Vaše příběhy: Jak se mi podařilo zhubnout

Musím mít silnou motivaci

Bohužel nepatřím k lidem, kteří mají pevnou vůli a disciplínu vrozenou a stálou. Naopak jsem dost líná a pohodlná a taky ráda jím. Dovedu se však vybičovat krátkodobě, když o něco opravdu jde. Pamatuju se, jak jsem se v osmnácti vyrýsovala na maturitní ples. Tenkrát jsem rozhodně nebyla tlustá, ale chtěla jsem vypadat prostě dokonale. Takže jsem půl roku denně běhala a jedla opravdu střídmě.

Výsledkem bylo, že mi švadlena třikrát přešívala maturitní šaty, ale byla jsem kost! Podobně jsem to dokázala ještě na promoci na vysoké škole, na vlastní svatbu a třídní sraz po patnácti letech. Zhruba čtvrt roku před těmito událostmi jsem nasadila přísnou dietu a pravidelně sportovala. Výsledky stály za to a dnes se opět už jen dojímám nad fotkami. Nejsem tlustá ani teď, ale když srovnám snímky z těch událostí se současnou podobou, jen kroutím hlavou, proč je pro mě tak těžké žít podobným stylem pořád.

Lucka, 36 let

Zvolnila jsem a kila šla dolů

Pohyb mi nikdy nevadil, ale léta jsem se hýbala špatně. Žila jsem v onom velmi rozšířeném bludu, že čím víc se zpotím a zadýchám, tím víc pro sebe dělám. Takže jsem chodila na všechny možné aerobiky a rychlé taneční lekce, zkusila jsem i kickbox a do toho jsem chodila běhat, a to pokud možno sprintem. Pravda je, že kondičku jsem měla docela slušnou, ale pořád jsem byla taková "větší".

Měla jsem svaly, ale pod nimi pořád tuk, takže jsem rozhodně nevypadala štíhle. Pak jsme se přestěhovali z velkoměsta na venkov, kde žádné fitnesscentrum nebylo a jediným pohybem, ve kterém jsem pokračovala, se stal běh. A protože krajina tam byla krásná a já měla pořád co objevovat, z krátkých sprintů jsem přesedlala na dlouhé a o to pomalejší výběhy do okolí. Bylo tehdy tolik věcí kolem nového domu, že jsem sama sebe nijak nesledovala. Až když mě kamarádky viděly po delší době a divily se, jak jsem zhubla, stoupla jsem si doma na váhu a s překvapením zjistila, že jsem za půl roku zhubla sedm kilogramů. Od té doby se držím hesla - raději pomalu, ale déle, a váha drží.

Klára, 28 let

Nejlepší dietou je stres

Můj způsob hubnutí rozhodně není zdravý, zato velmi účinný. Bohužel si ho nikdy nenaordinujete tak, jak je potřeba. Říká se, že jsou dvě skupiny lidí. Jedna stres zajídá a kyne, druhá při něm nejí a hubne. Tak já jsem ta druhá skupina, ale mám i trochu štěstí, protože když ve stresu i jím, tak stejně hubnu. Nevím, jak to funguje, nepátrám po tom, ale pravdou je, že jakmile je problém v práci, ve vztahu nebo se něco děje třeba v rodině, automaticky mi jdou kila dolů.

Když jsem kdysi po škole nastoupila do své první práce ve velké bance, musela jsem tomu rychle přizpůsobit šatník a nakoupit kostýmy a decentní šaty. Po třech měsících nervů ze zkušební doby a přívalu informací, které jsem musela vstřebat, jsem mohla všechno rozdat - oblečení na mně doslova viselo. Naštěstí pak se situace uklidnila a já do šatů opět "dorostla". Za tuhle formu hubnutí rozhodně ráda nejsem, i proto, že v pohodových časech mám samozřejmě naopak sklony se kulatit.

Marta, 30 let

Probralo mě, když jsem dohnala manžela

S váhou jsem léta problémy neměla. Až s dětmi se to změnilo. Po prvním jsem se ještě relativně vrátila na původní hmotnost, ale po druhém ne a ne shodit. Naopak jsem každý rok nenápadně o něco přibrala, až jsem nakonec vážila jen o tři kila méně než můj manžel. Ten mi pak říkal: "Až budeme vážit stejně, tak se s tebou rozvedu". Říkal to v žertu, ale připadalo mi, že i napůl vážně. Když nakonec na tuhle metu opravdu došlo, šla jsem mu to s úsměvem oznámit a on reagoval dost nevybíravě.

Řekl mi něco o vykrmených prasátkách a o tom, že nechce vypadat jako Ludánek vedle Heduš. Hrozně jsem se urazila, jenže jemu se to říkalo, když měl od svatby pořád stejnou váhu. Nakonec mě to ale nakoplo a já se konečně podívala pravdě v zrcadle do očí a začala konat. Ze začátku to šlo snadno, pak to strašně bolelo a nakonec jsem mohla hrdě oznámit, že už nás zase dělí osmnáct kilo, jako když jsem se brali. Tak snad to vydrží, nerada bych tuhle cestu absolvovala znovu.

Mirka, 45 let

Stačilo uzavřít sázku

Odjakživa jsem hodně soutěživá, už je to taková moje vlastnost. Ráda se s ostatními porovnávám kdykoli a v čemkoli. Bylo to tak už ve škole a zůstalo mi to dodnes. S tím souvisí i to, že se moc ráda sázím a pro vyhranou sázku jsem ochotná udělat všechno. Jeden rok při oslavě Silvestra s přáteli došlo i na tradiční novoroční předsevzetí a kamarádka slavnostně vyhlásila, že přesně za rok bude mít o deset kilo méně. Ostatní to začali zpochybňovat, že prý to může zabalit rovnou, když tak ráda jí, a že to stejně nepotřebuje.

Já měla trochu upito, tak jsem ležérně pronesla. "Pche, to nic není." A najednou to bylo - obě jsme vlezly na váhu a zjistily, že vážíme bez pár deka úplně stejně. A tak jsme se vsadily, že která bude mít za rok o deset kilo míň, vyhraje. Byl to celkem nesmysl, protože opravdu jsme to ani jedna objektivně nepotřebovaly, stačila by polovina, ale jak jednou sázka platila, zakousla jsem se do toho. Zatímco kamarádka v lednu dřela a pak postupně opět zlenivěla, já se celý rok hlídala. Ne proto, abych zhubla, ale abych vyhrála sázku! To se mi podařilo a lepší postava už byla jen bonus navíc. A prozatím mi stále zůstává.

Lenka, 33 let

Trvalá faraonova pomsta

Pracuju jako delegátka cestovní kanceláře. Několik let jsem byla v Turecku, pak přišla možnost změnit lokaci a já přesídlila do Egypta. Ačkoli jsem věděla, jaké nástrahy mě tam ohledně potravin čekají, a snažila se dodržet pečlivě všechny zásady, abych se vyhnula "faraonově pomstě", stejně jsem jí neunikla. Co hůř, můj organismus zřejmě tamější stravu nebo snad i podnebí snáší špatně pořád.

Pro práci, kterou dělám, je to samozřejmě dost nepraktické, ale zato dokážu poradit turistům, kde najít toaletu, opravdu kdekoli. Za první půl rok jsem v Egyptě shodila osm kilogramů a ani po dvou letech je nemám zpátky. Rozhodně ale nemohu říct, že by mě to nějak těšilo.

Tereza, 35 let