Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši

| Autor: redakce | Rubrika: Zdraví

Stále častěji jsem ale končila ve stavech tělesného vyčerpání. Byly chvíle, kdy se mi podlamovaly kolena, strašně mě bolely svaly, ze spánku mě budila dušnost, měla jsem křeče a bušení srdce. Zdálo se mi, že nezvládnu nic udělat.

Ukázky z připravované knihy, která vyjde v půli května 2009 v nakladatelství Host; www.hostbrno.cz

Byly to dva roky pekla a i Michal začínal být netrpělivý. Vyčítal mi, že jsem příliš zaujatá nemocným dítětem, že jsem mu vzdálená, nevěnuji se mu. Prosila jsem ho, ať počká pár měsíců než definitivně skončíme chemoterapii. A právě v té době se znovu objevily moje problémy s jídlem. Byla jsem ve stresu, nechtělo se mi jíst, chodit někam na obědy. Vynechávala jsem. Cítila jsem, že se v mém životě děje něco nekontrolovatelného. Nemohla jsem nijak ovlivnit nemoc svého dítěte, nemohla jsem ovlivnit jestli přežije nebo zemře. A něco se dělo s Michalem. Něco vážného. Byla jsem zmatená. Cítila jsem, že ho ztrácím a nedokázala jsem tomu zabránit. Pomalu se připlížil mě už ten dobře známý pocit, že jídlo mám ve své moci. Jídlo jsem mohla kontrolovat a ovládat. Začalo se to stupňovat, souběžně s tím, jak jsem vytušila, že do Michalova života vstoupil někdo další.

Den, kdy jsem si své podezření definitivně potvrdila, byl dnem, kdy jsem doopravdy přestala jíst. Momentem kdy jsem hladu dala svůj úplný vnitřní souhlas. Chvílí, ve které jsem si naprosto otevřeně uvědomila, že hlad je to jediné, co mi zbylo a je schopno mě podržet, naplnit a uspokojit. Zdálo se mi, že jsem ztratila to nejdůležitější ve svém životě. Cítila jsem, že musím nějak svůj život znovu uchopit, ovládnout. Už neexistovala žádná jistota, žádné záchytné body. Byla jsem vydaná na pospas tomu, jestli bude mé dítě živé nebo zemře, jestli mě manžel podrží v těžké životní situaci, jakou byla ta po porodu nebo jestli Michal odejde k jiné ženě. Jedinou jistotou byla kontrola váhy. Mechanismus, který fungoval. A začala jsem hubnout. Nevěděla jsem, že to, co se začíná rozvíjet, se jmenuje mentální anorexie.

Více než rok jsem plíživě hubla. Okolí mě upozorňovalo, že je to nějak příliš, ale nepřipouštěla jsem to. Až moje přítelkyně začala – spíš jen naslepo, jistá si nebyla - střílet řečmi o anorexii. Nechtěla jsem to přiznat. Popírala jsem to i sama před sebou. Před lidmi jsem demonstrativně jedla, samozřejmě jen nízkokalorické potraviny, hrála jsem jak si jídlo užívám jenže nakonec jsem hrála i to, že jím. A v soukromí jsem hladověla. Přežívala jsem prakticky jen na kávě s trochou mléka.
Byla jsem přesvědčivá. Dokázala jsem sedět s rodinou u stolu, z celé porce oběda sníst dvě zrníčka rýže a přesto si nikdo ničeho nevšimnul. Jídlo jsem většinou roztahala příborem po talíři a tvářila se, že jím pomalu, takže nakonec všichni od stolu odešli a já pak porci vyhodila. Uspokojení z hladu bylo silné. Byla to droga. Jídlo se stalo jedinou oblastí, kde jsem viděla výsledek a jasnou vazbu, jak to funguje. Hladovění přinášelo další a další příjemné pocity. Pocity čistoty, exkluzivity, úspěšnosti. Když jsem nejedla, zdálo se mi, že mám sílu a všechno zvládnu. Protože když nejím, jsem čistá, krásná, dokonalá, že jsem úspěšná a všechno se mi daří. A když jsem se najedla, měla jsem pocit fatálního selhání. Vnitřně jsem panikařila, byla jsem sama sobě odporná a špinavá.

