Domácí násilí, to jsou i jiné případy než bití žen

| Autor: KK | Rubrika: Zdraví

S domácím násilím se podle průzkumu, který byl proveden v roce 2003, setká během života 38 procent žen. Zdá se vám toto číslo vysoké? Přesto je to pravda. Veřejnosti ale zůstává velké množství příběhů skryto. Mnohdy si totiž ani samy oběti neuvědomují, že jsou týrány. A nejde jen o ženy – o nich se však nejčastěji v souvislosti s domácím násilím mluví. Tři následující příběhy ukazují, že to může být ale i jinak.



Marcela s Václavem vychovali dnes již dospělé děti, a tak svůj výdělek investují do opravy rodinného domu, ve kterém chtějí strávit důchod. Dům má jedinou vadu na kráse – bydlí v něm i Marcelin pětasedmdesátiletý tatínek. Starý pán je duševně zcela fit a i tělo mu ještě docela slouží, přesto se chová, jako by byl nemohoucí. Z dcery a jejího zetě si udělal doslova poskoky. Vymýšlí si nejrůznější nesmyslné požadavky, celý chod domácnosti se řídí podle něj. Když není po jeho, neváhá „náhodně“ rozbít třeba nádobí, potřísnit toaletu, několikrát už Václava napadl holí.
Manželé se snaží vyjít otci vstříc, ale marně. Dokonce si na ně stěžuje sousedům a cizím lidem, ač dostane, nač si ukáže, demonstrativně chodí po ulicích ve starém děravém oblečení a vzbuzuje u druhých soucit.
„Navenek vypadá jako starý dobrotivý dědeček, který má nevděčné děti. Nemá cenu snažit se někoho přesvědčit, že je to naopak a my jsme ti, kdo trpí,“ říká Marcela. A proč si to všechno nechávají líbit? „Dům je napsaný na otce, my v něm sice bydlíme, ale není náš. Kdyby chtěl, mohl by nás vystěhovat. Už před léty jsme se dohodli, že my budeme postupně rekonstruovat a o tátu se postaráme. Nenapadlo by nás ale, jak to bude v praxi vypadat. Je v důchodu, nemá co dělat a tím, že nás šikanuje, se baví. Je to jeho náplň života.“

Marcela otci několikrát navrhla, jestli by se nechtěl přestěhovat do domu s pečovatelskou službou, kde by měl klid a možnost kontaktu se svými vrstevníky. „Ne, že bychom se ho chtěli vyloženě zbavit, jen jsme si mysleli, že by tam třeba byl spokojenější,“ vypráví. „Ale to byla jen voda na jeho mlýn. Křičel na nás, že do domova ho nikdy nedostaneme. Pokud by nás něco takového napadlo, okamžitě sepíše závěť a o dům nás připraví.“
Manželům tak nezbývá než zatnout zuby a vydržet. „Samozřejmě bychom se mohli třeba odstěhovat a domu se vzdát, ale bydlím tam celý život a je to můj domov, neumím si představit, že bychom tam nebydleli, po tom, co jsme tam vybudovali. A i když je otec, jaký je, nemůžu ho nechat samotného. Pořád je to můj táta.“


Jsou ale i opačné případy, kdy naopak děti týrají své rodiče.



Dvaasedmdesátiletá Anna je v domově důchodců zcela dobrovolně – a je za to vděčná. Přitom ji stálo velké úsilí, aby se tam dostala, a nebýt o pár let mladší kamarádky, která má syna právníka, asi by dodnes žila ve společné domácnosti se svým synem a jeho ženou, kteří se k ní chovali jako tyrani.
„Dokud se syn neoženil, byl to moc hodný kluk. Jenže vybíral, vybíral, až byl ve 40 stále svobodný. A když potkal Renatu, úplně se zbláznil. Asi má strach, aby o ni nepřišel, a tak ji poslouchá na slovo.“ Anna svého syna omlouvá, ale kdyby sám nechtěl, nikdo by ho nemohl přinutit k tomu, aby se k ní choval ošklivě.

