v sobě hrdě přesvědčen, že tím, že se s ním nestýkáš, trestáš nejvíce sama sebe. Měl on pro tebe pochopení, když jsi se musela vyrovnávat se ztrátou svého milého, umocněnou ještě těmito strašnými okolnostmi? Neměl. Proč ty máš najednou přiběhnout a být ta hodná, všeodpouštějící, milující, chápavá. Na tvém místě bych řekla mamince, že tě celá situace také mrzí, ale že to nejsi ty, kdo ublížil a že se tedy nebudeš ani ty snažit o první krok. Aň ho udělá otec. On má máslo na hlavě, ne ty.
Přeju ti, abys to vyřešila co nejlépe, tak, aby ses nemusela znovu trápit. Hodně štěstí.

Myslim ze bych mu dala posledni sanci, ale jkmile by se vratil ke svemu staremu chovani - uz bych ho v zivote nechtela videt.

Možná nepomůže mé povídání nikomu, ale asi pomůže mě, tak se nezlobte, že si tu vyleju srdíčko...
Otec mě v dětství moc bil, nadával mi, ponižoval mě. Pak se naši rozvedli a já si oddechla, že odešel. Dodnes k němu nic moc necítím. Vím, že by byl rád, kdybych mu víc volala, častěji za ním jezdila, ale já prostě nemám tu potřebu. Nemyslím, že bych vůči němu cítila zrovna nenávist, spíš je to lhostejnost... Prostě je mi jedno, jak žije, co dělá. Znovu se oženil, jeho žena ho víceméně mění, začíná se třeba zajímat o Silvovu metodu, o pozitivní myšlení... Já nevím, pamatuju ho jako silného ateistu, který mi zakazoval jít se jen podívat do kostela...
Jednou jsem se opila a tátovi hrozně vynadala. Za to, že mi v dětství nadával, bil mě. Seděl, koukal, skoro brečel. Od té doby to ze mě nějak spadlo a odtud myslím pochází ta lhostejnost. Pro mě je to už uzavřená kapitola. Nemám zájem se s ním už stýkat.
Astroložka mi řekla, že z mého horoskopu je vidět, že mi otec bral životní radost a energii a že se cítím nejlépe, když jsem co nejdál od něj... A to teď už jsem a opravdu je mi takhle líp.

Domnívám se, že svému otci bys měla dát znovu šanci. Představ si, že se třeba skutečně změnil, mnohé pochopil, a potřebuje podat pomocnou ruku. K ničemu se tím nezavazuješ. Ale nezkusit to - to by sis myslím později vyčítala. Možná nevíš,jaké dětství prožíval Tvůj otec, v někom vzor jistě měl, i když to jej samozřejmě neomlouvá, ale myslím, že jeho okolí mu může nejvíce pomoci právě tím, že se pokusí mu odpustit (a nejlépe mu odpustí) a ukáže mu, že člověk může být lepší, že věříte, že se zlepšil. Pokud ke zlepšení (i když to hodnocení bude vždy naprosto subjektivní) skutečně došlo, poděkujte mu při vhodné příležitosti za to, že byl ochoten na sobě pracovat a sdělte mu něco v tom smyslu, že jste si vědomi jeho nesmírné síly, díky které se může stát ještě lepším a zároveň milejším svému okolí. Přeji hodně síly pro realizaci toho správného kroku a lásku v srdci.

Myslim, ze kazdemu by se mela dat druha sance. Tvuj tata ji dostal po Tomasove smrti. Pokud ho ale neobmekcila ani takova tragedie, tak to uz se asi nezmeni. Ja vim, je to tvuj tata ale nikdy se moc hezky nechoval, tak nemej vycitky. Myslis, ze on nejake ma? Jinak souhlasim s Lenny.

Ivano,nedovedu si představit,že bych nemluvila s někým z rodiny,ale to co dělal Tvůj otec je přímo nechutné a ač nejsem pomsty-chtivá nechala bych ho v tom vykoupat až do konce.Nechceš přece aby se Ti vetřel do výchovy Tvých dětí,vše by určitě začalo znovu.

