Je pravda, že jste před 11 lety musela zhubnout kvůli muzikálu Kleopatra?
Ano, povedlo se mi zbavit patnácti kil. Všechno odstartoval Michal David, pro kterého jsem nazpívala demosnímky ke Kleopatře. Dal mi jasně najevo, že se mu můj zpěv líbí, ale nic z toho nebude, pokud nezhubnu. To, že jsem tlustá, mi řekl bez okolků a na rovinu. Dodnes si přesně pamatuju, že to bylo po premiéře filmových Rebelů a on na večírku zastavoval lidi, aby se podívali, jak velký mám zadek. Strašný zážitek.
Neměla jste v tu chvíli chuť utéct a zapomenout na jeho slova?
Byla jsem z toho nešťastná, ale zároveň jsem si uvědomovala, že když do toho nepůjdu, přijdu o práci i šanci ukázat, že něco umím. Navíc jsem mu musela dát za pravdu, protože jsem tehdy vážila opravdu hodně. Jako dítě jsem byla dost hubená. V sedmi letech jsem měla kolem šestnácti kilogramů. Když jsem v pubertě začala konečně jíst, celá rodina se zaradovala a podporovala mě v tom. Problém byl, že jsem jedla zase extrémně. Kolem dvacítky jsem se zaoblila, přišlo období, kdy jsem neměla práci, a tak jsem byla doma, vařila a v jídle částečně utápěla stres z toho, že se můj život neodvíjí tak, jak bych chtěla. Proto jsem pak vzala Michalova slova jako výzvu a slíbila si, že mu ukážu, že na to mám.
Jakou cestu k vytoužené váze jste zvolila?
Začala jsem chodit na spinning. Nenáviděla jsem to, ale vydržela jsem. Vždycky, když jsem cestou domů míjela rychlé občerstvení, což pro mě do té doby byl normální způsob obživy, jen jsem kolem proběhla. Nic z toho, co tam prodávali, mi najednou nestálo za tu námahu v tělocvičně. Začala jsem zdravě jíst, k tomu se přidal stres i řada zkoušek a najednou jsem z 69 kilogramů skočila na 54. Od té doby, i když jsem přibrala, jsem se už ke své počáteční váze nikdy nevrátila.
Začalo se k vám okolí chovat po zhubnutí jinak?
Paradoxně ano. Strašně mě rozčilovalo a rozčiluje to, že jsem sice pořád zpívala stejně, ale najednou jsem byla pro lidi zajímavější. Určitě je dobré mít v životě inspiraci, zároveň si ale myslím, že se kult hubenosti přeceňuje. Navíc když je někdo hodně hubený, nevypadá to ani hezky a už vůbec ne zdravě. Při prohlížení fotek z té doby si musím přiznat, že jsem byla až příliš štíhlá, a už bych tak nikdy vypadat nechtěla.
Co pro vás znamená sport?
(smích) Jsem obrovská televizní fanynka. Na atletiku a hokej se můžu dívat kdykoli. Avšak sportovního nadšence ve mně nehledejte. Ráda jezdím na kole, ale žádné krpály. Vyrazím klidně se psem běhat, ale v minusových teplotách mě venku neuvidíte. Na druhou stranu mám trenéra v posilovně, kterého díky bráchovi znám od jeho dvanácti let, takže když jde do tuhého, vyrazím za ním. Taky nedám dopustit na svoji trenérku Zuzku Bičíkovou, ke které chodím do Holmes Place na Power Plate. Úplně nejbližší je mi ale stále tanec.
Tahle láska přišla s účinkováním v muzikálech?
Vůbec ne. Tam po mně ze začátku chtěli jenom to, abych se někam postavila a zpívala. Tančila jsem minimálně. Choreograf vždycky prohlásil: „Jéžiš, Móňa bude tancovat, to je naše smrt.“ Jakousi jistotu v pohybu jsem získala až díky účinkování ve StarDance v roce 2010. Během tréninků jsem si uvědomila, že i když nejsem přirozeně extrémně talentovaná tanečnice, pokud budu dřít, můžu se to naučit. Začala jsem na sobě makat a přišla změna. Ačkoli moje pocity na parketu byly pořád hrozné, když jsem pak viděla svůj výkon v televizi, nechápala jsem, kde se ve mně bere ta ladnost. Tanec má navíc výhodu, že když jdete do posilovny nebo běhat, pořád si říkáte – ještě tu činku zvednu třikrát, ještě uběhnu pár metrů… Tady se soustředíte jen na kroky, rytmus a vůbec si neuvědomujete, kolik práce pro své tělo děláte, a zbytečně ho tak nestresujete.