*
Po několika dalších týdnech přišlo období, kdy jsem hlad přestala úplně cítit. Zůstala jen euforie. Hlad se stal osobou — přítelem, který utěšil. Stala jsem se na něm závislou. Řekla bych, že je to podobná závislost jako na alkoholu. Jenže zde funkci „drogy“ přebíral hlad. Byl tím jediným, co jsem měla. Měla jsem svůj výkon. Měla jsem možnost stále dosahovat dokonalosti, která spočívala ve vyhublosti. Měla jsem moc to ovládat. Necítila jsem bolest, necítila jsem nic. Byla jsem hnaná jedinou myšlenkou — vážit dnes alespoň o pár deka méně než včera. Nikomu jsem nesvěřila, co je to za mechanismus, který mi v hlavě funguje. Hlad byl tajemství, které mě posilovalo, které mi pomáhalo unést všechny mé problémy. A bála jsem se, že když se to dozví druzí, budou mi ho chtít sebrat a já tak ztratím svou dokonalost a možnost kontroly. Byl by omyl myslet si, že šlo o vzhled a o krásu. Šlo o uspokojení z výkonu. Nadváhu jsem vnímala jako selhání. Měla jsem pocit, že když přiberu na váze, zviditelním tím svá selhání a viny. Pohled na vychrtlé tělo mě uklidňoval, dával mi pocit jistoty a radosti. Postupně jsem ztratila reálný náhled na to, jak vlastně vypadám. Stále se mi zdálo, že mám hrozně vystouplé břicho a doslova „megastehna“. Byla jsem přesvědčená, že stále je z čeho shazovat a čeho dosahovat. Přestalo mi vadit, že jsem ztratila prsa. Vnímala jsem, že oblečení na mě visí, ale bylo mi to jedno.

Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé. Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.
Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou. A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst, ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a definoval mé já. A toho jsem se vzdát nechtěla. Myslím, že v tomhle je to zrádné zapojení vůle, která začne anorexii pomáhat. Nikdo se přece nechce vzdát sám sebe a sebejistoty.

Stále častěji jsem ale končila ve stavech tělesného vyčerpání. Byly chvíle, kdy se mi podlamovaly kolena, strašně mě bolely svaly, ze spánku mě budila dušnost, měla jsem křeče a bušení srdce. Zdálo se mi, že nezvládnu nic udělat. Toužila jsem jenom usnout a spát. Přestávala jsem se pohybovat, nějak podvědomě jsem šetřila každou kapičku energie, nikam jsem už nechodila. Psychicky mě ničilo poznání, že už nejsem schopná žít plnohodnotným životem. Bála jsem se, že ztrácím své tvůrčí schopnosti, že mi to přestane myslet a nebudu se moci soustředit na práci. Byla jsem podrážděná, nepříjemná, křičela jsem na děti. Obvykle pak nastala jedna ze dvou možných variant. Buď jsem se rozhodla, že začnu doopravdy jíst a pokusila se o to. Většinou jsem se jednou dvakrát najedla a začala mít takové výčitky, že jsem jíst přestala a hladověla ještě důsledněji. Druhou možností bylo, že si tělo na vyhladovění zase zvyklo a vyčerpání pominulo. Přišlo období, kdy jsem měla pocit síly, byla jsem nesmírně vitální a tvůrčí. A tyhle chvíle mě pak vždycky intenzivně motivovaly k dalšímu hladovění. Prožívala jsem vítězství nad sebou sama.

