Při pohledu z okna to tak zatím nevypadá, ale výzdoba v ulicích a plnící se nákupní centra avizují příchod Vánoc. Takže nejvyšší čas začít přemýšlet, co komu nadělit pod stromeček.
Vánoční shopping nepatří zrovna mezi moje oblíbené koníčky, ale protože jsem po nějaké době dostala neodolatelnou chuť doplnit šatník, vydala jsem se na nákupy a doufala, že přitom seženu i dárky pro rodinu. Takové to příjemné „dva v jednom“.
Protože mi ale okamžitě došlo, že vánoční běsnění už začalo (o víkendu jsem z dálky viděla, jak jedno nejmenované obchodní centrum obsadily stovky zuřivých aut, a čekala, že prodavači každou chvíli vyvěsí bílou vlajku na důkaz podrobení), vydala jsem se radši do ulic.
Člověk se po týdnu sezení v kanceláři přeci jen dostane na čerstvý vzduch, navíc projít si centrum Prahy taky není k zahození. Bohužel. Turisti by mě asi do svého elitního klubu nevzali. Na Příkopech mě do sebe totiž nekompromisně vtáhnul HUGO Boss. Kolegyně mi na něj pěla ódy, předevčírem přišla vyzdobená nějakou novou věcičkou, takže jsem byla prakticky bezbranná a absolutně nepřipravená na to, co mě čeká.
Zvenku dělá prodejna dojem malého butiku, uvnitř je to ale dvoupodlažní kolos. Jsem ztracená. Pár hodin mi prosím nevolejte a nečekejte, že pro vás něco zařídím. Právě jsem v tom svém lehkém transu, u kterého si stále musím opakovat: „Mysli i na ostatní. Mysli i na ostatní. Blíží se Vánoce!“
Přichází prodavačka. To je záchrana. Řeknu jí, že hledám něco pro muže a ona mě do dámského oddělení jen tak nepustí.
Strávili jsme spolu asi hodinu nad svetry a košilemi, ono pro toho mého frfňu s nekonfekční postavou taky není jednoduché něco vybrat. Ale propnuté slim košile mu sedí, to je v podstatě jistota. Snad jen ty prokleté rukávy. Ale co, kdyby mu byly tradičně kratší, prodavačka mě asi pětkrát ujistila, že se všechno oblečení, které nesedí, dá vyměnit. Věřím jí.
Tak a teď dolu do dámského…. Dámy, takhle to jednou bude vypadat v ráji. Než se ovšem rozjedu, naordinovala jsem si pro jistotu trest – musím ještě něco vybrat ségře. Je to jedno z těch vánočních dětí, tak bych zas nerada slyšela ty její vtípky, že toho zneužíváme a šetříme na ní. Už jsem si chtěla nechat zabalit prvotřídní hedvábnou košili, ale došlo mi, že bude jednodušší, když si ji přijde koupit sama. Její „Bridgite Jones dostala svetr se soby“ obličej si ráda odpustím. Beru voucher, ať se s tím holka popere sama.
A já? Je to neuvěřitelné dámy, ale tentokrát nic. Tedy, abych byla upřímná, ten béžový kostýmek se zlatým páskem (polohu neřeknu, aby tam příští týden byl) jsem si uložila do hlavy a to znamená, že dokud ho nebudu mít… Však asi víte.
Abych si, jak já říkám, po tom utrácení vylepšila karmu, koupila jsem na pokladně neteři ještě kalendář Nadace Terezy Maxové. Charita na konci roku, pro letošek odškrtnuto.
Takže milý Hugo Bossi, pro dnešek končím, ale mé účty s tebou nejsou ještě zcela vyrovnány. Do konce roku sem minimálně ještě jednou zapluju. A spolehni se. Dám dobrá doporučení. Ne, že bych se ráda dělila, ale přece kamarádkám nemůžu v adventním čase lhát.