Nechápala jsem, jak někdo může vydržet nemluvit s rodiči např. 15 let, ale u tohoto příběhu to chápu !!!!

Myslím si, že není co k řešení. Za těch dvanáct let se doba změnila, ale lidi ne. Jak říká staré přísloví, vůl zůstane volem a pařez pařezem. V tomto případě se omlouvám volovi i pařezovi, že jsem je použil k přirovnání. Je mi skoro pade a hodně už toho pamatuju. Chci tě varovat před tím despotickým bezcitným tvorem. Jestliže si ho připustíš do svojí doteďka šňastné rodiny, máš téměř jistotu, že toho budeš litovat. Člověk nemá v životě moc příležitostí a tak, když má právě spokojený a klidný život, má se ho držet a ne hazardovat kvůli někomu, kdo patří spíše do klece. A kvůli mámě si nějaké výčitky dělat nemusíš. Ona si ho brala, ne ty! A měla spoustu času na to, aby ho srovnala do latě - aspoň trochu – protože každý se nechá ovlivnit. A jestli to nešlo, měla ho shodit ze schodů nebo se s ním aspoň rozvést. Měla najít způsob, jak vás ochránit před zvůlí tyrana. A to jste asi ještě měli kliku, že si vás nebral do postele na hraní. A protože už mám věk na rozdílení mouder, věz, že : Štěstí je mít hodnou ženu a zdravé děti. (Platí to i ze strany ženy.) A jestli to máš, chraň si ho všemi prostředky, aň o něj nepříjdeš, protože pak ti zbudou už jen slzy. Naprosto nesouhlasím se smířlivými názory všeodpouštějících lidí. Nemyslím, že by bylo na místě mstít se, ale vypusň ho ze svého života, vykašli se na něj! Teď se prý změnil, ale je tomu opravdu tak? Co bys dělala v případě, že by se nezměnil? Taky bys po tom všem za ním přilezla? Jestli je opravdu jiný, tak přijde sám a poprosí tě, abys mu prominula. A máma určitě si k vám našla cestu i bez něj, jestli o vás stála. Máš teď svojí rodinu, tak se o ní starej, a ochraňuj. Ahoj Láďa

Ja si myslim, ze dvakrat do jedne reky nevstoupis.

Mila Ivano. Je to velice smutny pribeh. Co tveho otce promenilo, byla smrt na jazyku. To, ze by mohl zemrit, a nebo, ze zestarne a bude sam ho desi. Mnozi lide jsou v techto situacich vice citlivi. A jsou jak vymeneny. To, jestli se zmenil vi jen on. Ja osobne bych mu moc neverila. Jestli mu chces dat jeste jednu sanci, to zalezi jen na tobe. A jesli uvidis, ze se moc nezmenil tak se s nim prestan zase stykat. Ale pozor na svoje deti. Jestli si zvyknou na noveho dedecka a ty jim ho pak zase vezmes, tak by na tom mohli byt spatne. Muj tata cely zivot hodne pil. Take jsem to nemela jednoduche. My deti jsme uz z baraku pryc. Nejak jsme se s tim vyrovnali. Je to asi dva roky zpatky, kdy nase mama definitivne a na posledy odesla. Volal a prosil ji tak dlouho, ze se k nemu vratila. No a ted po letech ma nase mama klid. Tata vi, ze kdyz zase zacne, tak bude sam. Obcas se napije, ale s mirou. Boji se byt sam! Je jen na tobe jak se zachovas. V tomto ti nikdo nemuze moc radit. Rid se svym srdcem a ne tim co je a neni spravne. Preji mnoho stesti.