Většině celebrit, které ve StarDance vystupovaly, se „podařilo“ náročnými tréninky zhubnout. Bylo to tak i u vás?
Když jsem na jaře dostala tuhle nabídku, okamžitě jsem zajásala, že budu moct přes léto hodně jíst a pak to během pár tréninků zhubnu. To byl ale velký omyl. Přestože jsem trénovala často a zpevňovala se, kila zůstávala. Až zhruba po dvou měsících se najednou tělo jakoby vcuclo do sebe. A objevily se takové ty krásné dlouhé štíhlé svaly, začala se mi zpevňovat stehna, mizely nedostatky. K snídani jsem si mohla dát svíčkovou, protože jsem pak na parketu všechno spálila. Poprvé v životě jsem se líbila sama sobě. Myslela jsem si, že po vypadnutí ze soutěže už to tak zůstane a bude stačit, když omezím jídlo. Jenže jsem ho neomezila a navíc jsem se kvůli zdravotním problémům nemohla moc hýbat, takže asi měsíc a půl poté se tělo zase „rozkydlo“. Přišlo mi to nespravedlivé, ale nelituju, že jsem do toho šla, protože to byla nejhezčí věc, kterou jsem doteď dělala.
S kým se vám v životě nejlépe tancovalo?
S Vašíkem Masarykem, se kterým jsme ve StarDance tvořili pár a který v poslední řadě tancoval s herečkou Barborou Polákovou. Doteď máme občas vystoupení, ale bydlíme hodně daleko od sebe, takže není čas na pravidelné tréninky. Myslím, že díky tanci svého partnera hodně poznáte, hlavně to, jak dokáže být trpělivý a schopný spolupracovat. Při tanci, stejně jako při kolektivním sportu se totiž absence takových vlastností nedá moc dlouho skrývat.
Když se dneska podíváte na svoje fotky z puberty, co se vám vybaví?
To, že pořád někam musím. Chodila jsem do řady kroužků. To byl maminčin záměr, jak zabránit tomu, abych neměla čas se flákat. A do dalších jsem se aktivně přihlásila sama! Takže se stávalo, že zatímco si všichni hráli venku, já pospíchala na hodinu zpěvu, tance nebo navlékání korálků. Občas mě přepadla lenora a snažila jsem se z toho vyvléknout, ale máma mi vždycky připomněla, že dělám jenom to, co jsem chtěla. Nikdo z rodiny ve mně tehdy neviděl budoucí zpěvačku, spíš právničku nebo lékařku, šlo jen o to, minimalizovat můj volný čas. Když se na to ale dívám zpětně, mamčin přístup mě naučil dodržovat termíny a být ve svých povinnostech důsledná.
Měla jste v té době mindráky?
Jéje, těch bylo. Mamčina oblíbená historka je, jak na mě jednoho rána dlouho čekala se snídaní. Když se za mnou přišla podívat do pokoje, co se děje, viděla, jak sedím zhroucená v pyžamu a naříkám, že jsem tak hnusná, že nemůžu vyjít ven. Snažila se mě utěšit, ale nepomohlo to. Během puberty jsem vymyslela dokonalý plán, co všechno si na sobě nechám v dospělosti přešít. Nakonec jsem začala u plastiky nosu a u toho jsem vlastně i skončila.
Nikdo vás od toho nedokázal odradit?
Ne, nedala jsem se zastavit. Chtěla jsem zpívat, ale připadala jsem si tak hnusná, že jsem si myslela, že tím zákrokem se to dá všechno do pořádku. Jenže jsem si neuvědomila, že mi sice změní nos, ale moje sebehodnocení zůstane pořád tam, kde bylo. Nakonec se stalo to, o čem se nahlas moc nemluví, totiž že i plastická operace, která má pomoct, může mít komplikace. Ačkoli samotný zákrok dopadl dobře, postupně mi začaly dorůstat chrupavky, které mi během operace ustřihli. Po deseti letech jsem tak musela jít znovu na konzultaci a u jedné doktorky podstoupila další operaci. Jenže tentokrát se nepovedla. Nastala řada reoperací a trápení. Dneska musím upřímně říct, že vím, že nemám hezký nos, nejsem s ním spokojená já ani doktor, který provedl první operaci, ale už do toho nebudu zasahovat. Co z toho všeho plyne? Chtěla jsem být krásná, nejsem, ale nikdo mi nemůže říct, že jsem se nesnažila. (smích)
Co byste poradila těm, kteří plastiku nosu zvažují?
