Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že zrovna já budu mít problémy s komplexy méněcennosti a nízkým sebevědomím. Byla - a snad ještě jsem - atraktivní žena a okolí mi to vždy dávalo najevo. Jenže pak jsem selhala v té hlavní ženské roli a najednou je všechno jinak.
Jako malá jsem byla taková typická princeznička - jedináček, miláček celé rodiny. Příbuzní se předháněli, kdo mi koupí hezčí šatičky a krásnější bárbínu. Pozornost mi dělala dobře a zvykla jsem si na ni. Možná jsem se díky ní stala trochu namyšlená, ale zároveň to byla i výhoda - nikdy jsem netrpěla ostychem a nebála jsem se prosadit.
Na střední škole jsem si přivydělávala jako modelka, dokonce jsem vyhrála několik regionálních soutěží krásy. Po maturitě jsem vystudovala na vyšší odborné škole cestovní ruch a začala pracovat v pobočce jedné cestovní kanceláře v našem městě. Dařilo se mi a za další rok jsem sezení za přepážkou vystřídala za práci delegátky ve Španělsku.
O turisty jsem se na jihu Evropy starala víc než deset let. Za tu dobu jsem prožila několik vážnějších vztahů i velké množství nezávazných dobrodružství. Nebyl důvod se vázat - po rodině jsem ještě netoužila, práce mě bavila a s dětmi a manželem by ani skloubit nešla. Názor jsem změnila, až když jsem se seznámila s Pavlem. Náhoda nás vedle sebe svedla v letadle cestou z Barcelony do Prahy. On byl ve Španělsku služebně, já letěla domů za rodiči. Dali jsme se do řeči a propovídali celý let. Pokračovali jsme v kavárně na letišti a nakonec se rozloučili výměnou telefonních čísel a příslibem dalšího setkání.
Zkrátím to - během léta za mnou Pavel létal do Španělska, jak nejčastěji mohl, a na podzim, když skončila plážová sezóna a ze mě se měla přes zimu opět stát opět průvodkyně poznávacích zájezdů, jsem dala v práci výpověď a přestěhovala se za Pavlem do Prahy. Začala jsem pracovat v jiné cestovce opět na přepážce a oba jsme měli pocit, že nemůžeme být šťastnější.
Svatba byla příští rok v létě a už před ní jsme začali pracovat na miminku. Já bych ještě tolik nespěchala, ale Pavel se nemohl dočkat a také celá moje rodina se tvářila, že nic důležitějšího než vnouče na světě neexistuje. "To víš, Marcelko, já už tady dlouho nebudu a chtěla bych se toho ještě dožít!", vydírala mě citově babička. A tak jsem vysadila antikoncepci a každý měsíc, když se dostavila další menstruace, jsem zažívala podivnou směs úlevy a obav zároveň.
Když uplynulo půl roku, začal se Pavel tvářit dost podezřívavě. "Opravdu nebereš prášky? Snažíme se přece už tak dlouho, jak je možný, že ještě nejsi těhotná?" Jeho tón se mi vůbec nelíbil, znělo to, jako kdybych to snad dělala schválně! "Možná na to moc tlačíme, když je tělo ve stresu, tak pak to jde hůř," odpověděla jsem. "Nesmysl, jaký stres, když se na to oba těšíme!" Naše debata ale moc radostně nezněla. Taky doma se mě všichni pořád vyptávali a čím víc se toto téma zmiňovalo, tím víc jsem se uzavírala do sebe. Z dříve úžasného milování s manželem se stala stresující povinnost, jestli už to konečně klapne. Uplynul ale rok a stále nic!
Nakonec jsme se kvůli tomu s Pavlem hrozně pohádali. Tvrdil, že dítě vlastně vůbec nechci a potom není divu, že neotěhotním. Já na oplátku brečela, že jemu víc záleží na miminu než na mně a já jsem pro něj jen stroj na porození potomka. Když jsme se druhý den uklidnili, věcně jsme se dohodli, že oba půjdeme na vyšetření, jestli je všechno v pořádku.
Pavel si sjednal termín jako první. Vrátil se pak vítězoslavně s výrazem, který říkal: "U mě je všechno v pořádku - což bylo ostatně jasné - tak se teď předveď!". Se sevřeným žaludkem jsem absolvovala řadu nejrůznějších vyšetření - a mé nejhorší obavy se potvrdily. Kvůli endometrióze, kterou jsem prodělala před několika lety (léčili mi ji ve Španělsku a zřejmě neřekli všechno, co to obnáší), mám zcela neprůchodné vejcovody - a tudíž jsem neplodná!
Pavel tu zprávu přijal s kamenným obličejem. Pak se beze slova sebral a odešel z bytu. Vrátil se až k ránu úplně namol opilý. Já celou noc probrečela. Věděla jsem, že ho ta informace zasáhne, ale čekala jsem, že mě obejme, utěší, řekne něco jako "jsou přece i jiné možnosti"... Ale z mého manžela se ze dne na den stal cizí muž. Četla jsem mu tu proměnu v očích - stala jsem se pro něj méněcennou bytostí, koulí u nohy, která mu nikdy nedá to, co chce.
Hledala jsem oporu u rodičů - ale i jejich reakce mě zklamala. Máma brečela, táta mi vyčítal, že kdybych nelítala tak dlouho po světě a zajímala se o rodinu dřív, mohlo to být jinak. Možná měl pravdu, ale copak jsem měla od dvaceti let podřídit svůj život tomu, co se mělo stát teprve o mnoho roků později?
Od osudného lékařského vyšetření uplynulo půl roku - a já jsem v rozvodovém řízení. Pavel neměl vůbec zájem se mnou dál žít. Má nesmělá slova o adopci smetl ze stolu jedinou větou, že "nebude vychovávat nějakýho cizího parchanta". Poslední kapkou bylo, když před třemi měsíci otěhotněla jeho sestra. "Vidíš," řval na mě, "všude to jde, jenom já musím mít doma jalovou ženskou!"
Po tomhle výstupu jsem se pro rozvod rozhodla já a Pavel mě v tom okamžitě podpořil. I když ho miluju, nemohla bych žít s někým, kdo mi řekl něco takového - je to úplně jiný člověk, než kterého jsem znala. A vlastní rodina mě taky nelituje - prý se mu nemám divit, je to mladý chlap, těšil se určitě na syna...
Všichni nejbližší mě zklamali. Kvůli letům cestování nemám ani žádnou důvěrou kamarádku, která by mě podržela. Rozhodla jsem se vrátit po rozvodu k práci delegátky, odjet zase pryč, do jiného prostředí. Na nový vztah nemám ani pomyšlení - a hlavně se bojím, jestli najdu partnera, v jehož očích budu žena se vším všudy, i když mu nikdy nebudu moct dát vlastní děti.
Marcela, 34 let
ČTĚTE TAKÉ:
Horoskop na duben 2012