Kolik lidí z vašeho okolí se dnes může pochlubit vlastní kanceláří, kde sedí úplně sami a nikdo a nic je neruší? Přestože vlastní kanceláře nemají v očích odborníků ani zaměstnanců žádné zásadní nevýhody, dnes se s nimi setkáte jen minimálně.
Ačkoli ještě na počátku devadesátých let se u nás manažeři firem snažili kanceláře spíš rozdělovat, dnes je trend přesně opačný: slučovat. Budování takzvaných open space kanceláří je nezastavitelný trend a sdílený prostor pro práci u nás využívá šestaosmdesát procent velkých společností a sedmdesát tři procent středně velkých. A to přesto, že lidem - šéfům i zaměstnancům - to přináší problémy. O vlivu otevřeného prostoru na výkonnost zaměstnance, na jeho motivaci a koneckonců i na jeho zdraví už se popsaly stohy papíru. Psycholožka práce Zdeňka Židková však vidí důvod, proč lidé nesnášejí open space, někde jinde: „Z open space si nemáte kam zajít, sdílet musíte nejen pracovní problémy, ale i vše ostatní. Jinou volbu nemáte. A o to jde - nemožnost volby člověka popuzuje,“ říká.
Odmyslíme-li profese, kde je open space jednoznačně přínosem - například v řízení letového provozu nebo v call centru - kolik ostatních je založeno na sdílení? „Většina činností v open space je bohužel rutinního a individuálního charakteru. Můžete lidem vykládat, že open space je moderní trend založený na spolupráci mezi lidmi. Oni ale vidí, že každý si řeší to svoje, ještě přitom ruší druhé a žádná spolupráce se nekoná. Tím padá hlavní argument architektů a manažerů, kteří tento typ kanceláře obhajují. A pak zbude jen to, co každý cítí - ušetří se na stavebních i jiných nákladech a vedení má lepší přehled o zaměstnancích,“ dodává odbornice. Ačkoli na open space kolektivně nadáváme, většina z nás do takového prostoru denně chodí a trávíme v něm podstatnou část života. Psycholog Michal Walter je přesvědčen, že existují lidé, kteří ve sdílené kanceláři pracovat prostě nemohou. „Na druhé straně,“ říká, „lidská adaptabilita a flexibilita je značná a téměř nekonečná, takže se to musí vyzkoušet.“ A především -práci ve sdílené kanceláři se musíte naučit a musíte si na ni zvyknout.
V práci pokecat, doma pracovat
Zaměstnanci v open space kancelářích si často stěžují na „ztrátu soukromí“. V konečném důsledku je to však spíš omletá fráze než fakt, který by lidem doopravdy znemožňoval pracovat. „Pracoviště - pokud vím -není místo, kde by soukromí patřilo k tomu, na co máte podle zákona právo,“ upozorňuje Zdeňka Židková a dodává: „Sousloví ztráta soukromí ve mně navíc vyvolává pocit, že ho vyžadujeme proto, abychom si mohli v pracovní době vyřizovat své záležitosti. Já bych viděla problém spíš v nevhodně uspořádaném osobním prostoru.“ V čem se však psycholožka shoduje se svým kolegou Michalem Walterem, že pracovní místo má například na výkonnost až druhotný vliv, mnohem zásadnější je motivace k práci.
„Všechno se dá vydržet, když víte, proč to děláte a že to má smysl. Když se však k arogantním nadřízeným a špatně postaveným úkolům přidá nevhodně nastavená klimatizace, která vám hrne studený vítr za krk, z okolních kójí se linou podivné pachy a vedle vás ječí kolegyně, potom je vaše snažení o výkon marné. V takovém případě vás kombinace nepříjemné pracovní atmosféry a negativ open space zválcují do stavu naprosté nepoužitelnosti, ať si svoje místo uspořádáte a vydekorujete jakkoli,“ tvrdí psycholožka. Sama prý kdysi patřila k lidem, kterým sdílená kancelář nevyhovuje, do práce se však chodila společensky vyžít a úkoly dodělávala po večerech z domova.
