„Tati! Tati, stala se hrozná věc. Ta tvoje Máša asi nabourala auto panu Horáčkovi,“ zkroušeně mrká Adélka na svého otce. A ten, aniž by vnímal smysl jejích slov, jihne nad dokonalostí dcerunky. Je na ni pyšný. Adélka, to je to, co se mu v životě skutečně povedlo, to, nač může být právem hrdý.
Všechno ostatní je tak nějak na levačku. Jeho nastávající je velice pěkná žena, ale bohužel už druhá v pořadí. Jako fotografovi na volné noze se mu daří, ale novináři o něm stále tvrdošíjně píší jako o známém brněnském fotografovi nikoliv o známém fotografovi. A to prosím fotil Belmonda, Pavarottiho, Terezu Maxovou, Hrabala i Václava Havla!
Plným právem tedy očekával, že v osmačtyřiceti letech by jeho věhlas mohl sahat dál než k Devíti křížům.
A to není všechno… Vlastní docela pěkný půdní byt, ale má na něm nesplacenou hypotéku něco přes půl milionu, na dovolenou děti bere každé léto k moři, ale jen do Chorvatska, nové auto si nekoupil už šest let, ještě nikdy nejedl lanýže a nepil šampaňské značky Cristal…
Jo, a má syna, ale vůbec si s ním nerozumí. Někdy si dokonce říká, jestli je ten kluk vůbec normální. Je mu skoro šestnáct a neumí pořádně promluvit. Taky v něm není špetka citu, všechno jakoby mu bylo jedno. No, a pokud má být upřímný, tak právě nejchytřejší asi taky nebude.
Adélka, to je něco jiného. Heřman kolikrát v úžasu hledí na tu kouzelnou bytůstku a nechápe, jak mohli s Ditou něco tak půvabného zplodit.
Ne že by Dita nebyla pěkná ženská. Obzvlášť zamlada, když ještě nenosila brýle a ten přemoudřelý výraz paní doktorky, bývala docela kus.
Ale na Adélku neměla nikdy, Adélka už teď přitahuje mužské pohledy jak plamen svíčky noční hmyz a to jí je sotva dvanáct. Za chvíli aby si pořídil vzduchovku na odhánění nápadníků.
„Tati? Ty mě nevnímáš!“ zatváří se vyčítavě.
Heřman má tenhleten výraz na ní strašlivě rád, a tak situaci záměrně protahuje.
„No, tak! Poslouchej mě!“ špulí Adélka rozhořčeně rtíky a vypadá zase jako malá holčička. A pak se začíná hihňat a věší se mu na krk: „Tatínku, tatínečku, neboj… my se nějak skamarádíme a já v létě půjdu za drůžičku! V jednom časáku jsem viděla šaty, který byly naprosto suprový a děsně by se na tu svatbu hodily… byly jak z filmu Nevěsta na útěku nebo možná ještě lepší…“
Je to hodná holka, dme se pýchou tatínek. S ní problémy nebudou, ale jestli Mášu přijme Jáchym, to ví bůh.
Pořád mu ještě není schopen odpustit, že odešel od jejich matky.
Jakpak by se ale jemu líbilo žít s bachařkou? Ukliď si to po sobě! Zase jsi neumyl vanu! Kdy se konečně naučíš splachovat?A co ty drobky na lince?! Musíš sem chodit v botách, právě jsem vytřela?! Proč jezdíš jak šílenec? Kolikrát jsem tě žádala, abys neházel do koše ponožky naruby, myslíš že mi je příjemné obracet tvoje smradlavé fusakle? Zhasni, když tam nejsi! Ale taky: Nechrápej! Nesrkej! Neposmrkuj! Neprď! Nemlaskej!
Vždyť ta ženská už neuměla promluvit normálně! Co by se jí asi tak stalo, kdyby po něm opláchla občas vanu? Jasně že nic. Zabralo by jí to sotva pár vteřin… Jenže na to Dituška čas neměla. Ovšem na věčné peskování a lamentování si ho udělala vždycky.
„Tatínečku… koukni, to je ale legrační, jak si dělá deštník z kabelky!“ tahá ho k oknu Adélka.
„Asi byla u holiče… chce se vám líbit,“ kroutí se Heřman a malinko se za Mášu zastydí. Její příjezd si přece jen představoval jinak.
„Hlavně když se líbí tobě,“ uklidňuje ho dcerka dospěle.
A Jáchym? Ten stojí a čumí. Jako obvykle! Kdepak by se od něho dočkal nějaké podpory.
Ukázka je z knihy "Otcomilky" od Simony Monyové.
Další informace najdete na
www.monyova.cz