Je příjemné pracovat s milými lidmi. Kristina mezi takové rozhodně patří. Dnes celá září, i když poměrně nedávno porodila. Postavu má, jako by nikdy těhotná nebyla, smysl pro humor na porodním sále také neztratila… Víte co, pojďte si povídat s námi.
Jak se máš?
Mám se skvěle. Tedy jako na konci šestinedělí. Pořád jsou okamžiky, kdy mě rozpláče i zdánlivý nesmysl, ale jinak se mi splnil sen, mám krásnou holčičku, která má všechny prstíčky :-), a jsem absolutně vděčná… A trochu vystrašená, jak všechno zvládnu, ale asi si nechám poradit od zkušenějších maminek. Třeba jako jsi mi radila a uklidňovala mě před porodem. Moc mi to pomohlo.
To děkuju, a jaký vlastně byl porod?
Zpočátku normální, pěkně jsem si rodila, tedy musím přiznat, že mě velmi překvapila ta prvotní bolest, kterou jsem cítila, ale pak už jsem se moc těšila, až malá přijde. Pořád jsem s ní mluvila a uklidňovala ji, že jsem tady, že jsem jí nablízku. Jenže když už jsem si myslela, že jdeme do finále, a lékaři tvrdili, že za pár minut mám malou na světě a v náručí, najednou se začalo vše komplikovat. Malá byla totiž omotaná pupeční šňůrou, takže nesestupovala a já se děsila toho, co bude. Pobíhalo kolem mě hned několik bílých plášťů a já věděla, že je něco špatně. Nakonec jsem musela rodit císařským řezem, protože voda už se kalila, malá prý nemohla dýchat. Vlastně jsem se ocitla v mrtvém bodě porodu, a kdyby kolem mě nebyl tým profesionálů, který okamžitě jednal, bůhví jak by to s malou dopadlo. Sice mě mrzelo, že jsem nerodila přirozeně, ale zdraví Jasmínky pro mě bylo v danou chvíli na prvním místě. Nakonec jsem ji viděla pár hodin po operaci, což jsem oplakala, ale věděla jsem, že její táta už ji pochoval a spočítal jí prstíčky na nohou a rukou, takže bude a je vše v pořádku :-) To jsem vlastně věděla předem, protože počítání a kontrole končetin jsme se věnovali už na 3D ultrazvuku.
Byli jste na něm?
Ano, a nejlepší je, jak moc si je Jasmínka podobná. Na fotkách tehdy a teď. A nejvtipnější je, jak moc je podobná partnerovi. Mám jeho fotku z doby, kdy mu byl asi týden, a vypadá přesně jako Jasmínka - nádherně.
Co tě na porodu nejvíc překvapilo?
Asi bolest. Jsem tanečnice a tělo mám vytrénované, na bolest jsem zvyklá, tohle jsem ale nečekala a vlastně o tom ani nikde nepíšou. Nakonec jsem se s bolestí srovnala, našla jsem si systém. Vždycky když přišla kontrakce, tak jsem si začala v duchu zpívat jednu písničku a věděla jsem, že až dojdu k refrénu, tak to přestane. No a pak přišlo velké finále, kdy jsem už necítila nic. Ale bolest je opravdu veliká a každá maminka by se na ni měla připravit. I když říci, jak moc je silná, vlastně nejde. V tom je ta zkušenost porodu právě nepřenositelná…
Byla jsi připravená z předporodních kurzů?
Byla. Moje porodní asistentka byla se mnou na sále, Magdalena Mikulandová napsala i nějaké knihy, se kterými jsem se cítila připravena, zjistila jsem totiž, že většina zpráv je hodně negativních, na internetu taky nic moc hezkého nenajdete. Kniha paní Mikulandové a její přítomnost mě moc uklidnila, díky ní jsem třeba i věděla, jak v těhotenství jíst, co mě čeká u porodu, ale jak sama vím, některé zkušenosti člověk prostě musí zažít.
Možná proto, že knihy pro těhotné píšou lékaři a ne matky…
Možná. Je rozdíl, jestli máš zvládnutou teorii, nebo i praxi :-) Důkazem toho je třeba doktorka Míša Klimková, která o svém těhotenství a porodu mluví úplně jinak než lékaři, kteří si podobným neprošli. Ta by měla napsat knihu a byl by to bestseller. Porod zná totiž z jedné i druhé strany :-) Jinak těhotenství jsem si až na drobné komplikace užívala a bavilo mě. Jen ty komplikace mě nutily přemýšlet o miminku, bát se, jestli bude vše v pořádku atd., takže jsem ani v klidu moc nebyla. Nenapadá tě, že mají těhotné až moc informací? Mě tedy jo. Možná že kdybych některé věci nevěděla, byla bych klidnější. Stres také miminkům neprospívá…
Čeho ses před porodem nejvíc obávala a naplnily se nakonec tvé obavy?
Naplnilo se především moje očekávání obrovského štěstí a zároveň strachu, zda vše zvládnu. Jestli svou dceru vychovám tak, jak bych chtěla. Ta odpovědnost a vědomí, že teď už je to navždy, to jsou moje současné obavy. Chci být dobrá máma, neselhat a naučit svoje dítě co nejvíc potřebného pro život.
