Z deníku bulimičky: Záchranný kruh

| Autor: Portál | Rubrika: Zdraví

Ještě jsem se nedokázala stoprocentně ovládat. Frekvence mých záchvatů se ovšem, díky Bohu, snižovala, a to přímo úměrně tomu, jak hltavě jsem pročítala články a knihy na téma, jak s bulimií bojovat. Začala jsem víc přemýšlet o lidském těle, o tom, proč je někdo tlustý a někdo hubený.

Najednou jsem dokázala nahlédnout, že i když přijde záchvat, svět se neboří, že jiní lidé se dostávají do daleko náročnějších a bezvýchodnějších situací. Měla jsem velkou chuť pořádně se otřepat, zhluboka nadechnout a vykročit k dalšímu dni bez diety, bez přejídání se a bez zvracení ruku v ruce s tím, jak jsem systematicky zvyšovala denní plán jídla a učila se tak sama se sebou novému zdravému životnímu režimu. Zakázala jsem si rozlišování jídel na špatná a dobrá, tučná a nízkokalorická. Pochopila jsem, že musím konečně začít normálně jíst, abych mohla stejně normálně žít.

Moje uzdravení nenastalo automaticky, ze dne na den. Byl to dlouhý boj. Velmi důležité bylo uvědomit si, co mi bulimie dává a co mi bere. Co jsem byla bez ní a co s ní. Vymýšlela jsem si na sebe různé taktiky a postupovala jsem opatrně a velmi pomalu. Zvyšovala jsem své denní porce třeba jen o jeden brambor nebo o jednu sušenku po večeři navíc, k snídani jsem snědla jednu buchtu, po kávě další. Postupovala jsem krok za krokem, ale chtěla jsem to dokázat. Věděla jsem, že nemohu chtít všechno hned, že si určitě jen tak nesednu a nespořádám naráz tři knedlíky s omáčkou nebo hromadu brambor a dva plátky sekané. Vzala jsem si tedy jen jeden a půl plátku. A ono to šlo.

Jednou jsme byli s manželem na dovolené na Sicílii. Chtěli jsme vystoupat na Etnu. Povrch Etny je velmi nebezpečný a zvláštní. Je to sypká směs malých i velkých kousků lávy, ostrých jak břitva. A povrch je nestabilní, sypký. Škrábali jsme se nahoru s potem ve tvářích. Jeden krok nahoru a o dva nás to svezlo zpět dolů. Pořád do prudkého kopce. Takto jsme namáhavě pokračovali dál a dál. Na vrcholu to bylo nádherné, stálo to za to. Měla jsem rozřezané tenisky málem až na kůži nohou, ale byli jsme nahoře. Stoupání na Etnu se pro mne stalo obrazem mého zápasu s nemocí: krok nahoru, dva dolů, a zase dva tři nahoru, bolí to, řeže do kůže, ale pak jste nahoře a je vám krásně…

Stále víc jsem si uvědomovala, že o tom musím někomu říct. Že se mohu zachránit jen tím, že to vyslovím. Už dřív jsem našla ve svém okolí jednu kolegyni, která také trpěla bulimií, s ní jsem ale o tomto problému mluvit nechtěla. Potřebovala jsem někoho, kdo mi byl blízký, rodiče a manžela. S každým záchvatem jsem většinou cítila větší a větší provinění, ale také stále silnější touhu se konečně někomu svěřit. Díky éře mobilních telefonů byl můj první krok tímto směrem velmi usnadněn: nemusela jsem při své první zpovědi svému protějšku koukat do tváře. Uprostřed jednoho záchvatu jsem tedy napsala svému tatínkovi SMS zprávu, že jsem zlomená a že bych s ním potřebovala o samotě mluvit. Dohodli jsme se, že za mnou hned druhý den přijde do práce. Všechno jsem mu přiznala, i když dosud možná netuší, jak hluboce jsem byla bulimií zasažena. Je zvláštní, že když jsem o tom mluvila, měla jsem velmi divné pocity, bylo mi, jako bych si něco vymýšlela, jako bych se chlubila. Nevěděla jsem, jak se tvářit: usmívat se, být nad věcí, být vážná? Vždyť to tak naprosto odporovalo mé povaze být vždy perfektní a dokonalá. Nepřipouštět si žádný problém a nemít žádný nepořádek. A najednou tohle… Ale zvládla jsem to. Byl to první krok a já věděla, že musím pokračovat. Zhluboka se nadechnout a pak už to půjde samo. Ještě téhož dne večer jsem o tom pověděla manželovi; uvolnilo se obrovské napětí, začala jsem nový život. Asi týden nato, když jsem šla na svou pravidelnou kontrolu k lékařce na psychiatrii, svěřila jsem se i jí. Je pravda, že ne se vším a se všemi podrobnostmi.

To se stalo tak před půldruhým rokem.

Nejdůležitější krok, který jsem kdy udělala v celém boji s bulimií, bylo naučit se říkat pravdu. Pravdu o tom, jak se cítím, co mi vadí, co mě trápí, pravdu o tom, že jsem unavena, že se mi někam nechce nebo že něco nebudu dělat, protože nejsem služka. Ani v práci ani doma. Dalším, neméně důležitým krokem bylo pochopení, že bulimie není bojem o jídlo či postavu, ale způsobem, jak se vyrovnat s vnitřními problémy, bolestmi a neporozuměním ostatních. Musela jsem se s těmito problémy začít učit pracovat. Naučila jsem se říkat ne, když jsem si myslela, že je to tak správné. Naučila jsem se nemít strach někomu nevyhovět nebo nesouhlasit. Přestala jsem být loutkou na nitkách.

Teď již plavu. I když se záchranným kolem. Ale netopím se, ani v slzách, ani v dietách, ani v depresích. Nepracuji dokonce ani ve svém bývalém zaměstnání, nejsem tolik vystresovaná a nezvracím. A nechci již o bulimii a anorexii jen přemýšlet. Chci něco dělat. Proto jsem napsala tuto knihu.

další ukázky z knihy "Z deníku bulimičky":
Z deníku bulimičky: Vzpomínka desátá
Z deníku bulimičky: První dva roky
Z deníku bulimičky: Úvodní slovo odborníků
Z deníku bulimičky: Jak to začalo

Ukázka z knihy:
Z deníku bulimičky
Jana Sladká-Ševčíková

Vydalo nakladatelství Portál

brož., 128 s., 169 Kč
ISBN 80-7178-795-8

Další články z rubriky

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Jak na dokonalé ruce v zimě? Mažte je čtyřikrát denně!

Včera | Mrazíky jsou tu a vlezlá zima dokáže na našem těle napáchat zlo. Trpí zejména pokožka a nejvíce ta,…

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

5 největších mýtů o liposukci: Čemu se vyhnout a komu neprospěje?

3. 12. | Reklama je mocným lákadlem, zvláště co se týče hubnutí v oblasti kritických partií. Chcete-li se…

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

Vánoční vzkaz pro muže: Jak se trefit s dárky a co nikdy nekoupit!

3. 12. | Muži vědí, že máme rády kosmetiku a parfémy, jenže většinou naprosto netuší, co přesně z toho nám…

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

Pozor! 7 věcí, které se vám nehty pokouší říct o vašem zdraví

30. 11. | Všechny se snažíme mít ruce krásné, upravené, s dobrou manikúrou. Jenže daleko důležitější než…