Mám cizí srdce

| Autor: Ludmila Hamplová | Rubrika: Zdraví

Kdo mohl tušit, že kvůli jedné přechozené chřipce budu bojovat o život. Díky novému srdci ale teď slavím narozeniny dvakrát.



Pomalu jsem otevřel oči a probral se. Sice jsem nemohl mluvit a ani nevím, co mi tehdy lékaři říkali a jestli jsem jim vůbec dal nějak najevo, že děkuji. Celé to mám rozmazané. Pamatuji si, že mi odstranili intubaci a já začal dýchat sám. Můj první pocit byl, že neslyším žádné přístroje, které mi nahrazovaly srdce a tři měsíce mě tak udržovaly při životě. To první, co jsem chtěl, bylo lehnout si konečně na bok. Je to směšné, ale je to tak, vždyť po celou dobu na srdeční podpoře jsem ležel jen na zádech.

Ještě ten den jsem mohl vidět svou ženu a už jsme začali spřádat plány, co budeme dělat, až se dostanu z nemocnice. Rozplakal jsem se radostí, když poprvé vstoupila do pokoje. Když jsem ji uviděl, jak se usmívá, byla nádherná. Neumíte si představit, jak jsem se těšil na svět mimo nemocniční zdi, kde konečně budu moct žít tak, jak chci. Sice jsem tušil, že mě čeká ještě pořádný kus cesty, ale to nejhorší jsem měl za sebou. Dostal jsem nové srdce a s ním i novou šanci na život.

Asi to bude znít hloupě, ale první týdny po operaci jsem si připadal jako malé dítě, které dostane novou hračku. Po dlouhých třech měsících, kdy nebylo jasné, jestli vůbec budu žít, jsem najednou mohl začít přemýšlet nad tím, jaké to bude, až se vrátím domů, až znovu pohladím svého psa Žolíka a půjdu s ním na procházku. Každý pohyb a krok, které jsem s novým srdcem zvládal, byly pro mě obrovským úspěchem. Navíc mi lékaři dávali najevo, že se všechno vyvíjí dobře, a já bral i procházku po chodbě jako své malé velké vítězství.

Bylo to jen pár týdnů od okamžiku, kdy moje srdce úplně selhalo, a já musel bojovat o život. Přitom jsem „jen“ přechodil chřipku, jenže se začalo ukazovat, že nemoc srdce vážně oslabila. Během krátké doby jsem prodělal několik operací a náročnou léčbu, ale funkce srdce se stále zhoršovala, až nakonec selhalo úplně. Pamatuji si jen, že ráno jsem šel doma na toaletu a cestou zpátky jsem upadl a ztratil vědomí.

Pak jsem najednou měl zvláštní pocit. Viděl jsem sám sebe, jak ležím na zemi, jak se na sebe dívám od stropu, jak je okolo mě shon nějakých lidí, kteří se mnou cosi dělají. Chtěl jsem jim říct, že mi nic není a že mě nic nebolí, ale nešlo to. Sledoval jsem sestřičky a doktora, jak mě oživují, poslouchal jsem, jak na mě mluví. Pak jsem najednou zase vše vnímal z pohledu ležícího člověka. Cítil jsem, jak mě něčí ruce zvedají ze země, nakládají na lehátko a někam vezou. Probral jsem se až po několika dnech bezvědomí.

Ale nechci na tyhle těžké chvíle v nemocnici moc vzpomínat. Stejně tak moc nemyslím na to, že někdo musel zemřít, abych já mohl žít. Asi to bude znít sobecky, ale soustředil jsem se na to, aby všechno dobře dopadlo. Navíc vám lékaři o dárci orgánů nesmí nic říct, a tak ani nevím, o koho šlo. Jsem mu - nebo jí - moc vděčný, stejně jako jeho rodině. Život po transplantaci je jiný a stejný zároveň. Měl jsem velké štěstí, že moje nové srdce pracovalo dobře a tělo je přijalo bez problémů. Když jsem se po několika týdnech dostal z nemocnice domů, čekala mě oslava. Žolík mě sice v první chvíli nemohl poznat, ale pak začal vrtět ocasem a nadšeně mě olizoval jako dřív. Od té doby slavím narozeniny dvakrát, jedny své vlastní a druhé v den, kdy jsem dostal nové srdce.

Moje okolí se ke mně chovalo „normálně“, brali mě vlastně za zdravého. Kamarádi mě nelitují a rozhodně nemají pocit, že jsem nějaký „chudáček“. Naopak si ze mě dělají srandu, že teď musím vydržet víc, když mám nové „lepší“ srdce. Jen musím pravidelně chodit na kontroly do nemocnice a do konce života budu brát léky, aby moje tělo nezačalo nové srdce odmítat. Kvůli nim můj imunitní systém nepracuje tak, jak by měl, a já si musím dávat pozor, abych nechytil chřipku nebo něco podobného, protože i obyčejné nachlazení by pro mě mohlo znamenat opravdu vážný problém.

Jedno se ale změnilo opravdu hodně. Mám mnohem větší radost ze života a neřeším - s prominutím - blbosti. Dříve mi přišlo to, že se cítím dobře, jako samozřejmost. Teď se mi často stane, že jdu jen tak po ulici a začnu si prohlížet stromy kolem sebe a říkám si, jak jsou krásné.
Zažili jste podobně silný příběh? Pošlete nám jej na adresu mojepsychologie@mf.cz

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte se čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte se čtyřikrát denně!

Dnes | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…