Existuje velké množství lidí, kteří se chovají podobně - ostatně můžete nahlédnout do své e-mailové schránky, kolik pošty z různých firem vám přichází v době, kdy už jsou kanceláře oficiálně zavřené. Její odesilatelé by vám nejspíš tvrdili, že nestíhají. Ale proč nestíhají?! Bohužel jsou úkoly, které v takové kanceláři v určitém časovém období prostě udělat musíte. Pak máte jen dvě volby: buď jste řadový pěšák, který se protrpí až do nějaké zdraví narušující psychosomatózy ze stresu, nebo se zvednete a odejdete. „Žádat šéfa o úlevy nebo vlastní kancelář je zbytečné, v tomto prostoru jsou rovné podmínky pro všechny. Možná pokud jste odborník, můžete si volnější režim vyjednat. Kupodivu ale specialisté si na otevřené kanceláře stěžují nejméně. Zřejmě právě proto, že chápou svůj úkol jako výzvu, mají motivaci a okolí je nezajímá, dokážou se od něj odstřihnout,“ dodává Zdeňka Židková.
Teď nemohu mluvit, jsem v práci
Než se rozhodnete pro razantní řešení - práci v open space buď vůbec nepřijímat, nebo, pokud už v takové kanceláři pracujete, odejít, jestli máte motivaci k práci, zkuste dát otevřené kanceláři ještě šanci. Ačkoli open space prostory často působí neosobním dojmem, v mnoha firmách máte možnost si je zabydlet. Budete se v práci hned cítit lépe a vaše předměty zároveň vymezí prostředí, které patří jen vám. Oblíbené bývají paravány, kterými si můžete alespoň částečně ohraničit svůj prostor, šanony, rostliny, fotografie, obrázky rodiny a podobně. „Výběr dekoračních předmětů však pečlivě zvažte. Výzdoba pracovního místa vypovídá cosi o osobnosti i o soukromém životě zaměstnance a je tedy otázka, co chcete a nechcete ostatním sdělit,“ říká Michal Walter. Zapomeňte na plyšáky, vhodné nejsou ani hrnečky s rádoby vtipnými, ale vlastně oplzlými nápisy a podobně.
Pro spoustu lidí pohodlí v práci rovná se možnost přezout si boty. Papuče a pantofle v kanceláři jsou tak trochu české specifikum. Podle průzkumu serveru vkancelari.cz se v práci přezouvá plná polovina lidí. Ačkoli nejpočetnější skupinou „papučářů“ zůstávají běžní pracovníci, přezouvají se i někteří manažeři. Nejvíce si mění obuv ti, kteří mají samostatnou místnost, ale přezouvají se i lidé v open space. Pokud to vaše pracovní pozice dovoluje, psycholog Michal Walter není v zásadě proti. Nemělo by se ale jednat o přezutí typu bačkory z tržnice!
Další kapitolou, jak přežít v open space, je telefonování. Chcete-li si vyřídit soukromý telefonát, je to problém. Přestože se může zdát, že ostatní soustředěně pracují a hovoru nenaslouchají, je prokázáno, že soukromé hovory přitahují pozornost a je velmi obtížné je neposlouchat. Největšími magnety jsou pak slova jako peníze, sex a jména osob. Jsou exhibicionisté, kteří jsou schopni vykřičet je na celou firmu a jsou stydlíni, které obtěžuje, když jim partner zavolá, aby se po práci zastavili na nákup. Nejlepší volba je podle Zdeňky Židkové něco mezi: pokud smíte, soukromé hovory si vyřiďte, ale v přiměřené délce a tlumeným hlasem, jedná-li se o něco intimnějšího, poodejděte na chodbu nebo s hovorem prostě počkejte. A propos, ohlídejte si zvonění svého telefonu. Veselé dětské melodie nebo hlášky z filmů možná baví vaši rodinu, zapomeneteli ale telefon párkrát na stole, zatímco si budete v kuchyňce dělat kafe, kolegové z toho budou šílet.