Mila Ivanko,Tve dilema naprosto chapu a Tvou situaci Ti nezavidim.Necitim se byt opravnena Ti jakkoli radit,ale muj nazor je takovy: Ja mam otce,ktery mou matku bil.Nastesti ona byla natolik silna,ze se s nim rozvedla.Nejevil o nas deti zajem a my o nej take ne.Nikdy se nechoval jako otec.A TO,ZE SE MILOVAL S MOU MATKOU ,Z CEHOZ JSEM JA A MUJ BRATR, HO NEDELA OTCEM!!!!
Tvuj otec,jak popisujes,byl velice despoticky,myslim,ze operace je jedna z prvnich varovani,aby se zmenil.Pokud zustane stejny,zle se mu povede.Mozna to pochopil a proto Te chce videt.Mozna citi i potrebu se omluvit, coz si, uprimne, nemyslim.Avsak preze vse,co Ti zpusobil,zkus se snim kontaktovat.Muzes treba telefonicky.Ja bych vzala muze i deti a po telefonickem rozhovoru, kde bych mu nerekla,ze prijdu s nimi,bych si domluvila setkani.Pak by se videlo,jak zareaguje,jak uprimne to mysli.Avsak mam z toho,co pises trochu pocit,ze to chce porad vice Tva maminka,nez sam otec.Jeji snahu chapu,ale snazila bych se zjistit,jaka je realita.Setkani s otcem Ti doporucuji i z toho duvodu,ze pokud mu neni prano{snad ne} na tomto svete byt jeste dlouho, mohla by sis to vycitat.At to dopadne jakkoli,Ty budes vedet,zes to zkusila.Mooc Ti drzim palce a mnoho dusevni sily vse zvladnout!!!Napis nam, pokud budes chtit, jak vse dopadlo.

Ahoj Ivanko, je mi to moc lito k jake tragedii te tvuj otec dohnal. Ja jsem nikdy nebyla obeti toho, cim ty si prochazela. Muj tatka byl vzdy tam, kdy jsem ho nejvice potrebovala. Ale i presto jsem se dokazala vcitit do tve situace a zabolelo to i mne. Ty jsi dala tvemu otcovi tolik sanci a on nedokazal ani jednu vyuzit a vazit si toho, ze ma dceru. On ti nedokazal dat tu podporu, kterou si vyzadovala od nej od prvniho momentu, co si se narodila, tak si myslim, ze ty mu vlastne nic nedluzis za ta leta. Nenut se k necemu, co ti nejde od srdce!

Je to tvuj otec,mela bys mu odpustit!
Mozna by te jednou velmi mrzelo,ze jste nedokazali najit cestu zpatky....

Víš, Ivko, ono taky záleží, kdo tě o současném umírněném stavu otce informoval. Od mámy by to mohlo být trošku zkreslené, neboň ona ve tvém otci nevidí despotu, ona život s ním bere jako úděl a říká si, že by bylo vhodné vás aspoň usmířit dřív než otec umře. Být tebou, tak se ještě poptám sourozenců. Sama musíš vědět, nakolik zvládneš jak setkání se svým otcem, tak i nesetkání a jeho případnou smrt. Ale připrav se na to, že odprosení z jeho strany nebude. Nehledě na to, co ti provedl a jak se k tobě zachoval. Být to můj otec, já bych k němu cestu nehledala.

Muj otec byl tezky alkoholik a ublizoval cele rodine.Moje matka se s nim nedokazala rozvest.Za poslednich 10 let jsem ho videla asi 3x.Kdyz pred 2 roky zemrel,tak jsem necitila nic.Ale presto me mrzi,ze jsem si s nim nemohla alespon naposledy promluvit.On se samozrejme vubec nezmenil,takze by to bylo zbytecne,ale ten pocit ve me zustava.Ty mas tu sanci ze se tvuj otec treba zmenil a ja byt na tvem miste vyuzila bych ji.Mozna tvoje deti ziskaji dedecka,ktery se bude snazit dat vnoucatum to,co nedokazal dat tobe.Preji ti hodne stesti.

