Ester (48) a Miriam (50). Skutečné příběhy žen, které přežily rakovinu prsu

| Autor: Jana Benešovská | Rubrika: Zdraví

Na první pohled nepoznáte, co spojuje čtyři ženy, které vám postupně představíme. Snad nemohou být rozdílnější: postavy, věk, povahy, zájmy… Společný znak se jmenuje rakovina prsu a fakt, že v důsledku ní přišly o kus nebo rovnou o celou důležitou část ženského těla. Jak se žije ženám bez ňadra a proč se rozhodly nepodstoupit rekonstrukci, když všude kolem nás se to dnes hemží plastickými operacemi dostupnými pro každého?

Ester (48) a Miriam (50). Skutečné příběhy žen, které přežily rakovinu prsu

Ester Andriantsarazo, 48 let

Mám-li být upřímná, svoje prsa jsem moc ráda neměla. Vždycky jsem měla pocit, že jsou nedokonalá. Nechápu, jak jsem k nim mohla být tak nespravedlivá, vždyť perfektně splnila svůj úkol - poskytla potravu mým třem dětem! Když mi lékaři našli karcinom prsu, shodli jsme se na oboustranné ablaci.

Když mi sundali obvazy a já se na sebe v koupelně podívala poprvé do zrcadla, začala jsem brečet a brečela jsem asi půl hodiny. To se opakovalo každý den zhruba měsíc. Dnes už to s mými emocemi nedělá nic. I když… vidíte. Mluvím a zase brečím.

Takže to vyřešené nemám. Dotýká se to něčeho hlubšího. Jde skoro o podstatu ženství. Vlastně nejde o to, jestli je život bez prsou komplikovanější. Koupíte si epitézu, speciální podprsenku a jizvy přestanou bolet. Ale emoční bolest trvá déle. Rekonstrukce zatím nepřichází v úvahu. Nedávno mi zase něco našli...

Vystudovala jsem lékařskou fakultu a pracovala jsem v oblasti klinických studií. Dělala jsem pár studií i s rakovinou. Neřekla bych, že mi informace pomohly, spíš naopak: celou dobu po léčbě jsem žila v nejistotě, kdy „TO“ přijde.

Myslím recidivu. A je to tady. Ale najednou mi připadá, že jsem na tom lépe psychicky, protože strach je horší než skutečnost. Jak se s recidivou vyrovnat? Je dobré mít víru v NĚCO - já věřím v Boha a to, že modlitby mých blízkých mají obrovskou sílu. Občas hmatatelně cítím, jak mě obklopuje úžasná moc a láska, která mi nedá propadnout se do propasti.

Takové poznání dožene člověka k slzám vděčnosti a vy pláčete: ne zármutkem, ale radostí. Kromě toho si myslím, že každá nemoc má svoji hlubokou duševní příčinu. Často je to někde hluboko ukrytý emoční problém, který je potřeba dostat na povrch, čímž ztratí svoji zraňující schopnost. O to se teď snažím, a nejen proto mám naději, že bude vše v pořádku.

Miriam Kotorová, 50 let

Když jsem byla malá holka, měla jsem tři velké sny: být kosmetičkou, módní návrhářkou a napsat knihu. První sen jsem si splnila po revoluci a druhé dva přinesla diagnóza rakoviny. Zpočátku jsem informaci o nemoci vůbec nepřijala. Nepřipouštěla jsem ani možnost operace nebo ablace.

Když na obojí došlo, mnohem víc než ztráta ňadra mě trápilo, že jsem přišla o část uzlin.Ňadro se nahradit dá, uzliny nikoli. Stav po ablaci, kdy jsem dostala zánět do části jizvy, byla zkušenost natolik nepříjemná, že představa dalšího zásahu do hrudníku mě stále děsí a smetá tak ze stolu jakoukoli úvahu o rekonstrukci. Pomyslela jsem na ni jen jednou, a když jsem se o tom zmínila manželovi, byl proti. Řekl, že má rád mě, nikoli moje prsa, a taky že je hloupost uvažovat o rekonstrukci ve chvíli, kdy navrhuju a šiju funkční prádlo pro ženy bez prsů.

Nápad na výrobu přišel v době, kdy mi zmiňovaný zánět nedovolil nosit podprsenku. Při práci kosmetičky to byl dost velký handicap. Halila jsem se do mikin a šátků a pokoušela se v obchodech najít vhodný střih, který by jizvu nedráždil a zamaskoval nedostatky. Nenašla jsem nic, co by mi vyhovovalo, a tak jsem si jednou postěžovala jedné ze svých klientek, která mi odpověděla: „Když víš, co potřebuješ, tak to začni šít.“

Zanedlouho nato vznikla značka Miria. Připadá mi, že rakovina mě nepřišla zabít, ale změnit mi život, a to se jí povedlo. O všech setkáních a neuvěřitelných prožitcích jsem napsala knihu Říkejte mi Miriam. Chybějící ňadro skoro nevnímám. Jsem ráda, že žiju, a omezuje mě to vlastně, jen pokud chci jít do sauny. A také už nechodím na nudistické pláže. Ne že bych se styděla, ale nechci lidi kolem sebe uvádět do rozpaků.

Příště si přečtete příběhy jednatřicetileté Nadi a šestapadesátileté Marty.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Říjen je měsícem boje proti rakovině prsu. A vydavatelství Mladá fronta se rozhodla zapojit se do této kampaně se speciálními projekty. Najdete v nich nejen spoustu zajímavostí a užitečných informací, ale také rozhovory a příběhy žen, které se s touto nemocí setkaly. www.ruzovyrijen.cz

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Včera | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…