Sešly jsme se v příjemné nekuřácké kavárně v pražském Podolí. Jana Stryková dorazila s kočárkem a se dvěma psy a objednala si latté bez kofeinu, protože ještě stále plně kojí. Syn Jáchym rozhodně nehodlal maminčino interview prospat, a tak nám při hovoru dělal kulisu zvuk chrastítka, „povídání“ miminka a občas i Janin nakažlivý smích. Svou novou „roli“ zvládá tato příjemná a naprosto přirozená herečka s přehledem a nadhledem, s jakým se člověk setká jen málokdy.
Čím teď jako maminka žijete, co nejvíc „řešíte“?
Momentálně asi očkování. Naše matky se tím vůbec nezabývaly, očkování bylo povinné. Neříkám, že to je lepší, jsem šťastná, že si můžeme vybrat, na druhé straně informací je tolik a žádný doktor vám neřekne, co je vlastně dobré, protože sám to neví a bojí se. Takže pro mě je jediná záchrana položit pediatričce otázku typu „Co byste udělala vy jako matka?“ Protože diskuse na internetu jsou jedna velká černá kronika, a teď navíc jedno miminko umřelo po třetí dávce hexavakcíny…
Jak jste se nakonec rozhodla?
Pro zlatou střední cestu, tedy jen povinná očkování. Ale taky vlastně nevím, jestli dělám dobře. Výrobci se chrání, takže vždycky napíšou jen to nejlepší, doktoři se taky chrání, takže vám řeknou jen to nejhorší... Když se rozhodujete o sobě, můžete pak nadávat jen sama sobě, ale tady rozhodujete o druhém, a je to tím těžší, že pro dítě chcete to nejlepší. A co slyším od své sestry, jde to takhle pak i se školkou, školou a s dalšími věcmi.
Navíc většina těch zdrojů je něčím ovlivněna…
Penězi. Svět je strašně jednoduchý, všechno je ovlivněno penězi.
Čím se tedy řídíte? Radíte se třeba se svými kamarádkami?
Ano. Mám dvě úžasné holky, se kterými jsem chodila na základní i střední školu, a obě mají kluky, jedna o měsíc staršího, druhá o měsíc mladšího. Jedna je nejradikálnější, druhá je bio, já jsem někde uprostřed, tak je zajímavé předávat si poznatky. A to je hrozně důležité, protože těmihle problémy nemůžete krmit své okolí. Pro ostatní jsou to banality, které je nudí, ale pro vás jsou alfou a omegou.
Čtete knížky o výchově, nebo dáte spíš na svou intuici?
Napůl. Když se mi dostane do ruky nějaká knížka, prolistuju si ji, ale určitě se řídím hlavně intuicí. Kamarádka mi z legrace přinesla knihu Líný rodič. A ta mi mluvila z duše. Podobně jsem totiž byla vychovávaná i já. Jsem třetí dítě ze tří, takže už na mě nebylo tolik času. Musela jsem si vystačit spíš sama a se sourozenci. A mám pocit, že to funguje. Člověk je pak schopen zabavit se sám, okolí ke svému štěstí a zábavě zase tolik nepotřebuje.
O kolik jsou starší vaši sourozenci?
Sestra o pět a bratr o jedenáct let. Vnímala jsem je skoro jako rodiče. Když mě brácha vodil ze školky, bylo mu šestnáct a pro mě to byl už dospělý chlap. Byl to můj vzor, byla jsem do něj strašně zamilovaná!
Máte pořád hezký vztah?
Ano. Oni mají stejně staré děti, chlapečka a holčičku, což je skvělé, můžou spolu třeba jezdit na dovolenou… Já s Jáchymem se moc zapojovat nemůžu, pro jejich děti by byl nudný. Ale i když oni teď tráví čas víc spolu, máme hezký vztah.
U sester se stává, že se sblíží až ve starším věku. Jak to bylo u vás?
Když jsem byla menší, byla sestra taková moje paní učitelka. Hlídala mě, říkala mi, co mám dělat, a byla na mě hodně přísná. Když jsme vyrostly, začaly jsme být kamarádky. Ale trvalo to.
