Až do nedávna jsem se považovala za nejšťastnější ženu na světě. Mám milující rodinu a přátele, skvělou práci a především chlapa, na kterého jsem byla vždycky pyšná a kterého mi jiné holky záviděly a chlapi obdivovali. Pak se ale náš život ze dne na den změnil v noční můru.
S Oskarem žiju tři roky. Seznámili jsme se pracovně – on je lékař, já zdravotní sestra. Naše cesty se sešly v jedné pražské nemocnici. Vůbec nevím, čím jsem ho zaujala zrovna já. Oskar je vynikající chirurg a navíc přesně ten typ chlapa, za kterým se každá ženská otočí. Vysoký, tmavovlasý, věčně rozesmátý, i kdyby zrovna prováděl tu nejtěžší operaci. Ale taky dost svérázný a svobodomyslný. Nedělala jsem si iluze, že bych byla v nemocnici jeho jedinou známostí, ale spolu nám to opravdu dobře fungovalo, a tak jsme spolu asi po roce začali žít.
Oskarova svobodomyslnost se projevovala i jinak. Toužil po cestování a také chtěl tak trochu zachraňovat svět. Služby v nemocnici proto pravidelně jednou za rok měnil za několikatýdenní humanitární misi na nejrůznějších místech světa. „Musím občas vidět opravdové utrpení, abych si vážil toho, co mám,“ říkal vždycky před odletem. Pokaždé jsem se o něj bála – ať se vydal po tsunami na Srí Lanku, po zemětřesení na Haiti nebo teď naposledy do Keni. Ale zároveň jsem ho bezmezně obdivovala, protože já sama bych k podobným akcím odvahu nenašla. A zároveň jsem byla i v skrytu duše ráda, protože se obvykle vrátil podivně klidný a pokorný a jeho rozlítaná duše se zase na čas zklidnila.
Loni v létě se Oskar vydal do Keni, kde pomáhal v uprchlických táborech plných utečenců ze Somálska. Po návratu krátce před Vánocemi byl tentokrát obzvlášť zamlklý, větší hrůzu prý ještě neviděl. Vrátil se navíc s poraněnou rukou – kromě lékařské práce pomáhal v táboře i s dalšími věcmi a při stěhování pytlů s potravinami mu jeden těžký přirazil ruku k autu a ostrá hrana korby mu rozřízla dlaň.
„A to jsi s tímhle mohl operovat?“ divila jsem se. „Samozřejmě, tady by to nešlo, ale tam se na takovéhle věci nekouká. Když nemáme ani regulérní operační sál, tak nějaká obvázaná ruka už je maličkost.“ Nějak jsem z toho ale měla divný pocit, i když jsem sama nevěděla proč. Po týdnu jsem se Oskara jen tak zeptala: „A nemohls něco chytit, když jsi v těch podmínkách chodil s takhle otevřenou ránou?“ „Samozřejmě že mohl,“ zněla odpověď, „to je riziko, se kterým se musí počítat.“ Byla jsem z toho celá špatná, najednou jsem nedokázala myslet na nic jiného. Za tři dny uprostřed noci jsem Oskara vzbudila a naléhala jsem, aby šel na testy, že mu nic není. Něco zamumlal a spal dál, ale ráno jsem do něj hučela znovu, až mi to slíbil. Stejně jde jen o formalitu, brblal. Když jde o formalitu, tak ti to nic neudělá, kontrovala jsem.
S odstupem času mi připadá, že se sám podvědomě bál, protože ho napadlo totéž, co mě. A navíc – doktoři jsou nejhorší pacienti. Nakonec se ale na testy vypravil. Anonymně, takže jsme tři týdny čekali jako na trní, i když jsme oba předstírali, že o nic nejde.
A pak přišel Oskar domů opilý namol. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Doslova se vpotácel do dveří, a když jsem se ho pokusila zachytit, hystericky se na mě rozkřičel: „Nesahej na mě! Už na mě nikdy nesahej!“ Jen jsem zírala, když se vzápětí zhroutil na podlahu a rozplakal se. „Jsem pozitivní…“ Okamžitě mi bylo jasné, co tím měl na mysli.
Tohle se před dvěma měsíci – a my nevím, co dál. Oskar se úplně uzavřel do sebe, odhání mě od sebe, je na mě zlý, i když za nic nemůžu. Střídají se v něm dva protichůdné stavy – chvíle, kdy se mě snaží chránit a nechce se mě ani dotknout, snaží se mě přimět, abych ho opustila a neriskovala život s HIV pozitivním člověkem. A vzápětí má stavy, kdy pláče, že mě potřebuje, abych ho neopouštěla. Jsme z toho v šoku oba, ale ačkoli on je doktor a téhle nemoci ví víc než kdo jiný, reaguje, jako kdyby měl umřít už zítra. Marně ho přesvědčuju, že na mojí lásce k němu se nic nezměnilo, že to, že se dotkneme nebo políbíme, ničemu nevadí, že s kondomem můžeme i nadále mít sex… a že dnes už to není ortel smrti, existuje řada léků, které umožní normální život ještě po mnoho let. Nic z toho jako by neslyšel.
Vím, že tím částečně konejším i sama sebe. Také mám strach, a i když se snažím chovat, jako by bylo vše při starém, cítím, že jsem opatrnější, a Oskar to na mně určitě pozná. Dávám si pozor, abych se nikde nepořezala, sleduji, jestli on nemá někde oděrku… a v skrytu přemýšlím, co dál. Jak třeba vyřešit to, že bych chtěla děti… Neumím si představit, že bych Oskara opustila, ale stejně tak nevím, jak se dokážu s naší situací vypořádat. O tom, co se stalo, ještě nikdo neví, a vůbec nevíme, jestli to někdy někomu z blízkých řekneme a jak. Přátelé jsou ale poslední dobou z Oskara zmatení – nechce chodit nikam do společnosti, přitom byl vždycky jeden z nejzábavnějších lidí. A když už přece jen vyrazíme, aby to nebylo tak divné, sedí u stolu, nemluví, když se k němu někdo přiblíží, bleskurychle uhýbá – je to reflex, ale nechce s nikým být v tělesném kontaktu. Několik lidí už se mi ptalo, co s ním je, a otázky asi budou přibývat. Já si ale neumím odpovědět ani na tu základní – co s námi bude dál.
Soňa, 28 let
ČTĚTE TAKÉ:
Pozor: Virus HIV se nešíří jen krví, proniká i zdravou tkání
ČTĚTE TAKÉ:
Ženy a porno