Nevím, jestli to, co mě trápí, je „jen“ následek příliš bujné fantazie, nebo jde snad o nějakou duševní poruchu. Pravdou je, že už několik let trpím přímo panickým strachem, že se něco stane lidem, které mám ráda. A komplikuju tím život nejen sobě, ale i jim.
Když se nad svým stavem zamyslím, docházím k názoru, že je to celé způsobeno profesní deformací, nebo spíše vlivem mé práce na moje myšlení. Všechny ty úzkostné stavy totiž začaly před pěti lety, když jsem nastoupila jako redaktorka do noviny a mou doménou byla černá kronika. Denně jsem zpracovávala a zpracovávám desítky zpráv – smutných, tragických, zlých, neuvěřitelných. Loupeže, vraždy, automobilové nehody, přírodní katastrofy a další neštěstí.
Nikdy bych tomu nevěřila, ale asi mě permanentní přísun těchto informací opravdu nějak ovlivňuje. Začalo to docela nenápadně. Já bydlím v Praze, mí rodiče v jižních Čechách. Dost často jezdí za mnou do Prahy nebo za babičkou a dědou do Plzně. Zatímco dřív jsem to brala jako běžnou věc, na návštěvy jsem se těšila, teď je pro mě každý takový výlet jeden velký stres. Po rodičích chci, aby mi zavolali, až vyrazí na cestu, a pak přesně počítám, kdy a kam mají dorazit. Jakmile v danou chvíli nezazvoní u dveří nebo mi babička ohlásí, že ještě nepřijeli, zachvátí mě panika.
Začnu být strašně nervózní, buší mi srdce, chce se mi brečet – a hlavně si v hlavě plasticky a velmi živě přehrávám všechny možné tragické scénáře. Netuším, kde se v mé mysli berou, ale úplně realisticky vidím, jak auto rodičů demoluje kamion, jak oni hrůzou křičí, jaký mají výraz v obličeji, jak je to bolí. Nedokážu se těch představ zbavit. Pak obvykle bojuju sama se sebou a nakonec zavolám mámě na mobil, i když vím, že ho v autě třeba neslyší nebo ho nechce zvedat, aby tátu nerušila při řízení. Když konečně dorazí, je mi samou úlevou ještě víc špatně. Uklidním se, ale jen na chvíli, protože druhý den jedou domů a vše se opakuje.
Rodiče se mi nejdřív smáli, jenže s postupem času jim asi začínám trochu lézt na nervy. Stačí, aby se máma zmínila v telefonu, že pojedou s tátou do Kauflandu na nákup (bydlí na vesnici a musí jet dvacet kilometrů do města), a já ji pak po zbytek odpoledne bombarduju zprávami, jestli už vyjeli a jestli už jsou zpátky. Když jednou vyrazili nakupovat a oba zapomněli mobil doma, nemohla jsem se jim dovolat čtyři hodiny. Sehnala jsem pak jejich souseda (který má truhlářství a jeho číslo bylo na internetu), který chudák vyhlížel po zbytek odpoledne oknem, jestli už se vrátili, protože jsem mu volala každých deset minut. Samozřejmě to našim řekl a ti mi opravdu vynadali.
Stejná situace je i s několika dalšími lidmi – bráchou, který bydlí v Praze, babičkou a dědou, nejlepší kamarádkou. Přítele teď nemám a popravdě se úplně děsím toho, až ho mít budu. Vždyť to bude pro mě úplně nejbližší člověk! Kvůli němu se strachy už snad doslova zblázním.
Jsem si vědomá toho, že moje chování není normální, ale nemůžu si pomoct. V naší rodině se (naštěstí) nikdy nic tragického nestalo, nemám tedy důvod mít nějaké trauma a špatné vzpomínky, přesto si pořád takové situace představuju. Dokonce se mi to zdá i ve snech. Živě vidím, jak někoho z mých blízkých srazí auto na přechodu, spadne s ním letadlo, když letí na dovolenou, nebo se v cizině utopí v moři. Stejně tak se bojím, že se připletou třeba k nějakému zločinu a odnesou to jako nevinné náhodné oběti.
Zvláštní je, že o sebe se vlastně vůbec nebojím. Ostatním pořád vysvětluju, jak nemají riskovat, co všechno jim hrozí, ale sama nedělám nic z toho, co jim radím. Přesto mám ty šílené živé představy i o sobě. Jen mi nenahánějí panickou hrůzu, jako když se jedná o jiné. Přemýšlela jsem už, že vyhledám psychologa, ale pořád váhám, protože se tak nějak stydím. Myslím si, že mi řekne, že jsem zbytečně hysterická, a pošle mě domů – lidé, kteří chodí k doktorům, mají přece opravdové, mnohem horší problémy.
Gábina, 24 let
ČTĚTE TAKÉ:
Jak přežít vánoční stres? Tipy (nejen) pro introverty…
ČTĚTE TAKÉ:
Sama na Vánoce? Nemusíte být nešťastná!