Zdeněk Schwarz - ředitel Záchranné služby: Nemůžu si dovolit se u nehody zhroutit. Nemůžu si dovolit prožívat stejné emoce jako nejbližší.

| Autor: redakce | Rubrika: Zábava

Zdeněk Schwarz - lékař, ředitel Záchranné služby hl.m. Praha. Pragmatik, odborník, který přesně ví, co obnáší práce doktora, ředitele, pro kterého je jeho práce i koníčkem. Ve zdravotnictví začínal jako sanitář v sanitním voze. Vadí mu ale, že zdravotnictví, které bylo vždy na velmi dobré úrovni, postupně ministři zdravotnictví i stát ničí. Zdeněk Schwarz má rád adrenalin a to nejen v sanitce, ale také ve sportu, kterému se ve volných chvílích věnuje. V televizi sleduje dokumentární pořady.



Co vás na této profesi zaujalo?

Celkově je neustále jiná a pořád se děje něco nového. Měl bych ji ale rozdělit na práci doktora a ředitele záchranky.

Práce doktora s sebou přináší stále nové pacienty, nové prostředí, takže rozhodně není stereotypní. A právě to je pro mě na ní zajímavé. Kdybych pracoval ve fabrice a donekonečna dělal stále stejnou činnost, při mé povaze bych se z toho buďto zbláznil nebo utekl.

Naše profese je zajímavá z mnoha důvodů, např. tím, že nikdy dopředu přesně nevíte, co vás na místě potká, protože většina pacientů je nová. I když je pravda, že jednou za měsíc vyjíždíme již k chronicky známým pacientům.

Je to tady také o adrenalinu, o čemž svědčí už samotný fakt, že někam jedete rychle, máte puštěný maják, houkáte a ostatní vám uhýbají z cesty. Poté přijedete na místo, kde jste pánem situace, protože lidi vás očekávají. V tu chvíli se na vás dívají jako na Boha, který přijel zraněného, či nemocného zachránit.

A pak je akce, kdy se snažíte pacienta zachránit nebo mu jen pomoci od nemoci nebo od bolesti apod. Toto vše se logicky promítá do naší psychiky a záchranář tak někdy získává pocit, že je nenahraditelný, jedinečný, což někdy naše zaměstnance negativně ovlivňuje. Ten, kdo tento pocit neunese, se chová arogantně.

Naše práce oproti práci ve špitálu není tak náročná. V nemocnici na chirurgii jsem si připadal jako otrok, galejník v neustálém poklusu – vizita, převazy, hlášení, na sál, po sále psát propouštěcí zprávy, přijmout nové pacienty, služba, operace celou noc na sále nebo na ambulanci a ráno zase znovu dokola.



Jak jste u ZS dlouho?

Vlastně od narození. Vyrůstal jsem tady od dětství, protože tady pracoval můj otec. Takže mě tato profese inspirovala díky mému tátovi. Na záchranku jsem nastoupil v r. 1983 během studií medicíny jako sanitář, abych uživil rodinu. Během listopadové revoluce jsem končil studium medicíny a hledal zaměstnání lékaře. V Praze to byl problém, a tak jsem mohl pouze na záchranku, kde jsem již pracoval. Tehdy vznikla nemocnice záchranné služby, kde jsem zahájil svou kariéru chirurga.



Jezdíte také stále jako lékař se záchrankou?

Ano. Musím. Potřebuji mít stále praxi a také mě to baví. Pro mě je to navíc relax a odreagování od ředitelské práce. A také nějaká ta koruna navíc. Někdo chodí na ryby nebo hrát golf, já chodím o víkendu na noční sloužit.



Jak vnímáte pohled na ošklivé úrazy, úmrtí?