Velmi důležité je ověřit si zkušenosti doktora, kterého si vyberete, a pak si zjistit, jakou schopnost hojení má vaše tělo. U mě je to tak, že jsem si před třemi lety spálila zápěstí od horkého pekáče a flek mám na ruce doteď. Díky tomu vím, že žádné plastiky ani botoxy se mě netýkají. Ačkoli mám pět dioptrií a musím nosit brýle nebo čočky, operaci říkám jasné ne.
A podstoupila byste razantní hubnutí nebo plastickou operaci, kdybyste nechtěla být zpěvačkou?
Asi ne. Herečky, zpěvačky a moderátorky ale musí odpovídat trendu, který je v této době nastavený naprosto opačně než třeba v době baroka, kdy byly oblíbené oblé tvary. Vím, že kdybych byla silnější, měla bych daleko méně práce. Poznala jsem, jaké to je, když zhubnete a lidé vás chválí, časopisy o vás píšou, jak jste trendy… Zároveň ale vím, že v osobním životě je to v podstatě jedno, protože hubenost není cesta ke štěstí. Pokud pocit radosti nemáte uvnitř sebe, ve vnějších projevech ho nikdy nenajdete.
Zpěvačky většinou touží po sólové kariéře. Vám se ale daří spíš na poli muzikálů…
Původně jsem taky toužila být jenom zpěvačkou, pro sólovou kariéru ale musíte být kalkulačka. To znamená, že je potřeba mít jasně spočítáno a zorganizováno, pro koho zpíváte, kdy vydáte desku a co uděláte pro propagaci. Vím o sobě, že ačkoli jsem vydala šest sólových alb, tohle umění neovládám. Na druhou stranu znám zpěvačky, které neumí úplně skvěle zpívat, ale fungují jako kalkulačky… Díky tomu jsem poznala velké kouzlo světa muzikálů. Vždycky jsem milovala kolektiv. Když jsem poprvé stála na jevišti, věděla jsem, že je to to, co jsem hledala. Zároveň mám štěstí na krásné role, různá divadla a dobré kolegy. Ale kdo ví, třeba se jednou zamyslím a vymyslím sólovou desku, která všechny osloví. (smích)
Jaké byly vaše začátky v muzikálech?
Když jsem se v roce 1995 stala třetí alternací nymf a později Lorraine v Draculovi, chodila jsem ještě do školy. Byla to skvělá šance, zároveň jsem ale musela odmítat sólová vystoupení, protože se mi stávalo, že mi zavolali ráno z divadla, že někdo vypadl a já večer hraju. Po skončení Draculy v Praze jsem s ním odjela do Bratislavy a na Slovensku nějakou dobu zůstala kvůli muzikálu Krysař, který se hrál v Prešově. Kdyby nebylo tohohle města, tak bych dneska už nezpívala. Tam mi totiž dávali práci i přesto, že jsem nebyla hvězda. V Praze po mně nikdo nevzdechl, než přišla Kleopatra.
Kleopatra byla ve vašem životě opravdu velký zlom…
Tehdy mi nejvíc pomohli diváci, kteří na mě pozitivně reagovali. Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem zpívala od roku 1993 a veřejnost si mě všimla až v roce 2002. Najednou jsem šla na nákup a lidé mě zdravili na ulici. Do toho všeho přišel rozvod, ze kterého jsem byla tak nešťastná, že jsem se radši obklopila prací, než abych byla doma sama. Takže moje tehdejší nasazení neměly na svědomí ambice, ale snaha zacelit díru v životě. Jela jsem na plný plyn a pracovala nehledě na okolnosti.
Dneska už si práci vybíráte?
