Pod pojmem „imunita“ rozumíme schopnost organismu rozpoznávat cizorodé látky (antigeny) a s těmito látkami následně reagovat. Patří sem tedy nejen ochrana proti zdrojům infekce (parazitům, virům, bakteriím), ale i schopnost rozpoznávat různé alergeny, nádorové buňky a některé protilátky, které se v těle chybně vytvářejí proti vlastním orgánům a tkáním (autoimunita).
Nejrizikovější je batolecí až předškolní věk
Náš organismus by měl být za normálních okolností připraven adekvátně reagovat na kontakt s antigenem. Tuto schopnost zajišťují dvě základní, vzájemně se doplňující složky imunity – buněčná, kde působí různé typy bílých krvinek (lymfocytů), a látková, kdy v krvi cirkulují různé typy protilátek (imunoglobulinů – viz slovníček) a některých produktů metabolismu, které aktivně pronikají do tkání. Imunologové rozlišují imunitu vrozenou (adnátní), která se vyvíjí už v těhotenství a funguje nezávisle na tom, zda se organismus už v minulosti s konkrétní hrozbou setkal a imunitu získanou. Ta se naopak aktivuje až po prvním styku s antigenem, a po opakovaném kontaktu reaguje velmi rychle a účinně – této schopnosti se říká „imunitní paměť“.
Imunita se stále „učí“
Lidská obranyschopnost postupně vyzrává. V prvních měsících života je dítě obvykle imunizováno mateřským mlékem, jeho reakce jsou v zásadě shodné jako u matky, protože většinu svojí imunitní aktivity získává od ní. „Kojení je tedy pro správný rozvoj obranných reakcí velmi důležité, matka vlastně určuje imunitní schopnosti svého potomka. Asi kolem třetího měsíce věku „mateřská“ imunita postupně mizí a dítě začíná vytvářet vlastní protilátky a první imunitní reakce. Tento proces se neustále vyvíjí, vrcholí v adolescenci a o imunitní zralosti můžeme hovořit až mezi 15. a 18. rokem věku dítěte,“ říká doc. MUDr. Vít Petrů, CSc., z 
Centra alergologie a klinické imunologie pražské Nemocnice Na Homolce a dodává, že ve velmi malém procentu případů má dítě vrozenou narušenou tvorbu důležitého imunoglobulinu A (IgA – viz slovníček). Tato protilátka nalezneme nejen v krevním řečišti a tkáních, ale také na površích sliznic. „Takto postižené děti se nedokáží účinně bránit běžným infekcím, jejich sliznice jednoduše nejsou odolné. Pozorujeme u nich opakované záněty dutin a středouší, záněty močových cest, a také se mnohem častěji alergizují,“ vypočítává. Daleko častější je situace, kdy se u dětí objeví získaný deficit imunity, především po těžších virózách, příčinou může být i podávání některých léků, léčba závažných orgánových onemocnění či radioaktivní záření. Všechny tyto vlivy mohou přechodně utlumit či zpomalit aktivitu imunitního systému.
Pozor na opakované užívání antibiotik
Nemocné dítě obvykle zachytí už praktický pediatr a odešle je ke specialistovi. Matky při vyšetření udávají „neadekvátní“ reakce na běžné očkování – pozorují u svých dětí protahované horečky či silné vyrážky, obávají se dalších vakcinací. Už do prvního roku života děti obvykle prodělají několik silných zánětů nosohltanu, ze kterých se mohou vyvinout opakované záněty středního ucha, průdušek či těžké zápaly plic, které musejí být řešeny vysokými dávkami antibiotik. V dětském věku je určitě normální prodělat jednou až dvakrát do roka běžnou infekci, pokud ale dítě už v prvním roce života musí dostat několikrát ročně antibiotika, a prokazatelně se při jejich podávání nejedná o zneužívání, ale nutnost, pak existuje velmi silné podezření na poruchu imunity. Opakované podávání antibiotik u dětí má navíc ještě jeden velmi závažný aspekt: „Bakterie mají schopnost měnit odolnost na antibiotika. Opakované podávání těchto léčiv významně mění jejich vlastnosti, proto je každá další infekce mnohem hůře léčebně ovlivnitelná,“ upozorňuje V. Petrů. Lékaři jsou tak nuceni podávat stále silnější a citlivější antibiotika, která vlastně výhledově zhoršují odolnost už tak oslabeného dítěte.