Já si nemůžu dovolit se u pacienta, nehody, zhroutit. Nemůžu si dovolit prožívat stejné emoce jako nejbližší. Je to moje profese, takže se musím chovat jako profesionál. V tu chvíli se soustředím na to, abych pacientovi pomohl. Samozřejmě se musím chovat jinak v prostředí hospody 4. kategorie a jinak mezi dětmi. Naladím se na stejnou vlnu, jako je pacient i prostředí, a jednám. Každá situace vyžaduje určitý způsob chování, vystupování, jednání. Samozřejmě, že pokud jde o vteřiny a o život, na nic takového ale není čas. A tady vznikají někdy třenice, protože v tu chvíli musím být nekompromisní, musím zvýšit hlas, zjednat si ihned respekt. Není prostor pro kompromisy a diskuzi. Postupuji v zájmu záchrany života.

Můžu uvést příklad. Měli jsme teď konferenci, na které probíhalo cvičení simulované velmi vyhrocené situace. Byl jsem se podívat, jak pracují kolegové z jiných krajů, abych měl srovnání. Bylo to zajímavé, mně se to líbilo. Přišel člověk, který byl nekompromisní, byl pánem situace, což je nutnost. Doktor nemůže být slaboch a váhat či ustupovat tlaku okolí. Nemůžou se záchranáři hroutit a brečet nad neštěstím.






Jaký typ člověka u vás, na záchrance, může pracovat?

Na záchrance musí pracovat lidi, kteří jsou odolní stresu, zvládají krizové situace. My se nemůžeme rozsypat, zhroutit, když vidíme zraněné a mrtvé, o tom už jsem teď mluvil. Nabírat lidi, kteří krizové situace nezvládají, je pro mě nepřijatelné. Nedovedu si představit, že bychom měli záchranáře, kteří jsou chudáčky, dostávají přes hubu a potřebují psychologickou poradnu. Já tady tyto tendence stále cítím, a to ze všech stran. Vloni tady nebyl ani jeden tento případ napadení. Letos byly dva.

Na to, jaká je doba, kdy jsou lidi arogantní, agresivní, zlí je to velmi dobrý výsledek. Ale pořád slyším, že chudáci záchranáři, jak jsou pořád napadáni a jak by měli mít statut úřední osoby atd. Blbost. Nic takového není pravda ani potřeba. My nejezdíme jen k úrazům a nemocem, ale také k psychiatrickým pacientům, musíme tedy počítat i s nějakým útokem. To k naší práci patří. A pokud toto někdo nezvládá, pak nemůže u záchranky pracovat. Není správná představa, že zde slabší nátura bude pracovat pod trvalou péčí psychologa.


Jaká je znalost první pomoci mezi dětmi?

Naučit můžete jen dítě. Dospělého nezměníte a nepředěláte. Před 15 lety jsem byl poprvé na jednání Asociace záchranných služeb, každý měl nějaký nápad, jak zlepšit fungování záchranky. A já jsem říkal, že pokud chceme systém zlepšit, tak je potřeba se věnovat době před příjezdem sanitky a prevenci, což je výuka první pomoci laické veřejnosti, tedy nejvíce u dětí.

Přesto, že mě tehdy málem pranýřovali, vývoj můj názor potvrdil. Po svém nástupu do funkce jsem se kromě jiného na tuto činnost zaměřil. Získali jsme granty, začali objíždět školy, hráli si s dětmi, spolupracovali s jinými katedrami lékařské fakulty a začali znovu veřejnost učit základy první pomoci. Dnes toto dělají všechny záchranky a další privátní subjekty. Mnohé firmy to zařadili do svých vzdělávacích programů. Podle mě by ale stát měl nastavit jasné parametry vzdělávání, aby lidi byli na kvalitní úrovni vzdělanosti i v tomto oboru. Zařadit to povinně do výuky na všech stupních, zlepšit výuku v autoškolách atd.


V médiích se objevily různé spekulace ohledně zásahu záchranky u nedávno zesnulého herce Radoslava Brzobohatého. Mohl byste uvést na pravou míru, jak to bylo u výjezdu k nemocnému?

