Hrdinové v pozadí. Byli nablízku ženám, které bojovaly s rakovinou prsu

| Autor: Jana Benešovská | Rubrika: Zdraví

O tom, jak nemocné ženy prožívají rakovinu prsu, toho víme často mnoho. Jak ji ale prožívají ti, kteří stojí po jejich boku a jsou jim v kritických chvílích důležitou oporou?

PRIMÁŘKA MUDR. MIROSLAVA SKOVAJSOVÁ, LÉKAŘKA HEREČKY CHANTAL POULLAIN

„Mám ráda ženy, které jsou osobnosti, a Chantal pro mě vždycky byla žena s velkým Ž. Když mi zavolala společná kamarádka a požádala mě, jestli bych si Chantal vzala do péče, potěšilo mě to. Už při první kontrole jsme v levém prsu vyhodnocovali cosi, o čem ona tvrdila, že to tam má odjakživa. Nezdálo se mi to, tak jsme udělali biopsii, z níž vyšlo, že jde o ložisko zhoubného nádoru. Ten byl ovšem málo agresivní, takže jsem Chantal rovnou mohla říct, že problém nebude tak velký, protože jsme na něj přišli včas.

U některých žen vím už při biopsii v podstatě jistě, že jde o nádor. U Chantal jsem si tím tak jistá nebyla.Každopádně ona je velmi senzitivní a dokázala ve mně číst, takže když si později přišla pro výsledky, řekla jsem jí na rovinu bez kliček, o co jde a co ji čeká,“ vypráví lékařka.

„Mirka mi padla do oka okamžitě. Je lékař profesionál a zároveň upřímný, otevřený člověk, pro kterého nejste jen číslo na papíře. A to je moc důležité,“ doplňuje slova své lékařky Chantal Poullain a dodává: „Když mi řekla, že musíme operovat, ptala se mě, kdy můžu. Otevřela jsem diář a řekla, že tak za měsíc a půl. Pak jsem viděla ten její pohled. Už jsem nepotřebovala slyšet nic dalšího. „Neptej se mě, kdy můžu, řekni mi, kdy můžeme,“ řekla jsem. A ona, že tento týden...“

„Chantal je příklad toho, jak vše funguje, když se na nádor přijde včas. Zprávu o něm přijala věcně, s pár ostřejšími slovy, která ve francouzské češtině znějí velmi roztomile. Myslím, že než si pořádně stačila uvědomit, co se děje, byla po operaci,“ říká paní doktorka.

„Chtěla jsem jednat rychle. Moje sestra si nemoc odmítala připustit, a proto také na rakovinu zemřela,“ popisuje Chantal a pokračuje: „Ve fázi nemoci jsem se soustředila jen na výsledek. Když jsem nemocná, jsem jako medvěd. Musím být sama. Mirka byla jedna z mála, která to se mnou prožívala i mimo svoji ordinaci, protože mě dokázala pochopit.“ „Když se Chantal léčila, malovala obrazy, které nazvala Ptáci. Namalovala jich několik a dá se z nich krásně číst, jak se její nemoc vyvíjela. Když prošla léčbou a všechno bylo v pořádku, pozvala mě k sobě domů.

„Mirko, přijeď si pro ty ptáci,“ řekla. A já jsem přijela. Uvařila mi úžasné francouzské jídlo, pily jsme víno, koňak... Odjížděla jsem ve čtyři ráno s jedním z těch pozitivních obrazů, z něhož čišela radost a energie.

Denně ho mám na očích, přestože osobně se s Chantal kvůli velkému pracovnímu vypětí vídám málokdy. Ale voláme si a víme o sobě. To je podstatné.“

MÓDNÍ NÁVRHÁŘKA ZDEŇKA BALAJKOVÁ, KAMARÁDKA ZPĚVAČKY VĚRY MARTINOVÉ

„Věra se svou diagnózu dozvěděla v křesle u mé známé kadeřnice ve Zlíně. Seděla zrovna před zrcadlem, hlavu obalenou papiloty, když mi přišla na mobil zpráva od její sestry Lenky, že má rakovinu a má okamžitě volat lékaře. Měla totiž vypnutý telefon, takže o její nemoci jsem se dozvěděla dřív než ona sama. Když pak zvedla telefon, slyšela jsem jen: „Ano, aha, je to tak zlé?“ Přišla jsem ke křeslu, chytila ji za ruku a držela ji, aniž bychom o nemoci promluvily jediné slovo. Ona se otočila a říkala: „Tak je to tady.“ Řekla jsem, že to bude dobrý, a ona na to: „Zdeňko, dobrý je za tři.“

