Můj šéf mě šikanuje. Jenže moc málo – nemám jak se bránit.

| Autor: Kateřina Prachařová | Rubrika: Zdraví

Šikanu si většina lidí spojí se školními lavicemi a naschvály, které si provádějí děti, nebo s drilem na vojně. Já ji ale zažívám dnes a denně v práci – zdánlivě kultivovaném a noblesním prostředí velké firmy zabývající se financemi. Více než kde jinde zde platí rčení „Nahoře huj, vespod fuj.“



Přitom začátek byl opravdu slibný. Před více než rokem jsem vyhrála výběrové řízení na místo asistentky jednoho z hlavních partnerů ve firmě. Vystudovala jsem ekonomii, mám za sebou několikaletou praxi v této oblasti, mluvím plynně třemi jazyky. Personalistka se u pohovoru divila, proč se hlásím na „pouhou“ asistentku, když bych mohla dělat třeba produktového manažera, kterého tou dobou také hledali. Vysvětlila jsem, že nejsem tak razantní typ a raději mám roli té nenápadné síly v pozadí. Místo jsem získala a první týdny se mi moje nová pozice opravdu líbila.

Šéfovi je asi pětačtyřicet a na začátku byl opravdu milý. Opakoval, že má pochopení pro to, že se musím do všeho vpravit a postupně naučit, a že se nemusím stresovat, když mi na začátku něco nepůjde. Nechtěl po mně ani takové ty věci, jako je vaření kávy nebo shánění dárků pro manželku. S oblibou opakoval, že nejsem sekretářka, ale asistentka, a že s mým vzděláním ode mě očekává práci na úplně jiné úrovni.

O jakou úroveň jde, se ukázalo až za zhruba půl roku na služební cestě. Jeli jsme na kongres do Bratislavy, kde jsem pomáhala s přípravou všech jednání a prezentací. Hned první večer jsem jako doprovod absolvovala také slavnostní večeři s obchodními partnery. Seděla jsem vedle ředitele naproti třem manažerům konkurenční firmy. Šéf se ke mně najednou naklonil a zašeptal mi: „Je potřeba, abyste se pánům trochu věnovala, musíme si je dobře naladit.“ Myslela jsem, že tím míní společenskou konverzaci, a tak jsem po chvíli přemýšlení začala se spolustolovníky klábosit o jejich sportovních zálibách. Po nějaké době jsem se omluvila a šla na toaletu. Když jsem se vracela, můj ředitel čekal na chodbě a poměrně ostře na mě vyjel: „Tou péčí, slečno asistentko, opravdu nemyslím konverzaci o golfu. Kvůli tomu jsem vás sem nebral.“

V šoku jsem zůstala zírat a pak se zmohla jen na hlasité „Prosím?!“ Chvíli jsme se navzájem měřili pohledem a pak šéf zasyčel: „To jste mě velmi zklamala. Měl jsem vás za schopnou a bystrou, ale vy jste úplně k ničemu.“ Otočil se a vrátil zpátky ke stolu. Já se na chodbě ještě pět minut snažila vzpamatovat – jak z toho, co po mně chtěl, tak z následné reakce a slov. Po recepční jsem nakonec vzkázala, že mi není dobře, a ke stolu už jsem se bez ohledu na následky nevrátila.

Druhý den jsme spolu nepromluvili ani slovo kromě naprosto nezbytných věcí při prezentaci. Také cesta domů v autě proběhla za naprostého mlčení. Nazítří jsem dorazila do práce jako vždy na půl devátou. Šéf byl zcela nečekaně již v kanceláři – jindy chodil vždy v půl desáté. Jen jsem vkročila do dveří, zařval na mě zpoza stolu, kde jsem, že neexistuje, aby byl v práci dřív než já. Zůstala jsem zkoprněle stát a pak udělala tu největší chybu – omluvila se a řekla, že už se to nestane. Spokojeně se usmál a vzápětí si řekl – poprvé – o uvaření kávy. Neřekla jsem ani slovo a připravila mu ji. Za pět minut přišel s hrnkem zpátky a demonstrativně ho vylil do květináče, že hnusnější kafe nikdy neměl. Následně mi nařídil zrušit všechny schůzky na nejbližší tři dny a přesunout je na jindy. Když se mi to po třech hodinách telefonování a plánování podařilo, řekl, že si to rozmyslel a chce je nechat v původním termínu.