Kauza pana Brzobohatého je zcela mimo můj zájem, protože se netýkala naší organizace. Zásah prováděla Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje, protože pan Brzobohatý byl právě v Říčanech. Jak se to událo, nevím, mám jen informace z médií, kde mě pobouřila reakce manželky paní Gregorové, která obvinila ze smrti manžela snad celé zdravotnictví, respektive IKEM, konkrétně pana profesora Pirka a jeho tým, záchrannou službu, konkrétně zasahující posádku, která podle jejího pocitu nespěchala a údajně postupovala nedostatečně rychle.

Smutné na tom je i to, že média uváděla jen záchrannou službu bez bližší specifikace, a veřejnost se domnívala, že pan Brzobohatý byl Pražák a logicky jej tak měla zachraňovat pražská záchranka, což nebyla pravda. Musel jsem vysvětlovat všem rozhořčeným, že to bylo jinak a jinde a že nejsme ti „pachatelé“, které paní Gregorová pranýřovala před národem.

Také jsem se, i přes neznalost všech podrobností o zásahu u pana Brzobohatého, musel zastat kolegů, protože laická představa o naší práci, že běháme jak sprinteři a během vteřin zmizíme s pacientem do špitálu, je zcela mimo reálný svět. Takové představy patří do amerických seriálů, ale nepatří do naší práce, protože záchranářský tým má mnoho úkolů a zodpovědnost i za sebe a používanou techniku, která má hodnotu milionů.

Uřícený a udýchaný záchranář s jazykem na vestě nebude schopen správně a rychle určit diagnózu i bezchybně se rozhodovat o dalším postupu a správné léčbě. Může se při spěchu a zbrklosti zranit nebo poškodit techniku a v takovém případě bude k ničemu a osud pacienta bude ohrožen ještě více, nemluvě o nutnosti vyžádat příjezd jiné skupiny. Pokud někdo z odborníků paní manželce po smrti herce sdělil, že už bylo na vše pozdě nebo že se k nim dostavil již pozdě apod., tak to neznamená, že zásah záchranky probíhal tak pomalu, že to mělo vliv na jeho osud - smrt.

Chápu vypjatou situaci a jednání manželky výrazně negativně ovlivněné smrtí nejbližšího, ale mám také mnoho podobných zkušeností z praxe, kdy pozůstalí hledají za každou cenu viníka smrti blízké osoby, aby se buď sami vyvinili, nebo aby si nepochopitelný stav nějak vysvětlili a odůvodnili. Přímou vinu však nese vysoký věk, vážná nemoc i podcenění zdravotního stavu nemocného, kterým pan Brzobohatý určitě byl. Vysvětlení podal dodatečně i sám pan profesor Pirk, který byl oprávněně rozhořčen za nespravedlivá obvinění. Víc k tomu není důvod dodávat.

Podle mého názoru jde již delší dobu etika, umění vycházet s lidmi stranou. Jaký je váš názor?

Myslím si to samé. Rodiče dětem neřeknou, jak se mají správně chovat. Sami dospělí to často neví. Vše začíná u malých dětí v rodině. A také celkové klima ve společnosti negativně ovlivňuje všechny a vše, takže to je jako spirála, kterou se řítíme někam dolů. Také to ovlivňuje uspěchanost doby, vše se zrychlilo a není čas na detaily. Pacient se cítí okraden, když se mu dostatečně dlouho nikdo nevěnuje.

Já mnohdy narážím na to, že pacienti vůbec nejsou informováni a poučeni o své situaci. Umírají na rakovinu doma a nevědí sami a ani jejich rodina, kolik bije. Když pak smrt přijde, volají zoufale záchranku a chtějí umírajícího zachránit. Nechápou, že to nejde, a když je seznámíme s krutou realitou, tak nás osočují a napadají, vyhrožují stížnostmi a medializací i poroučejí, abychom umírajícího nevyléčitelného zachránili nebo okamžitě odvezli do nemocnice, kde ho určitě zachrání…

Když mluvíme o slušnosti, jak se k vám chovají řidiči, chodci, jsou ohleduplní, když vidí, resp. slyší sanitku?

