Žila jsem s žárlivcem. Jedinou možností byl rozchod

| Autor: KK | Rubrika: Zábava

Říká se, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Já si spíš myslím, že žárlivost je zabiják každé lásky. A radím všem, kdo na žárlivce narazí, aby s ním vůbec do žádného vztahu nešli. Já jsem přesně to udělala a vím, že podobnou chybu už nechci nikdy opakovat.



Hlavní nebezpečí žárlivosti je v tom, že si jí nejprve nevšimnete. Počáteční projevy snadno zaměníte za pozornost, starostlivost, ochranářské sklony – tedy vlastnosti, které se nám u chlapů líbí a jsme za ně rády. Teprve když vztah trvá déle, vyjde postupně najevo, že je to jinak.
Přesně takhle to bylo i v mém případě. Lukáše jsem potkala klasicky na víkendové diskotéce. Pokukovali jsme po sobě na parketu, až mě přišel při ploužáku požádat o tanec. Po něm jsme se usadili k baru a povídali si, jako bychom se znali odjakživa.

Kamarádky se postupně s významným mrkáním loučily a nakonec mě až k ránu doprovodil domů. Vyměnili jsme si telefonní čísla, ale ani jsem nepřepokládala, že by se ozval. O to příjemněji jsem byla překvapená, když mi hned za hodinu zapípala smska a druhý den mi Lukáš zavolal a pozval mě na rande.

Začátky našeho vztahu byly nádherné. Podnikali jsme všechno možné. Sama jsem docela aktivní typ, ale Lukáš byl pořád plný nápadů a neustále jsme byli někde na výletě, za sportem nebo za kulturou. První půlrok jsme se od sebe nehnuli na krok. Pak jsem navrhla, abychom někdy někam vyrazili také s mými kamarády - a nebo jeho přáteli, které jsem chtěla poznat. Vůbec o to ale nestál. „Proč být s někým jiným, nikoho nepotřebujeme, já chci být jen s tebou,“ říkal. Připadalo mi to jako obrovský důkaz lásky, ale přesto jsem jemně naléhala. Jsem docela společenská a být pořád jen sami dva by mi věčně nestačilo.

Po dlouhém přemlouvání nakonec souhlasil a vyrazili jsme na diskotéku i s mojí skupinou přátel. Lukáš se ale moc nepředvedl – celý večer se spíš mračil, jen seděl u stolu a pozoroval, jak s holkami řádím na parketu. Cestou domů jsem mu to trochu vytkla. „Mně se jen nelíbí, když vidím, jak tě očumuje tolik cizích chlapů,“ vysvětlil mi.

Než jsem poznala jeho kamarády, trvalo to další tři měsíce. Šli jsme společně na rockový koncert. Lukáš mě celou dobu nepustil na krok z očí a až zpětně mi došlo, že mi vlastně vůbec nedal příležitost si s některým z jeho přátel nějak víc popovídat. Jenže jsem byla zamilovaná a všechno to brala jen jako známky jeho zamilovanosti, stejně jako všechno ostatní: čekání před prací, doprovázení domů, časté telefonování, detailní vyptávání, kde a s kým jsem byla a co dělala.

Po tři čtvrtě roce mi Lukáš nabídl, ať se k němu nastěhuji. Bydlela jsem u rodičů a říkala si, že by nebylo špatné zkusit, jak nám to bude fungovat. Naši si Lukáše oblíbili, protože jim připadal jako „starostlivý slušný kluk“, a tak souhlasili. Těšila jsem se, bylo to pro mě něco úplně nového.
Změna byla postupná, ale přesto viditelná. Jakmile mě měl Lukáš u sebe doma, začal mít pocit, že mě má jistou, ale zároveň začal hlídat jako ostříž, aby to tak i zůstalo. Všimla jsem si té proměny docela rychle. Z pozorného a milého kluka se stal protivný chlap, který byl neustále ve střehu a kontroloval každý můj krok. Jediné chvíle, kdy bylo všechno v pořádku, byly ty, kdy jsme byli spolu doma. Jakmile jsem byla v práci, nebo nedejbože ještě jinde, mohl se zbláznit.

Nejdřív mi to připadlo roztomilé, potom trošku zvláštní a nakonec protivné. Volal mi do práce třeba desetkrát za den, aby se ujistil, že tam jsem. Jakmile zněly v pozadí nějaké mužské hlasy, podezřívavě se vyptával, kdo to je. Aspoň jednou za týden za mnou do práce pod nějakou průhlednou záminkou přišel, aby mě „zkontroloval“.