Plánujete taky tři děti?
Já už v životě raději nic neplánuju. Prostě uvidím, nechávám to být. A teď to tedy rozhodně neřeším, Jáchym mě dostatečně zaměstnává. (smích)
Je pravda, že už teď máte celkem velkou „smečku“… Jak se Jáchymek a vaši psi spolu sžili?
Jonáše, který je u nás doma služebně starší, Jáchym zatím vůbec nezajímá, což je s Jonášovou povahou docela pochopitelné. Lidi totiž rozděluje do dvou kategorií, na ty, co mu můžou házet aport, a na ty ostatní. No a naše válečná veteránka Babeta už pochopila, že Jáchym prostě není hračka, a přestala se k němu asi po měsíci neustále dobývat. Až Jáchym začne chodit, tak to bude určitě veselejší, věřím, že budou kamarádi.
Válečná veteránka?!
Přivezli jsme si ji z buštěhradského útulku paní Jitky Tesařové, který se specializuje na pejsky zachráněné z množírny. Chtěli jsme s Matějem na Vánoce udělat nějakému pejskovi radost a přivezli si Babetu.
Jaké je Jáchym miminko?
Hodně veselé, což je fajn. Hlučné, málo spavé, takže je to občas náročnější. Ale je pozitivní dítě, není ukřičený nebo uplakaný, jen se rád ozývá a rád je středem pozornosti. Má potřebu komunikovat.
Jak péči o miminko zvládáte? Došlo k nějakým krizím?
Krize spánku určitě. Ty jsou velké. Musím být krytá hormony, protože jinak by nebylo možné vydržet víc než půl roku nespat. Teď se Jáchym budí po dvou hodinách. Nakojím ho, přebalím, potom se snažím usnout… a pak zase znova.
Můžete si s ním zdřímout přes den?
On spí, když jsem s ním venku na procházce. Když už usne doma, snažím se udělat něco v domácnosti. Nehledě na to, že občas také pracuju.
Na čem momentálně pracujete?
Točím Ordinaci a postupně jsem začala znovu hrát v divadle. Ale jen hraju, nezkouším. To už bych Jáchyma vůbec neviděla, a já si ho chci užít.
Kde váš můžeme teď na podzim vidět?
Zrovna včera jsem hrála svoje oblíbené představení Smluvní vztahy ve Viole. Měli jsme skoro obnovenou premiéru, protože před porodem jsem si to zahrála jen pětkrát. Je to inscenované čtení, které vychází z rozhlasové hry pro dvě herečky; tedy pro Danu Černou a mou maličkost. Je to pěkný, zajímavý text pro náročnějšího diváka, žádná řachanda, i když to je komedie. Ale britská komedie, navíc od mladého autora, takže má esprit. A dnes jdu oprašovat další věc, kterou mám moc ráda, a to je Kočka na kolejích v Divadle na Vinohradech. Hraju v ní s Pavlem Baťkem v režii Michala Pavlíka. Kromě toho mě můžete vidět ve Studiu Dva nebo v Divadle Ungelt.
Hrála jste i v těhotenství?
Do šestého měsíce. Udělala jsem si půlroční mateřskou dovolenou.
Kolik času vám zabírá natáčení seriálu Ordinace?
Natáčím jenom osmkrát desetkrát do měsíce. To je v pohodě. Vycházejí mi vstříc, takže točím spíš kratší dobu a mám pauzy na kojení. Jáchyma beru všude s sebou. Jinak by to nešlo, protože plně kojím.
A jak se zapojuje partner?
Zapojuje se, jak může. Oba jsme na volné noze, takže je to nahoru dolů. Když se naskytne práce, jsme oba šťastní, protože složenka se neptá. Rozhodně nejsme milionáři, pracovat se musí. Když má Matěj čas, pomůže. Zapojuje se celá rodina.
Jáchym má babičky v Praze?
