Míša je moje nejlepší kamarádka už od první třídy. Sešly jsme se ve třetí lavici u okna, padly si do oka a naše přátelství trvá už patnáct let. Vždycky jsme si byly oporou a jedna bez druhé nedaly ani ránu. Ale teď je Míša na dně a já jí neumím pomoct.
Míša byla odjakživa štíhlá, na rozdíl ode mě. Přitom se prakticky vůbec nehýbala, měla prostě štěstí na geny. Zajímaly ji knížky, filmy, divadlo, samé „intelektuální“ koníčky. Já jsem naopak vystřídala snad každý sport, který bylo na našem maloměstě možné provozovat. Hrála jsem basketbal, volejbal, chodila na plavání, na judo, na aerobik, jezdila jsem na kole a běhala. I když mám pevnou postavu, nikdy se ze mě nestal hubeňour a vím, že kdybych se sportem přestala, okamžitě nakynu jako těsto na buchty.
I přesto jsme si s Míšou výborně rozuměly. Na střední škole jsme často randili ve čtyřech, ani jedna jsme ale žádný vážnější vztah neměly. Po maturitě jsme obě odešly na vysokou školu do Prahy. Já na pedagogiku, Míša na ekonomku. První rok jsme spolu i bydlely na koleji a byl to jedno z nejhezčích období. Potom Míša odjela na léto do Spojených států a vrátila se s novým přítelem. Byl to pětatřicetiletý podnikatel z Prahy, kterého úplně náhodně potkala v jedné kalifornské restauraci. Ona tam dělala servírku, on byl s přáteli na dovolené.
Míša se nastěhovala k Patrikovi do luxusního bytu v centru Prahy a já na koleji zůstala sama. Nejprve jsme se vídaly každý týden – chodily jsme na oběd, na kafe, někdy i na večeři, když byl Patrik služebně pryč. Pak ale Míša začala mít čím dál méně času. Měla jsem taky dost učení, takže mi to nepřišlo divné. Nakonec jsme se potkaly až po téměř třech měsících – a já se své kamarádky skoro lekla. Už předtím byla štíhlá, ale teď mi připadala vyloženě vychrtlá. Když jsem jí to řekla, jen se zasmála s tím, že partnerský život je holt dřina a obzvlášť noční radovánky jsou velmi náročné. Vypadala šťastně, a tak jsem se tím nijak neznepokojovala.
Pak jsme se znovu viděly až na jaře. Navrhla jsem setkání v naší oblíbené kavárně jako vždy, a překvapilo mě, že Míša nechtěla. „Nemohly bychom se sejít třeba u tebe na koleji? Nebo u nás doma?“ ptala se. Netušila jsem, co za tím vězí, ale souhlasila jsem a přijela za ní na Vinohrady. Okamžitě jsem si všimla, že je Míša ještě hubenější než minule. Měla na sobě tlustý svetr a z něj trčely nožičky jak hůlčičky, hlavní rozdíl byl ale v obličeji. Měla úplně propadlé tváře, zato oči vypadaly najednou veliké.
„Míšo, ty jsi zase zhubla? Proč, proboha? Vždyť jsi úplně průsvitná, ty přece vůbec nepotřebuješ shazovat,“ pustila jsem se do ní. „Ale to se ti jen zdá, jen prostě teď jím zdravěji, tak jsem se zbavila tuků. Ale pořád mám co zlepšovat,“ tvrdila mi. „A ty už nepiješ kafe?“ podivila jsem se, když nám naservírovala čaj, sobě tedy spíš lehce obarvenou vodu. „Nepiju, hořký mi to nechutná a sladit nemůžu,“ povzdechla si. Pomalu mi docházelo, že naše sedánky nad pořádným hrnkem kafe se šlehačkovou čepicí jsou pryč. Když si Míša odskočila na záchod, nedalo mi to a šla jsem se podívat do kuchyně. V přihrádkách byla spousta jídla včetně různých polotovarů i sladkostí. Kdo to ale jí? Jen Patrik?