Stará paní bydlela s párem v řadovém domku, a ačkoli byla soběstačná, nesměla chodit nikam ven. Její jedinou „zábavou“ bylo celodenní sezení u okna. Syn jí sebral klíče (aby se jí náhodou venku něco nestalo), chodil s ní pouze jednou měsíčně na poštu pro důchod, který pak ale celý odevzdávala jemu. „Ty peníze přece nepotřebuješ, když stejně nikam nechodíš, my ti za ně koupíme to, co je opravdu důležité“. Co to bylo, se Anna nedozvěděla – její důchod byl vlastně jakýmsi kapesným pro synovu manželku: Utrácela ho za kadeřnici, kosmetiku, masáže. Anna dostávala jen základní jídlo (stejně prý se svými zuby nic neukousne), jinak nic. Anna dokonce syna sama prosila, ať ji dají do domova důchodců, aby jim nepřekážela, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Jak jinak – přišel by o snadný zdroj příjmů z matčina důchodu.

Jedinou radostí staré paní byly pravidelné návštěvy kamarádky Alžběty, která si poměrů v rodině všimla. Když se snažila synovi dobrácky domluvit, zakázal jí Annu navštěvovat. Alžběta ale nelenila a vše řekla svému synovi právníkovi. Nakonec nebyly potřeba ani žádné právní kroky. Stačilo povedené dvojici pohrozit, co všechno by je za jejich jednání čekalo, a maminka se během měsíce mohla přestěhovat do domova, kde je spokojená. Přesto jí syn chybí – za půl roku, co v domově bydlí, ji ještě ani jednou nenavštívil.

***

Ve společnosti je stále zakořeněný předsudek, že týraný muž neexistuje. Je to velký omyl. Jenže muži ze své podstaty nechtějí takovou věc přiznat. Zatímco ženy týraní před okolím tají prostě ze strachu z agresora, muži proto, že se stydí. Kdo to kdy viděl, abych chlapa týrala ženská? Přitom často nemusí jít ani o fyzické násilí. Psychické týrání se však prokazuje hůř.



Devětatřicetiletý Adam je ženatý osm let. „Manželku jsem poznal v práci, byla to moje nadřízená. Imponovala mi svou generálskou povahou – ne, že bych toužil po nějaké domině, ale líbilo se mi, jak uměla všechny srovnat do latě a prosadit si svou.“ Tenkrát ho ještě nenapadlo, že stejný režim bude Edita uplatňovat i doma. „Největší chyba je, když ustoupíte hned na začátku, abyste měl klid,“ ví už dnes Adam. Jakmile vyklidíte pozice jednou, už se na ně nevrátíte, a věci se jen zhoršují. Edita velmi rychle objevila Adamovu slabinu – nerad se hádal, nesnášel konflikty a pro klid v domácnosti vždy raději ustoupil. Manželka ho začala komandovat kvůli sebemenším maličkostem, postupně ho odstřihla od všech koníčků a kamarádů, plánovala veškerý mužův čas, rozhodovala, co bude dělat. Sebemenší „prohřešek“ trestala odmítáním sexu.

„Když jsem občas – velmi výjimečně – udělal něco, co se jí líbilo, dovedla být neuvěřitelně milá. Uvařila mi třeba večeři a pak mě úžasně svedla. Pokaždé jsem jí na to skočil a o to horší bylo každé další vystřízlivění.“
Před čtyřmi lety se Adam pokusil o vzpouru a hrozil rozvodem. Edita zareagovala bleskově – tajně vysadila antikoncepci a otěhotněla. I po tomto podrazu s ní Adam zůstal, hlavně kvůli dítěti. Malá Lucka je ale nyní nejsilnější zbraní v ruce Edity. Vyhrožuje, že ji Adam nebude smět vídat, a ten v zoufalství dělá vše, co mu žena nařídí. I nadále je jejím podřízeným v práci, když navrhl, že půjde jinam, Edita mu to zakázala. „Opovaž se, postarám se, aby tě jinde nevzali.“

„Proč se mnou vlastně jsi?“ zeptal se jí Adam jednou. „Protože se k sobě skvěle hodíme,“ odpověděla mu prý. Adam si se svou situací neví rady. Nikdo z jeho blízkých o jeho zoufalé situaci neví, protože se stydí o ní mluvit. Svěřil se pouze sociální pracovnici, ale ta mu nemůže pomoci, i kdyby chtěla. Psychické vydírání manželkou se nedá nijak dokázat a jako týrání by stejně nebylo klasifikováno…





ČTĚTE TAKÉ:
Horoskop na březen 2012






ČTĚTE TAKÉ:
Jennifer Garner porodila Benu Afleckovi syna!

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

5. 12. | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…