Ano. Je pro mě totiž hodně důležité, abych si lidsky sedla se svými kolegy. Může mě na nejvyšší míru štvát režisér, ale ten se mnou bude jen čtyři měsíce, na rozdíl od kolegů, se kterými budu v kontaktu pořád. Dřív jsem měla pocit, že když něco nevezmu, tak mě pak už nikdo nebude chtít. Postupně jsem ale přišla na to, že je lepší, aby mě nikdo nechtěl, než aby mě chtěli lidé, se kterými mi není fajn, protože to ve finále nemusí dopadnout dobře. A musím říct, že mám opravdu většinou štěstí na skvělé kolegy, ať už v představení Vražda za oponou, nebo v mé srdeční operetě Funny Girl.
Za tu jste dokonce dostala Cenu Thálie, čím je vám tak blízká?
Hlavní postava Fanny mi ze začátku přišla tak vzdálená, ale pak jsem se v ní našla. Bylo to nejtěžší představení, které jsem kdy dělala, protože ona z pódia skoro nesleze. Zároveň je to tak dojemný příběh, protože čím víc je Fanny na začátku veselá, tím víc vás zasáhne její smutek na konci. Při děkovačce jsem nebrečela jen jednou, a to když mi po čtrnácti letech umřel pes a já věděla, že kdybych začala, už bych ty slzy nikdy nezastavila.
Jednou z vašich posledních rolí je Mary Poppins…
Teď v polovině února mě čeká premiéra, a tak se s Mary seznamuju už od loňského podzimu. Přemýšlím o ní, kudy chodím, mám zkoušky a pravidelné korepetice se svým dlouholetým profesorem zpěvu Eduardem Klezlou. Mísí se ve mně pocity obav i těšení se a strašně bych si přála, abych nezklamala sebe, kolegy, režiséra, paní producentku, a hlavně diváky. Vím ale, že tahle strastiplná cesta má svůj smysl. Jednou mi dlouholetý spolupracovník režiséra Jozefa Bednárika Ľubo Fritz, který dnes už bohužel nežije, řekl: „Mona, všetky zkratky vedou do pekla.“ A je to pravda, protože jakmile si něco chceme zjednodušit, nikdy to pak ve výsledku nefunguje tak, jak má.
Mary Poppins je kouzelná chůva, která umí navést lidi k plnění svých snů. Chtěla byste ji v životě potkat?
Myslím, že Mary je pro mě moje máma. Mě i bráchu vychovávala podobným způsobem jako ona – naváděla nás na ty správné cesty, někdy i prostřednictvím tvrdého příkazu. Pro některé lidi, které jsem v životě potkala, jsem zase byla Mary já. Snažila jsem se jim pomoct a pak jsem jim zmizela ze života.
V muzikálech jste hrála řadu osudových žen. Kdo je osudová žena pro vás?
Já sama, protože svůj osud mám ve svých rukách.
Už jste sama sebe nastudovala tak dokonale jako své role?
V některých životních situacích ano, v jiných jsem k tomu ještě neměla příležitost. Jsem třeba zvědavá na to, jaká jednou budu maminka, kterou bych v životě ráda byla. To je role, kterou vůbec neznám. Velkým obavám ale nedávám moc prostor. Uvědomuju si, že je mi 36, a ačkoli se na ten věk necítím, má to obrovskou výhodu v tom, že některé věci už vím a můžu žít ze zkušeností, které jsem za tu dobu nastřádala.
Tipy Moniky Absolonové
Babské rady
„Nachlazení zaháním pitím zázvorového čaje a šťávou z nakrájené cibule s cukrem. Zimu si zpříjemňuju výbornou kombinací černého čaje s medem a mlékem, kterou skvěle ovoní kapka rumu.“
Cvičení s trenérem
„Když se člověk cokoli učí, potřebuje k tomu někoho, kdo mu poradí, jak správně na to. Proto sázím na trenéra, abych si zbytečně neublížila a taky když vím, že na mě čeká, nemůžu tak jednoduše podlehnout svojí lenosti.“
Psí parťák
„Můj sen je bydlet mimo Prahu a mít tři psy. Když jsem se v jednadvaceti odstěhovala od rodičů, jako první jsem si pořídila labradora Kvída. Byl to parťák a čtrnáct let mi zůstal věrný, ať se dělo cokoli.“
Oblíbená kuchyně
„Nejvíc jsem si pochutnala v Thajsku na nudlích Pad Thai. A navíc jsem se tam naučila jíst pálivá jídla a krevety. Miluju turecké sladkosti, italskou kuchyni a také českou, kde mezi mé favority patří segedín od mamky a rajská od babičky, ale jedině s kolínky.“