Ano, naštěstí. Vezmou malého ven, uvaří, uklidí, vozí ho se mnou na natáčení Ordinace i do divadla. Zatímco pracuju, krouží po okolí s kočárkem.
Jste úzkostná matka? Opravujete tchyni nebo partnera?
Úplně úzkostná nejsem, ale jsem ráda, když mají věci řád, na kterém se domluvíme. Třeba že dítě nemá mít v létě čepici, aby se nepotilo. Babičky by mu ji nedaly, protože obě vychovaly děti, ale kdybych ho svěřila osmnáctileté studentce, nejspíš by jí tyhle věci byly lhostejné, protože by to dělala pro peníze. Pochopitelně.
Takže babičky respektují váš způsob výchovy?
Jak kdy. Jsou to také matky, takže samozřejmě vědí nejlíp, co mají kdy dělat. Občas je to náročné, jako v každé rodině. Nejsem žádná nadžena, panuje u nás standardní chaos, jaký je na mateřské dovolené běžný.
Jak jste prožívala těhotenství?
Těhotenství bylo skvělé. Ze začátku jsem byla unavená a nebylo mi úplně dobře, ale pak… Za deště mi přišlo, že je krásný den. Hezké období.
A co porod?
To byl porod! Uvědomila jsem si, proč se tomu tak říká. V těhotenství jsem byla nad věcí, říkala jsem si, že přece odrodily miliardy žen, takže přijdu do porodnice, porodím, a bude. Že to matka příroda zařídí. Nakonec to zařídili spíš doktoři. Vždycky jsem byla pro domácí porody, ale teď jsem ráda, že jsem rodila v porodnici. Jsem si jista, že doma by to nešlo. Neměla jsem jednoduchý porod, trval skoro tři dny.
Co bylo špatně?
Neotevírala jsem se. Nakonec jsem měla akutní sekci, s narkózou. Pak nastala vlna velkého zklamání až pocity selhání, že jsem to nezvládla. Naštěstí jsem byla zavalená tolika povinnostmi, že jsem neměla čas zabývat se sama sebou. Ale určitě to s sebou neslo negativní pocity. Na jedné straně cítíte velké štěstí, že všechno dobře dopadlo a máte zdravé dítě, na druhé straně víte, že nic neproběhlo tak, jak jste si naplánovala... To je ale k smíchu, protože tak, jak jsem si naplánovala, nebylo skoro nic v mém životě. Tak proč by měl být porod výjimkou?
Kojení se po „císaři“ rozběhlo bez problémů?
Ne, musela jsem se rozkojovat. Ale rodila jsem v Krči, kde mají Laktační ligu. Chodily k nám poradkyně, a dokud jsem nekojila plně a Jáchym nepřibíral, nepustili mě domů. Sestry byly trpělivé a všechno mě naučily. I když jsem byla prvorodička, doma jsem pak všechno zvládala.
Jak dlouho jste v porodnici zůstala?
Asi dva týdny, právě kvůli kojení. Byli skvělí, Krč můžu všem doporučit.
- Říkala jste, že nic ve vašem životě neproběhlo podle plánu. Co tím máte na mysli?
Všechno! Člověk má nejdřív pubertální představy a je úplně normální, že se mu nevyplní. Čím větší očekávání, tím větší zklamání, to je přímá úměra. A já jsem měla vysoká očekávání, jako každý z nás. Pak už člověk dostává permanentně facky. Ale život je moudrý, a tak je to jako se žábou. Kdybyste ji hodila do horké vody, tak vyskočí, ale když ji ohříváte postupně, uvaří se. Takhle to funguje i u lidí. Život vám to dávkuje postupně a vy se postupně smiřujete s normální realitou. Kdyby vám někdo v patnácti řekl, že budete žít na tomhle místě a řešit tyhle denní starosti, řeknete si já?! Rozhodně ne! Budu žít v Monaku na zámku a budu si vybírat, jestli dnes půjdu nakoupit, nebo si zaplavat. To říkám samozřejmě s nadsázkou…
Která facka byla pro vás nejhorší?
