Co diváci neviděli

| Autor: redakce | Rubrika: Zdraví

Přiznám se, že jsem zápolil s trémou. Uprostřed velmi rušného pracovního dne si mě vyzvedlo auto a najednou jsem seděl za stolem ve studiu České televize.

V hlavě se mi honily myšlenky, ale nechtělo z nich vyklíčit nic pořádného pro Klíč (pořad pro zdravotně postižené). Navíc se můj zbyteček zraku nemohl vypořádat se světlem reflektoru, který sveřepě dřepěl přímo proti mně.

Chvíli se natáčelo, když vtom se ozvalo „Stop“. Pan Kovář sedící vedle mne mi přátelsky položil ruku na předloktí a zasmál se. „Promiňte, já na vás mrkám, že máte už mluvit, a vůbec mi nedošlo, že to nemůžete vidět.“ Opravdu, jako nevidomý jsem neviděl mnohé. Byl jsem ovšem rád, že můj ztrémovaný mozek ihned věcně zareagoval. „Tak mě pod stolem lehce kopněte do nohou a já se chytnu,“ prohlásil jsem sebevědomě.

Moje sebevědomí však brzy poněkud utrpělo. Všichni přítomní se začali smát a můj partner nejvíce. „Víte, já jsem na vozíku, já vás nemám čím kopnout.“ To jsem taky neviděl. Bohužel tento humorný moment neviděli ani televizní diváci, neboť kamera zrovna nesnímala. Mohl by to být názorný úvod k problematice mimoverbální komunikace zdravotně postižených.

Nebo by tato epizoda mohla posloužit jako podklad k úsloví: „Neříkej si nikdy ani o malý kopanec, abys sám neudělal kopanec veliký.“ Ale nebudu přehánět, nebyl to velký kopanec, spíše malé osvěžení atmosféry mezi velice příjemnými lidmi. Kupodivu i tréma brzy zmizela.
Miroslav Michálek



Tato ukázka je z knihy "S bílou holí" - příběhy nevidomých. (Vilém Kmuníček):

Ne všem se jde životní cestou snadno a jsou mezi námi i tací, co k tomu potřebují bílou hůl. Mají to sice těžší, ale nevzdávají to, počítají s tím a naučili se s bílou holí žít. Hlavně o tom je útlá knížečka z Karmelitánského nakladatelství příznačně nazvaná S bílou holí s podtitulem Příběhy nevidomých. Celá je napsána nevidomými pro nevidomé, ale nejen pro ně - také pro všechny ostatní, kteří by jim třeba i rádi podali pomocnou ruku, ale nevědí, jak na to.

Ne bezdůvodně je v první části přetištěna sbírka črt nevidomého Rudolfa Krchňáka, podle níž byla nazvána celá knížečka. Jeho texty vyšly poprvé už v roce 1948, a on je tedy chronologicky prvním autorem Příběhů, a možná i inspirátorem Jiřiny Medveďové, která druhou část knížky sestavila z vyprávění nevidomých, jež jí zaslali.

Zatímco Rudolf Krchňák ladí své reflexe především tak, aby vedly k zamyšlení, následující prózy k témuž směrují čtenáře se zřejmým záměrem zároveň pobavit. Jako zázrakem se tu line paprsek světla ze tmy, paprsek, který dokáže rozjasnit nejen svět nevidomého, ale i všech ostatních.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Bramborák, česká klasika: Tradiční, batátové i se zeleninou

Bramborák, česká klasika: Tradiční, batátové i se zeleninou

Včera | Obyčejné české jídlo, které je snadné a všichni se po něm můžeme utlouct! Bramboráky se dají…

Těstoviny nasladko: Brusinkové lasagne a nudle s mákem

Těstoviny nasladko: Brusinkové lasagne a nudle s mákem

27. 3. | Sladké těstoviny můžou být pro nás trochu nezvyk, ale po prvním okusení si tuto kombinaci…

Oční jóga: 9 rad, jak si u počítače nezkazit zrak

Oční jóga: 9 rad, jak si u počítače nezkazit zrak

27. 3. | Každý člověk mrkne během dne dvaadvacetkrát za minutu, při čtení knihy desetkrát a pokud pracuje na…

Jarní detox podle přírody: Proč a co jíst a pít

Jarní detox podle přírody: Proč a co jíst a pít

26. 3. | V každém ročním období naše tělo potřebuje něco jiného. V zimě hutnou a teplou stravu, na jaře…