Uslyšela jsem v kontejneru naříkat malé koťátko. Nějaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, třáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíčko vzala domů. Koťátko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti.
Rozhodla jsem se vyhledat veterináře, abych zjistila, jestli je kotě zdravé, a také abych se dozvěděla, je-li to kočička nebo kocourek. To kvůli jménu. Známí mi popsali cestu k veterináři a řekli, že nemohu zabloudit.
S kotětem pod bundou jsem se vydala hledat veterináře. Kotěti se ale ta cesta nelíbila a začalo se mi pod bundou zmítat. Naštěstí jsem brzy rozluštila na jednom domě veliký nápis, který začínal písmeny VET. Kotě vyvádělo, a tak jsem dál nápis nezkoumala a rychle vběhla dovnitř.
Příjemný mužský hlas se mě zeptal, co si přeji. Jedním dechem jsem mu vypověděla tu kočičí historii a zeptala se na pohlaví koťátka. „Jo, milá paní, v tom vám nepomohu, já rozeznám kočky leda podle barvy.“ „No to jste teda odborník, když nerozeznáte ani kočku od kocoura. Tak proč jste vlastně studoval?“ řekla jsem ironicky.
Muž mě znovu slušně ujistil, že je mu líto, že mi nemůže vyhovět. Rozzlobilo mě to: „Tak proč máte venku tak velkou firemní ceduli, když zvířatům vůbec nerozumíte?
„Milá paní, přečetla jste si tu ceduli? Já nejsem veterinář, ale vetešník.“
Z mého kotěte je dnes statný kocour, jmenuje se Matýsek a k veterináři již trefíme.
Pavla Sykáčková
Tato ukázka je z knihy "S bílou holí" - příběhy nevidomých. (Vilém Kmuníček):
Ne všem se jde životní cestou snadno a jsou mezi námi i tací, co k tomu potřebují bílou hůl. Mají to sice těžší, ale nevzdávají to, počítají s tím a naučili se s bílou holí žít. Hlavně o tom je útlá knížečka z Karmelitánského nakladatelství příznačně nazvaná S bílou holí s podtitulem Příběhy nevidomých. Celá je napsána nevidomými pro nevidomé, ale nejen pro ně - také pro všechny ostatní, kteří by jim třeba i rádi podali pomocnou ruku, ale nevědí, jak na to.
Ne bezdůvodně je v první části přetištěna sbírka črt nevidomého Rudolfa Krchňáka, podle níž byla nazvána celá knížečka. Jeho texty vyšly poprvé už v roce 1948, a on je tedy chronologicky prvním autorem Příběhů, a možná i inspirátorem Jiřiny Medveďové, která druhou část knížky sestavila z vyprávění nevidomých, jež jí zaslali.
Zatímco Rudolf Krchňák ladí své reflexe především tak, aby vedly k zamyšlení, následující prózy k témuž směrují čtenáře se zřejmým záměrem zároveň pobavit. Jako zázrakem se tu line paprsek světla ze tmy, paprsek, který dokáže rozjasnit nejen svět nevidomého, ale i všech ostatních.