Tak na to by lépe odpověděli naši řidiči. Já pokud vím, tak se situace zlepšila. Lidé jsou více ohleduplní a ochotní nám uhnout, ale přetrvávají jedinci, kteří dělají naschvály a blokují nám hladký průjezd. Neuhýbají, najíždějí, nadávají nebo ukazují různá hanlivá gesta, vyhrožují či dokonce propíchávají gumy apod.

Zajímavé je také to, jak řidiči neznají předpisy a nevědí, kam mají vlastně uhnout nebo jak se mají v dané situaci chovat či zachovat. Takže se stává, že 98 % řidičů uhne ke správné straně a jeden nebo dva řidiči udělají přesný opak, takže veškerá snaha je vniveč a nemůžeme projet. Také se mnozí bojí vjet do křižovatky na červenou, přestože to je jediná možnost, jak nám uvolní průjezd, takže tam stojí jak tvrdé Y a sanitka houká a stojí a nemá kudy projet. Ostatní na takového řidiče troubí, ale marně, protože on se rozjede, až padne zelená…


Jaký je váš názor na velmi úspěšný seriál Sanitka, jehož pokračování se právě chystá a diváci se na něj můžou podívat příští rok od září?

Sanitka 1. byl skvělý seriál, byl to i reálný obraz tehdejší pražské záchranky. To tak skutečně bylo i s těmi všemi uvedenými problémy, které tam byly nastíněné a které dokonce mnohdy přetrvávají dodnes. Mám na mysli nedostatek lékařů, chytračení kolegů v nemocnicích proti nám ze záchranky, nedostatek financí, neexistence či absence vlastní budovy záchranky v Praze, nekvalitní zázemí posádek, neslušné chování vůči záchranářům na místě zásahu, ale i snahy záchranářů systém neustále zdokonalovat i zlepšovat nebo osobní obětavost a nasazení i na úkor vlastního soukromí atd.

Také pokračování tohoto seriálu je natočeno realisticky. Scenárista Hubač ml. se držel tátovy předlohy či přesněji kostry seriálu, tématu, který jen jakoby přenesl do dnešní doby. Jen tyto díly budou akčnější, dramatičtější, divák uvidí nové technologie, ale také zajímavé dialogy a emoce.

Mně se to moc líbí. Měl jsem možnost vidět už 8 dílů a nemohu se dočkat, až to poběží hotové v televizi. Moc se na to těším. Věřím, že se lidem bude líbit ještě víc než jednička. Seriál nechá vstoupit diváka do naší kuchyně, do naší bezprostřední blízkosti, a to realisticky, nikoliv hollywoodským stylem.

Jste tedy odborným poradcem této druhé série Sanitky?

Ano. Měl jsem tu příležitost, ale nejsem sám, je nás více.


Jaké máte zájmy?

Kromě záchranky to je cestování, hory, moře, lodě, lyže, kolo, turistiku, televizní dokumenty…

---

Zdeněk Schwarz. Narodil se 15. května 1963 v Praze. V letech 1983 až 1990 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde později získal atestace v oborech chirurgie, veřejné zdravotnictví a urgentní medicína. Ve zdravotnictví začínal jako sanitář v sanitním voze. Jako lékař byl mimo jiné zaměstnán v Nemocnici Na Malvazinkách a ve Fakultní nemocnici Bulovka či u Letecké záchranné služby Praha.

Od roku 1994 slouží jako lékař záchranné služby a od r. 1998 působí ve funkci ředitele Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy. Pracuje také v Bezpečnostní radě a v Krizovém štábu hlavního města Prahy a je členem Vědecké rady ČLK. Před pěti lety získal další Bronzovou medaili za pomoc při povodních a další ocenění práce. Od r. 2008 je nezávislým senátorem za Prahu 1, 7, částečně 6, 5 a 2. Je ženatý, má dvě děti a dvě vnoučata.


Autor: Alka Hájková, viposobnosti.eu

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

1. 12. | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

1. 12. | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…