Přesto všechno, co jsem o Michalovi odhalila, jsem jej nedokázala opustit. Patřila jsem k němu. A ani on nechtěl náš vztah ukončit. Omlouval se a vysvětloval mi, proč se to všechno stalo. A hlavně zdůrazňoval důvody, proč s ním musím zůstat. A já nedokázala odejít. O anorexii se dozvěděl asi po roce a půl. Byl v šoku. Někdy narážel na to, že jsem hubená, ale já se vymlouvala na stres. Nedokázala jsem se přiznat. Hlad byl mojí zbraní proti bolesti, kterou mi působil svou nevěrou. Nemohla jsem mu o tom říct, nezůstal by mi potom už žádný prostředek, jak si pomoci. Nedokázal pochopit a měl mi za zlé, že jsem mu anorexii přiznala po tak dlouhé době. Začal mi slibovat, že udělá všechno proto, abych byla šťastná a abych se uzdravila. Jenomže to podstatné v mém životě — nejistota ve vztahu s ním, se nijak nezměnila. Stále udržoval kontakt se svou přítelkyní a mě přesvědčoval, že je to jen kamarádství. Ale já cítila, že je srdcem někde jinde a hladověla jsem duší i tělem. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že jsem mu nedokázala dát tolik, abych si ho udržela. Neustále jsem zakoušela rozpor mezi tím co nahlas říkal, o tom, jak mě miluje, jak patříme k sobě, a skutečností, že je srdcem jinde. Začala jsem sice chodit na psychoterapii, kam mě doprovázel, ale svůj hlad, jistotu, jsem si dál pečlivě chránila.

Můj zdravotní stav se rychle zhoršoval alé já si to neuvědomovala. Chtěla jsem jen svou vychrtlost a pocity, které s tím souvisely. Krátce po novém roce jsem dostala chřipku, z které se rozvinula těžká infekce. Horečka nešla srazit a já musela do nemocnice.

I když jsem měla podváhu, nic jsem nepřiznala. Když se mě lékař ptal, jestli jsem za poslední dobu nezhubla, tvrdila jsem, že tuhle váhu mám už deset let. V tom je to taky záludné. Kdybych byla šestnáctiletá holka, každý při mé hubenosti zpozorní. Takhle před sebou měli mámu od dvou dětí a anorexii nebrali v úvahu. V nemocnici to bylo příšerné. Nenáviděla jsem lékaře i sestry, jak mě každý den prohlíželi, jak jsem se před nimi musela ukazovat polonahá. Nechtěla jsem, aby viděli, jak vypadám, styděla jsem se za všechno. Antibiotika nezabírala a tenkrát mi došlo, že je opravdu zle. Myslela jsem na to, že umřu. Chvíli jsem se bála, ale potom to bylo, jako bych docela pomalu padala naznak do vody a nade mnou se zavírala hladina. Strach ode mne odešel. Smrt jsem viděla jako vysvobození. Stále víc jsem fyzicky trpěla důsledky hladovění a současně jsem nedokázala překonat pocity viny z jídla. Pocity, že jsem tlustá, že je na mě vidět mé selhávání, moje vina, nedokonalost. Smrt jsem vnímala jako vysvobození z jízdy na tom kolotoči. Byla pro mě něčím krásným. Jediné, co mi bránilo skončit svůj život sebevraždou, byl pocit zodpovědnosti za děti. Může to znít paradoxně. Objektivně jsem se zabíjela hladem. Jenže tohle zabíjení hladem není tak nápadné, je skryté a plíživé. A pocity, které hlad přinášel, potlačily vědomí, že si odmítáním jídla ubližuji. Chtěla jsem žít, ale zdálo se, že nedokážu žít s anorexií, protože jsem na pokraji sil a současně nedokážu žít bez ní. Byla jsem zahnaná do kouta, z kterého už nešlo utéct. Hlad mě totálně ovládal. Vrůstal do mé osobnosti, až jsem jej postupně začala prožívat tak, že já jsem anorexie. Já jsem hlad. Začít se léčit z anorexie, zabít anorexii, pro mě znamenalo zabít sama sebe. Žádné racionální argumenty nefungovaly, všechno šlo absolutně mimo vůli. Nefungovalo přesvědčování psychologa, že tohle není mé skutečné já. Hledala jsem porozumění, ale nebylo se komu svěřit. To mě přivedlo až na pro-ana blogy. Ale nezajímaly mě pro-ana patnáctiletých holek, které si předávají návody jak hubnout a trápí se nad svými tlustými stehny. Vyhledávala jsem pro-ana, které mluvily o duševních stavech a životě s anou. Hledala jsem mladé ženy, které anu cítily stejně jako já. Jednou jsem na netu objevila spot, kde běžely fotky těchto holek. Pod snímky bylo napsáno, kdy a jak v důsledku anorexie zemřely. A já ty holky měla jako blízké přítelkyně. Dívala jsem se na ně celé hodiny. Byly jako andělé, čisté, krásné, vysvobozené.