Je to opravdu smutny pribeh. Ja osobne jsem nic takoveho nezazila, takze nemuzu danou situaci moc dobre posoudit. Ale kdybych na Tvem miste byla ja, tak bych se spojila nejdrive s maminkou a vse s ni probrala. S otcem bych se asi setkat nechtela. Tedy jen do te doby, az by se mi telefonicky nebo pisemne omluvil. Drzim Ti pesti, aby vse dobre dopadlo.

Ahoj Ivanko!
Nemůžu soudit, protože jsem nikdy v podobné situaci nebyla, ale souhlasím se Sonjou. Když se vše vrátí do starých kolejí tak můžeš znovu odejít, už jednou jsi to dokázala. Budeš možná zraněná ( na duši ), ale s čistým svědomím.
Až jednou otec nebude, nebudeš si vyčítat, že jsi za ním nešla? Přeji Ti hodně štěstí. Daya

Mila Ivanko, nemuzu sice mluvit z vlastni zkusenosti, ale myslim si, ze kazdy clovek muze jednou prohlednout. Ze si kazdy muze uvedomit, co udelal v zivote spatne a chtit to treba napravit. Jenze to uz potom nebyva tak jednouduche a urcite k tomu potrebuje pomoc nas ostatnich. Neni to treba pripad tveho otce? Nemela bys mu podat tu pomocnou ruku? Ja vim, ze za ta leta k nemu citis spis nenavist a ze nemas valneho zajmu se smirovat. Ale zkus to. Dej mu sanci. Pokud se to povede, ziskate tim oba dva. Ver mi. Kdyz za nim pujdes s tim, ze od toho nic moc necekas, nemuzes nic ztratit. Naopak treba budes mile prekvapena. Pokud se otec zmenil, bude to jen dobre. Pokud ne, poznas to hned a muzes s klidnym svedomim odejit a rict si, ze tohle do budoucna nemas zapotrebi. Ja vim, ze po tolika letech a tolika ublizovani to neni a nebude lehky, ale zkus to. Budu vam obema moc drzet palce.

Ahoj Ivanko,je to velmi smutny pribeh.Muj otec je neco podobneho,jako otec ARKY.Me mamince take moc ublizil a po jejich rozvodu jsme pro nej prestaly existovat.Vim jak se mamka trapila a take vim,ze kazdemu se vsechno vrati.Clovek,kdyz je mu nejhure,zpytuje svedomi(pokud nejake ma).Je mi lito i Tve maminky,protoze je hromosvodem zlosti Tveho otce.Vycita ji Tebe jako nevdecnici.Myslim si,ze takovy clovek se ze dne na den nezmeni,ale duvodem je asi jeho operace,kdy si mozna uvedomuje,ze se muze stat cokoliv.Udelala bych to pro maminku.Ukazala bych mu,ze nejsem ta spatna,chapu Tvou bolest,ale Ty jsi lepsi clovek.Jeho zloba a arogance je jeho soucasti,take bych mu to nikdy neodpustila,ale povznesla bych se nad jeho chovanim.Takovy clovek se potresta sam,myslim,ze to vsechno vi,vi,ze Ti ublizil,ale jeho povaha a hrdost mu nedovoluje toto vsechno priznat.Ja bych to udelala pro maminku,je moc dobre,ze jsi stastna a prvorada je Tva rodina.Ver,ze mamince udelas velkou radost.Myslela bych na to,ze jednou rodice odejdou,Tvou maminku to urcite moc trapi a jiste chape i Tebe,ale jste pro ni rodina a i kdyby to dopadlo tak,ze by otec opet obratil,mela bych ciste svedomi,ze jsem pro to neco udelala.
Preji Ti hodne stesti!

Muj otec sice nezavinil smrt meho pritele,ale malem dohnal
maminku k smrti a na nas deti byl velice zly. Nasi se rozvedli,
maminka vse tezce nesla. S otcem jsem se nikdy potom
nesetkala i kdyz jsem byla vdana a mela deti. Za to jak se choval
jsem ho odepsala provzdy z meho zivota. Par let jiz nezije,
nikterak mne to neboli. Vice je mi smutno po mamince
a babicce,ktere tez jiz neziji.