„Jak se má vlastně Patrik?“ zeptala jsem se. Míša posmutněla. „Má se skvěle, ale je to docela těžký s ním být. Má vysoké nároky, ale nejhorší je, že má pravdu. Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsem hrozná, on mi otevřel oči!“ Vyděsila jsem se. Hned další den jsem zašla za Patrikem do jeho podniku. Viděli jsme se předtím všehovšudy třikrát, takže byl docela překvapený, kde se tam beru. Hned jsem na něj uhodila: „Co jsi Míše řekl, žes ji takhle zblbnul? Copak nevidíš, jak vypadá? Je to chodící kostra!“ Chvíli se tvářil překvapeně, ale pak se jen zasmál. „Jestli chce být se mnou, tak musí reprezentovat. Má se jako v bavlnce, tak očekávám, že když ji vezmu mezi svoje partnery, nebudu se za ni stydět. A mezi ostatníma holkama byla nejtlustší, tak jsem jí řekl, ať trochu shodí. Je pravda, že se drží, vůbec nejí a hned je to znát.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
Zavolala jsem Míše a snažila se jí vysvětlit, aby se vzpamatovala a začala jíst. Vůbec mě ale neposlouchala, a když jsem jí naznačila, že je to hlavně Patrikova chyba, ještě se na mě rozkřičela. „Ty mi jen závidíš, že mám takovýho skvělýho chlapa a ty ne. A že jsem krásně hubená, kdežto ty jen hora svalů. Víš co, nejlepší bude, když mě necháš na pokoji!“ A zavěsila. Nemělo cenu se s ní bavit. Tak jsem vygooglovala všechno možné o anorexii a ty nejzajímavější odkazy jí poslala mailem.
Ani za měsíc mi nepřišla odpověď, když jsem se jí snažila dovolat, nikdy telefon nezvedla. Nakonec jsem to nevydržela a rozjela se za ní domů. Zazvonila jsem a otevřel mi Patrik. „To jsi zase ty?“ podivil se. „Michala je v nemocnici. Nějak jí hráblo, nebo co.“ Míša zkolabovala přímo na pracovní večeři, kde se celý večer nimrala v salátu. Rozjela jsem se do nemocnice. Kamarádka ležela netečně na posteli, všude hadičky. Vypadala strašně – jen kost a kůže. Seděla jsem u ní celé odpoledne a snažila se ji pochopit a zároveň jí nějak vysvětlit, že to takhle přece nejde. Jela ale jako kolovrátek dokola jen jedno: V nemocnici ztloustne a musí co nejdřív pryč. Druhý den podepsala revers a vrátila se do bytu k Patrikovi!
Míša má mentální anorexii, to je mi naprosto jasné. Nejhorší není to, že tak strašně zhubla, ale to, že se jí úplně změnilo myšlení a není schopná reálného zhodnocení své situace. Její rodiče jsou rozvedení, oba mají novou rodinu a bydlí daleko. I když jsem je o Míšině stavu informovala (ona sama jim nic neřekla), neberou mě vážně, protože ji neviděli. Míša sama sebe vidí pořád tlustou, nedokonalou a její jediná posedlost je, jak ještě víc zhubnout. Nechodí už ani do školy. Patrik ji v jejím počínání ještě podporuje. Nechápu to, copak se mu taková kostřička líbí? Spíš mi připadá, že mu dělá dobře s Míšou manipulovat a ovládat ji. Moc ráda bych jí pomohla, jsem asi jediná, kdo vidí, jak to s ní je špatné, ale moje slova k ní vůbec nedolehnou…
Zuzana, 21 let
Nechcete hubnout sami? Navštivte náš FITweb.cz!
ČTĚTE TAKÉ:
Potravinové alergie: vadit může cokoliv kromě čisté vody