Jednou jsem se zapovídala s kolegou před východem z budovy. Věděla jsem, že pro mě Lukáš přijede, ale ještě tu nebyl, tak jsme stáli a klábosili. Když Lukáš dorazil a uviděl nás, místo pozdravu mě za ruku odvlekl do auta, beze slova odvezl domů a tam na mě křičel, co to mělo znamenat a jestli ho podvádím. Jen jsem na něj zírala a vůbec nevěděla, co na to říct. Jakékoli vysvětlování nemělo smysl, protože mě stejně neposlouchal.
Kdykoli jsem si chtěla vyrazit s kamarádkami, bylo kolem toho půl dne vysvětlování, jako bych snad páchala trestný čin. Připadalo mi ponižující obhajovat před ním každé kafe nebo diskotéku, často mě debaty s ním tak otrávily, že jsem nakonec ani nikam nešla – a to bylo přesně to, co se mu líbilo.

Proč jsem si to všechno nechávala líbit? Protože jsem byla naivní a myslela si, že tohle lze změnit a že ho to přejde, když uvidí, že nemá důvod mi nevěřit a něčeho se bát. Jenže žárlivce nemůžeme posuzovat očima rozumného člověka, on uvažuje jinak. Kafe s kamarádkami je pro mě kafe s kamarádkami, pro něj akce, na které se budu snažit sbalit všechny chlapy široko daleko.

Postupně jsem zjistila, že už ho vlastně ani nemiluju, připadala jsem si pořád pod tlakem. Jednoho dne jsem si s ním zkusila promluvit, vysvětlit mu svůj pohled. „Lukáši, pokud mi nevěříš, nemá cenu, abychom spolu byli. Mě takový vztah jenom vysává, musíš vidět, že nejsem šťastná, když mě jen kontroluješ a nedáš mi žádný prostor,“. Kál se, málem plakal, sliboval, že s tím přestane. Vydržel to přesně dva dny a všechno začalo nanovo.
Zkusila jsem „výchovu“ po zlém. Nebrala jsem mu záměrně telefony, nehlásila příchody a odchody, chodila se bavit s přáteli. Následovaly scény, při kterých jsem se bála, že mě snad uhodí! „Měl by ses jít léčit. Chyba je u tebe, ne u mě,“ řekla jsem mu nakonec a dočkala se přívalu nadávek. To byla poslední kapka.

Druhý den jsem si vzala dovolenou, a když byl Lukáš v práci, sbalila jsem si všechny věci a vrátila se zpátky k rodičům. Lukášovi jsem hodila do schránky klíč a vzkaz, proč jsem to udělala.

Další tři měsíce na mě denně čekal před prací a prosil o další šanci. Zkoušel to s květinami, dárky, pláčem i vyhrožováním. Nepodlehla jsem jen díky tomu, že jsem si vždycky vybavila nějakou obzvlášť ošklivou scénu z minulosti. Nakonec jsem poprosila o pomoc kamarády, každý den na mě někdo čekal, abych neodcházela sama. Začala jsem se trochu bát.

Nevím, jak by to dopadlo, kdyby si nakonec Lukáš nenašel další oběť. Vím, že jsou spolu doteď a že už spolu bydlí. Držím slečně palce, ale pochybuji, že se k ní Lukáš bude chovat jinak. Já jsem měla štěstí, že jsem včas prozřela a nenechala se zatlačit do podřízené pasivní role. Z té už je pak jen těžko cesty ven.

Simona, 23 let





ČTĚTE TAKÉ:
Liz Taylor měla dceru s tesařem, dala ji rodině v Irsku






ČTĚTE TAKÉ:
Jak se oblékají celebrity v Cannes?

Další články z rubriky

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Adventní kalendář do Vánoc: Co dělat den po dni

Včera | 1 | Advent je tu! A Vánoce jsou tu od toho, abychom si je užily, takže no stres! Všechno nemusí být…

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Jaký je milenec? Prozradí to tvar jeho zadku

Včera | 1 | Chlap se vám buď líbí, nebo ne. A když nám zkříží cestu ten pravý, nevidíme napravo ani nalevo.…

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

Retro Vánoce: Jak jsme nakupovali v 70. a 80. letech?

30. 11. | Retro letí! Doba běží rychle dopředu a my si rádi připomínáme, co jsme tak milovali dřív a co nám…

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

Funguje vám intuice? Naučte se slyšet svůj vnitřní hlas

30. 11. | Každý den děláme tisíce malých rozhodnutí, která ve výsledku formují celé naše osudy. Někteří…