Terapie: ani adolescenti nemají problém
Jestliže klinická vyšetření prokáží snížení protilátkové složky imunity, pak je lékem volby podávání tzv. bakteriálních imunomodulátorů (lyzátů). Tyto přípravky obsahují vybrané směsi základních mikrobů, které jsou různě oslabeny, například mechanicky či chemicky „rozemlety“. Takové bakterie při dlouhodobém podávání v malých dávkách nemají schopnost nakazit, dokáží ale stimulovat a zlepšovat imunitní reakce, protože tělo je vnímá jako mírný kontakt s infekcí. Obranyschopnost je tak „nabuzena“ a dítě se dokáže lépe vypořádat s běžnými infekcemi – například chřipkové epidemie či „školní“ nákazy u něj probíhají prakticky bezpříznakově nebo jen velmi lehce a krátkodobě.
Imunomodulátory se užívají obvykle jen dvě až tři sezóny. Imunita je pak trvale „nabuzená“, není „přestřelená“, ale normalizovaná, klinický stav dítěte se zlepší a další podávání není nutné. Všechny imunomodulátory mají tzv. úvodní neboli útočnou dávku, a dávku udržovací, která využívá zmiňovaného efektu imunologické paměti, kdy k vyvolání adekvátní reakce stačí jen malé množství antigenu. „Z mojí zkušenosti není aplikace těchto léčiv problematická. Ve vyšším věku je oblíbený například přípravek, který se bere jen v jedné tabletě 28 dní, po měsíční pauze by měla následovat další, 28denní kůra, což by mělo ještě zvýšit obranyschopnost. Dokonce i adolescenti, kteří obvykle ‘kladou odpor‘, nevidí ve spolknutí jedné pilulky problém,“ usmívá se V. Petrů a upozorňuje, že nejlepší je tyto léky podávat mezi třetím až šestým rokem věku, tedy z hlediska imunologie v nejrizikovějším období, kdy dítě nastupuje do školky, jeho obranyschopnost se teprve vyvíjí a může být opakovaným stykem s „infekcemi dětských kolektivů“ přechodně zhoršena.
Jestliže základní vyšetření prokážou, že protilátková imunita je v pořádku a příčiny onemocnění leží v oblasti bílých krvinek, tak se spektrum léků rozšiřuje. V tomto případě se podávají i výtažky z lidských či prasečích bílých krvinek – transferfaktory, které mají dobrou schopnost nastartovat právě buněčnou imunitu, nejlépe v kombinaci s imunomodulátory. Pokud opakované kontroly ukazují na trvalé zlepšení stavu, je péče u specialisty ukončena a bývalý dětský pacient má doživotně dobré imunitní vyhlídky. Je důležité vědět, že v případě, když se v dospělosti vzácněji objeví pokles imunitních schopností, je možné takovou terapii zopakovat, a to ve stejném schématu jako v dětství.
Malý slovníček
Antigen – škodlivá, pro organismus cizorodá bílkovina, proti které se snaží tělo bránit tím, že vytvoří protilátku. Antigenem může být nejen bakterie, virus a parazit, ale také alergen.
Imunoglobulin (Ig) – bílkovinná protilátka, kterou vytvářejí bílé krvinky typu B (B-lymfocyty). Dělí se na:
- IgA, IgG, IgM – obranné protilátky.
- IgE – alergické protilátky.
- IgD – protilátky, jejichž přesný účinek je nejasný.