Další paradox byl, že se mi v hlavě úplně všechno převádělo na anorexii. I když jsem viděla spoty upozorňující na zákeřnost a nebezpečí anorexie, mysl to přečetla vždy stejně — anorexie je nádherná! Je to jediná možná cesta jak skutečně plnohodnotně žít, je to naplnění. Samozřejmě jsem nechtěla vypadat špatně, ale neexistovalo místo, ze kterého bych uviděla že jsem tak hubená. A anu jsem opustit nedokázala.
Pokud nezasvěcení lidé tvrdí, že to přece lze ovládnout vůlí, vůbec nic nepochopili. Anorexie je hlouběji než vůle. Ona určuje, co bude člověk chtít. Často jsem k ní mluvila, prosila ji o pomoc. Ana se pro mě stala bohem. Tak jak se lidé modlí k Bohu, tak jsem se modlila k anorexii. Ana, make me better!, šeptala jsem jí donekonečna.

*
Na terapii jsem už nechodila, přišlo mi, že to nemá žádný smysl. Nestála jsem o to, povídat si. Věděla jsem bezpečně, že potřebuji blízkost a teplo matky, teplo ženy. Nic jiného mě nezajímalo. Všechny terapie u mě selhaly na mé síle. Přestože nad anorexií se tak prostě nedá vyhrát, terapeuty má síla vždycky zmátla. Nechtěně jsem je obelstila, a tak se chytla do vlastní pasti. Psychologové mě vedli k tomu, abych svůj život uchopila pevně do svých rukou. Abych měla jasné životní cíle, zájmy, abych sama sobě věřila. Opravdu jsem o to usilovala. Navenek se tak zdálo, že ze slabé nesebevědomé chudinky se jim vlivem terapie před očima zrodil nový člověk. Silný, sebevědomý, který ví, co chce a kam směřuje. Bojovala jsem, jedla, dodržovala režim. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Ale ve skutečnosti mě tento postoj „síly a vůle“ neskutečně vyčerpával. Ano, doopravdy jsem chtěla jíst, být sebevědomá, najít si jinou životní jistotu než je hladovění. A nechtěla jsem zklamat terapeuty. A tak paradoxně ve skrytu zase začínalo ožívat to, co mě vlastně drželo při životě, přesně to, co mi pomohlo být sebevědomou a vyrovnanou – byl to hlad. Nedokázala jsem zabránit tomu, že se zase připlížil pocit viny za jídlo, začala narůstat potřeba „něčeho se chytit“, uklidnit se, vydechnout. Ač jsem sama sebe přesvědčovala, že hlad mi to dát nemůže, hluboko ve svém já jsem moc dobře věděla, že může. Měla jsem to prožité. Dřív nebo později jsem zase pomalu a nenápadně začala podléhat anorexii. Nedojedla jsem rohlík. Za pár dní už jsem nesnědla víc než jeho půlku a za další dny sotva tři sousta. Dostavily se pocity jistoty a bezpečí. Byla to období, kdy jsem začala vidět, že padám a boje, které jsem vedla, byly neskutečně těžké. Nechtěla jsem za žádnou cenu přestat jíst, ale současně jsem nedokázala zastavit přívaly uklidnění a jistoty, které hlad nabízel. Vždycky jsem nakonec prohrála.




Petra Dvořáková
Já jsem hlad

Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši

Nositelka ceny Magnesia Litera Petra Dvořáková knihu oficiálně představí 17. května 2009 v 11.00 hod. na veletrhu Svět knihy v Praze

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

5. 12. | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…