V mých pětadvaceti mi zemřel táta. To bylo největší a nejkrutější setkání s realitou. Vy sice víte, že život jednoho dne skončí, ale zkušenost je nesdělitelná, takže když se to stane, jste překvapená. Na smrt se člověk ani nemůže připravit. A na to, že může být nečekaná a banální, to už vůbec ne. Na to, že lidský život může být ukončen za sekundu. To byla nejdůležitější… no nechci říct facka, protože tak to prostě je. To je život.
Co se tatínkovi stalo?
Nehoda. Zajeli ho. A to se může stát každému z nás, kterýkoli den.
Ztráta otce bývá zvlášť pro dcery až traumatická věc…
Ano, ale posune vás dál ve vnímání celku. Říkám si, s čím já si dělám hlavu? Co já si ještě plánuju? Já, která dělám divadlo s padesáti lidmi? Mám povolání závislé na tolika faktorech, na tom, jak zrovna hraju, jak se zrovna líbím režisérovi, jak se on zamlouvá producentovi, jestli si řekne, jestli já jsem o. k., nebo ne, jak se diváci vyspí, jestli si nepomyslí co tam dělá tahle holka? Mluvím o práci, ale takhle je to se vším. Co si můžu naplánovat? Nic!
Máte úžasný nadhled…
Učím se to. Je to celoživotní práce.
Je vám pětatřicet. Mnoho žen se v tomto věku cítí líp než ve dvaceti, jsou spokojenější a více srovnané...
Spokojenější asi jsem. Život je teď přirozeně klidnější, vyrovnanější. Ale ve dvaceti jsem byla neuvěřitelný euforik. Měla jsem pocit, že svět mi leží u nohou!
A ležel?
To víte, že ne. Měla jsem ale neuvěřitelnou chuť vše poznat. Na všechno jsem se strašně těšila. To, že s euforií jsou spojené i pády, je jiná věc. Ale člověk se cítí, jako když jede rychle na koni, vítr ve vlasech… To už teď nemám. Teď jsem takový valach.
Na které období dnes ráda vzpomínáte?
Na gympl. Se spolužáky se do teď stýkáme, jsou to mí nejlepší kamarádi. Člověk se v té době strašně těší na život. I když kolem mě vůbec nebylo všechno krásné a idylické, já jsem to tak vnímala, a tím pádem i žila. Dnes to vidím na Jáchymovi, ta čirá radost, když objeví něco nového! Kdybychom se i my uměli takhle radovat z toho, že něco objevíme, bylo by to skvělé…
Mluvíte o ztrátě iluzí, přitom coby úspěšná herečka jste vnímána jako žena, která žije to, o čem ostatní sní. To je paradox, že?
Herečky nežijou sen! Za pět minut můžu být vyměněna jinou herečkou, která bude ještě snovější. Je to hezké povolání, ale totálně nejisté. Zatímco doktoři jsou vždycky potřeba, herců je jako psů a nikdo je nepotřebuje. Všechny humanitní obory jsou „na dobré slovo“.
Vždycky jste chtěla být herečkou?
Vůbec ne, a ani trochu jsem netušila, do čeho jdu. Ráda jsem si četla divadelní hry, a tak jsem nejdřív půl roku studovala divadelní vědu na Filozofické fakultě, ale nebavilo mě to, a tak jsem šla z legrace na přijímačky na DAMU, a oni mě vzali. I když jsem myslela, že pak budu třeba studovat ještě něco jiného, skončila jsem nakonec opravdu u hraní.
Ale našla jste se v něm, že?
Svým způsobem ano. Nejsem typ, který by s herci vstával a usínal, chodil denně do hospody, jezdil na společné tábory a těšil se na společenské akce. Mám ráda hlavně tu práci samotnou. Když se rozhodnete pro herectví, víte, že jdete do neznáma, do džungle. Že vás může sežrat lev, ale i jepice, která se zrovna proměnila ve lva. Ale byla to jen a jen moje volba a pořád mě to velice baví.
Článek vyšel v časopise Maminka **