Vlasy jí kadeřnice dělala další hodinu a půl. Věra se na sebe dívala do zrcadla a já jsem jí mačkala ruku. Ještě ten den musela odjet do Prahy. Nechala jsem práci prací a navrhla jsem, že pojedu s ní,“ vypráví Zdeňka. „Když se se mnou Zdeňka vydala přes celou republiku, zase jsem si uvědomila, co opravdu znamená přátelství. Navíc se nenechala přemluvit a donutila mě řídit. Musela jsem se soustředit a nemyslela tolik na nemoc,“ dodává Věra Martinová.

„Teprve když jsme dojely k ní domů a Věra uviděla svou rodinu, rozbrečela se. Ale věděla, že musí bojovat. O nemoci jsme mluvily, jen když to sama chtěla. Věděla jsem, že každé slovo navíc by bylo prostě navíc...“ „Nechtěla jsem litovat a Zdeňka to nikdy nedělala. Když jsem potřebovala, mluvily jsme, přijela za mnou, když ne, třeba mi jen poslala zprávu, že na mě myslí. Což pro mě znamenalo víc, než rozebírat tu nemoc od A do Z,“ dodává zpěvačka.

„Věru jsem potkala před mnoha lety v době, kdy mi nebylo nejlépe. Tíhnu trochu k ezoterice, věřím na osud, a tedy i na to, že jsme se jedna druhé nevpravily do života náhodou. Její nemoc nám potvrdila, že moje přesvědčení bylo správné a že máme jedna druhé co předat,“ myslí si Zdeňka.

TOMÁŠ VRÁB, SYN MODERÁTORKY PAVLÍNY DANKOVÉ

„Nevzpomínám si úplně přesně, jak mi mamka oznámila, že má rakovinu prsu. Zkrátka mi to řekla a pak jsme si o tom povídali. Moje reakce byla zřejmě naivní až dětinská. Zprvu mi moc nedocházela vážnost situace,“ vzpomíná Tomáš. „Syn nebyl první, komu jsem to řekla. Byla jsem zrovna poslední den v práci, po třinácti letech jsem končila v televizi a bylo to jako v hloupém filmu: balila jsem si věci do krabice, když mi paní doktorka zavolala výsledky z biopsie. Položila jsem telefon a bylo mi divně. Obrátila jsem se na produkční, která zrovna přišla, a zopakovala jsem jí větu své doktorky. Rozbrečela se a já jsem furt koukala jako Hurvajs,“ říká Pavlína Danková a dodává: „Když jsem to řekla synovi, myslím, že zprvu ten fakt moc nepřijal. Odmítl si připustit, že by se s jeho mámou mohlo stát něco zlého, a věřil, že to dobře dopadne,“ dodává.
„Mamka je silná a hrdá žena, která s rakovinou zápasila stejně hrdě jako se vším. Není typ člověka, který chce litovat a který by potřeboval podporu širokého okruhu lidí,“ tvrdí Tomáš.

„V tom období se z Tomáše začal stávat muž - už to nebyl ten kluk a měl gentlemanské momenty, které mě nesmírně mile překvapovaly. Najednou mi došlo, že už si v životě poradí, což bylo velmi uklidňující,“ dodává Pavlína Danková.

„Celou dobu jsem se snažil být pozitivní, a hlavně věci nedramatizovat. Když mamka potřebovala, povídali jsme si. Když ne, mlčel jsem. To byla vlastně celá moje podpora,“ přiznává Tomáš.

„Tuhle jsme filozofovali na téma rodina, a i když jsem s jeho tátou rozvedená, vždy jsme se k sobě chovali hezky. Tomáš to zhodnotil tak, že je rád, že nás má, protože jsme oba fajn lidi. Tudíž je jasné, že máme fajn syna,“ uzavírá Pavlína.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

5. 12. | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…