Sluchátka mě zachrání
Řada lidí si stěžuje, že v open space kancelářích mají problém s koncentrací. Vyzvánějící telefony, práskající dveře a štěbetající kolegové způsobují, že jeden e-mail píšou místo deseti minut půl hodiny, o ostatních věcech ani nemluvě… Mnoho zaměstnanců dělá úkoly vyžadující větší míru soustředěnosti se sluchátky na uších, do kterých si pouští hudbu. Je to ale opravdu tak spásný nápad, jak se na první pohled jeví? Podle psycholožky Zdeňky Židkové nikoli: „Nikdo nepopírá, že velkokapacitní kanceláře jsou hlučné místo. Použití sluchátek znamená, že když chcete slyšet, musíte přehlušit vnější hluk - pouštíte si tedy hudbu silněji než v tichém prostředí, někdy tak silně, že to může při dlouhodobém poslechu škodit sluchu nebo vám to rozhodí duševní pohodu.
Takže výsledek je vlastně přesně opačný, než jste chtěli.“ Celá záležitost s poslechem hudby je podle psycholožky výrazně podmíněna věkem: mladým lidem hlasitější hudba nevadí, čím je člověk starší, tím častěji si stěžuje na přecitlivělost na hluk. Paradoxně vyrovnání se s hlukem nastane až s úbytkem sluchu, který přináší důchodový věk. „Mladým bych hudbu schválila, starším bych doporučila sluchátka s tichem. Anebo špunty do uší. Hodně lidem vadí, zatímco sluchátka - třeba i taková traktorová jako měl Otík ve filmu Vesničko má středisková - nikoli, berou to jako vnitřní ochranu. Ale volba je na každém,“ dodává. Myslete taky na to, že se sluchátky na uších je prakticky nemožné kontrolovat sílu hlasu, takže potřebujete-li něco sdělit kolegům, sundejte si je. Že o tom přece nemusíme psát? No, divili byste se.
Psycholog Michal Walter si nedělá iluze o tom, že by trend open space prostor nepokračoval bez ohledu na to, že s ním většina lidí nesouhlasí a že na psychice i zdraví lidí páchá prokazatelné škody. Nezbývá tak, než abychom se ho pokusili přežít. Pomoct by k tomu mohla i pravidla chování, ať už psaná, nebo nepsaná, ale především vyžadovaná a respektovaná všemi. Pokud ve vaší firmě ještě neexistují, přimluvte se za jejich zavedení, zase se budete cítit o něco lépe. Protože jinak hrozí, že strávíte velkou část života v prostředí, které nesnášíte, ale hlavně si z toho odnesete psychické i zdravotní následky.
Zdraví v kanceláři
- Pokud celý den sedíte na židli před obrazovkou počítače, dbejte na správné držení těla, nebudou vás pak bolet záda. Obrazovka by neměla být příliš daleko ani příliš nízko, to vás nutí předklánět hlavu a páteř se pak křiví do tvaru otazníku. A jak poznáte, že máte počítač nastavený správně? Zavřete oči, sedněte si na židli až úplně dozadu a opřete se o opěradlo. Sedněte si rovně s obličejem přímo dopředu. Teď oči otevřete a podívejte se před sebe - hledíte přesně do místa, kde byste měli mít monitor.
- Každou hodinu vstaňte ze židle a projděte se, třeba alespoň ke kolegyni do vedlejší kanceláře. Neodbývejte oběd, nikdy nejezte u pracovního stolu.
- Pokud máte v kanceláři klimatizaci, vězte, že vysušuje vzduch a snižuje jeho vlhkost. To se negativně projevuje především na vaší pleti.Používejte hydratační krém a hodně pijte, hlavně čistou neperlivou vodu.
- Klimatizace a nepřetržitý pohled na obrazovku počítače způsobují potíže se zrakem, například pálení očí nebo únavu. Zkuste si každých dvacet minut od počítače aspoň na chvilku odpočinout -zahleďte se do dálky nebo párkrát zamrkejte.
ČTĚTE TAKÉ:
Čecha? Už nikdy v životě!
ČTĚTE TAKÉ:
Romantické filmy, které byste měla vidět… alespoň jednou za život