Co to znamená?
Chtěla bych, aby moje Jasmínka byla vyrovnaný, sebevědomý člověk. Já sebevědomí poztrácela někde kolem rozvodu rodičů a dodnes se s ním těžce shledávám, i když je to už lepší. Takže bych ráda, aby se mi podařilo ukázat jí, že člověk může žít bez návštěv u psychologa. Sebevědomí rovná se šťastný domov a to je to, co bych dceři, respektive dětem chtěla dát.
Už ses od porodu alespoň jednou vyspala?
Já už i zaspala :-) V porodnici Jasmínka křičela jako o život a já ji neslyšela. Paní, která se mnou byla na pokoji, se na mě musela jít podívat, jestli jsem v pořádku, jestli vše funguje, jak má. Dnes už je to jiné a já se vzbudím dvacet vteřin před tím, než začne malá plakat, mám takový ten maminkovský instinkt, ale musela jsem se ho naučit. Tedy, někde ve mně asi byl, ale bylo třeba ho odkrýt a probudit.
Co tě dnes nejvíc baví?
Upřímně? Sedět doma, případně ležet a koukat se na Jasmínku. Ale to jsi asi slyšet nechtěla, viď?
Jsi optimista?
Jsem, podle mě mají optimisté snazší život a já chci dceři ukázat, že život může být krásný, když zvolíš správný úhel pohledu.
Jak si žiješ v nové roli maminky?
Spokojeně a šťastně. Vyrovnaně možná. A něco prozradím, rozhodně bych nechtěla jen jedno dítě, vzhledem k mému věku budu ale muset docela spěchat, takže desetiletý rozdíl mezi dětmi nehrozí… Ale uvidíme, co na to partner. Asi bych to měla probrat s ním.
Jak bys své dítě chtěla vychovat?
Aby z ní byl člověk, který bude milovat svůj život, své rodiče, svou práci. Takže asi slušného a spokojeného člověka. A jedno vím jistě už dnes. Rozhodně jí v osmnácti letech neřeknu, že je velká a plnoletá, že by se tedy s životem měla prát sama. Já budu nejspíš přesně ta máma, která jí bude stát za zády ještě v padesáti (pokud se toho dožiju), a budu jí radit, dozorovat ji a hlídat. Ne ve zlém smyslu slova, prostě proto, že být mámou je doživotní úděl, a to, že bychom měli mít děti jen na chvíli půjčené, jak tvrdí jeden psycholog, se mi ale vůbec nelíbí. Děti máme přece doživotně. To nejde říct jeden den: Mám za tebe odpovědnost a druhý: Jdi a dělej si, co chceš, jsi dospělá.
Takže už víš, že tvoje dcera bude tanečnice, lékařka a přitom mít doktorát z jaderné fyziky? Naplánovala jsi dceři vše do posledního detailu, nebo necháš budoucnost na ní?
Nechám to na ní, svoje štěstí si musí najít sama, podle numerologického čísla dne narození ale vím, že mockrát spadne na ústa a bude si muset vše vyzkoušet na vlastní kůži, než se dostane k tomu, co jí opravdu jde. A jak jsem řekla, budu vždy stát po jejím boku i při všech karambolech.
Jaká by podle tebe měla být správná máma?
Chápající.
A jaká by naopak neměla být?
Přísná, tvrdá k sobě i k dětem. Egocentrická. Být mámou neznamená já. To je jiná dimenze slova MY.
Kojíš?
Ano. Pravidelně a chci, aby nám to s Jasmínkou alespoň půl roku vydrželo. Co bude dál, se uvidí.
Kdy se chceš vrátit zpět do práce, nebo neřešíš takové přízemnosti a s rodinou chceš být, co to půjde?
Dohodla jsem se s TV Nova, že bych se vrátila, až mi skončí mateřská. Do práce se těším, ale po pravdě, teď si odchod od Jasmínky vůbec nedovedu představit. Je tak maličká… A mnou navíc pořád ještě cloumají hormony… Zeptej se mě za půl roku.
Srovnáváš pocity před porodem a dnes?
To přece nejde. Předtím to byla všechno teorie, teď prožívám praxi.
Popiš Jasmínku. Jaká je?
Krásná, šikovná, moje a celá po tatínkovi. A je milovaná. To je pro děti důležité.
Možná je brzo, ale chtěla bys pro ni sourozence?
Přírodě neporučíš, ale chtěla bych. Uvidíme, jak se doma poradíme :-)
Jsi šťastná?
Moc.
Je něco, co bys chtěla vzkázat maminkám, které teď mají bříško a bojí se porodu?
Cokoli, co budete prožívat, stojí za to, protože ta odměna, kterou dostanete hned na porodním sále, vážně stojí za to. A porod není o vás, ale o tom, abyste pomohla svému dítěti na tento svět. Držím palce :-)
Více fotek Kristiny Kloubkové najdete ZDE
ČTĚTE TAKÉ: MAMINKA.CZ - Web pro těhotné a maminky!