Podobné naschvály – bylo jasné, že nic jiného to nebylo – pokračovaly i v dalších dnech. Po týdnu jsem to nevydržela a šla se ho zeptat, co to má znamenat. Usmál se na mě jako neviňátko a řekl: „Na asistentku se evidentně nehodíte, ale můžu si vás tu nechat jako sekretářku. A ta má holt trochu jiné postavení.“ Opáčila jsem, že mě nedorozumění mezi námi mrzí, ale že to přece není důvod, abychom spolu nyní nevycházeli. Odpovědí mi byl další škleb. „Ale vždyť mi spolu přece skvěle vycházíme, slečno.“

A tak posledního půl roku je moje práce jeden velký stres. Nikdy nevím, co a odkud přijde, jakou věc si šéf vymyslí. Připadá mi, že je to rafinovaný psychopat, který se vyžívá v tom, jak mě může ničit. Má to dobře promyšlené a dává si pozor, aby nepřekročil mez, která by se dala řešit právně. Jsou to jakoby „drobné“ ústrky, naschvály. Ale ve výsledku mě naprosto deptají. Co konkrétně mezi ně patří? Důsledné kontrolování každého mého pohybu, doslova po vteřinách. Každý odchod na toaletu je jízlivě okomentován (to už to zase máte, že musíte pořád odbíhat?), jakmile na chvíli zvednu hlavu od počítače a zadívám se z okna, už mě okřikne, ať se neflákám. Mám pocit, že sám nedělá nic kromě toho, že mě pozoruje a hlídá. Každý pracovní úkol, i banální, záměrně zadá takovým způsobem, aby byl co nejméně srozumitelný. Neustále vařím kafe, které je vzápětí vylito, zařizuji schůzky, abych je za pět minut rušila, vypracovávám stohy přehledů, tabulek, které jsou ihned roztrhány, píšu maily, které pak desetkrát přepisuji, sháním dárky pro obchodní partnery i rodinu, jež nikdy nejsou dost dobré, nechávám mýt auto v myčce, ale je samozřejmě stále špinavé, do práce chodím buď příliš brzy, nebo příliš pozdě, ani odchod domů není v pořádku. Chci jít k lékaři? Už zase simuluju, u zubaře jsem přece byla před půl rokem! A tak dále.

Všechno jsou to věci, které se dají jednotlivě vydržet a samy o sobě nejsou důvodem k výpovědi. Šéf to dobře ví, a tak je nenápadně stupňuje, jako by zkoušel, co všechno ještě překousnu. Připadá mi, že ho prostě baví týrat a ponižovat lidi a ta příhoda z Bratislavy byla jen záminka, něco by si časem našel tak jako tak. Minulý týden chtěl, abych vytřela kancelář a umyla jeho toaletu. Doslova řekl, že na nic jiného než mytí hajzlů stejně nemám. Odmítla jsem to a řekla, že by si asi měl najít jinou asistentku, která bude mít pro tohle kvalifikaci.

„Nemyslete si, že když dáte výpověď, že si pomůžete,“ byla jeho reakce. Co vám asi tak napíšu do výstupního listu, co myslíte? Jestli teď odejdete, tak už vás nikde nezaměstnají ani jako tu uklízečku, to si pište. Na to mám známých víc než dost.“ Jsem zoufalá a nevím, jak dál. Mohla bych samozřejmě výpověď dát a doufat, že jde o plané výhrůžky, ale bojím se, že jeho vliv je opravdu větší, než si dovedu představit. Navíc i nějaká moje ješitnost mi velí, abych to nedělala, že to přece takhle nejde a nemůže mu to projít. Pořád přemýšlím, jak se bránit, už jsem i uvažovala, že si pořídím diktafon a všechno si nahraju. Byl by ale takový záznam něco platný?

Hana, 29 let, Praha





ČTĚTE TAKÉ:
Vdávala jsem se třikrát. A šla bych do toho znovu!





ČTĚTE TAKÉ:
V sexu mám velké nároky. A to se chlapům nelíbí.

Další články z rubriky

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

Dnes | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Dnes | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…

7 situací, kdy podprsenka může škodit zdraví

7 situací, kdy podprsenka může škodit zdraví

28. 11. | Hledáte padnoucí podprsenku? Nejste sama. Ideální podprsenka by vás neměla nikde utlačovat, škrtit…