Má se to s ní jako s vílou, kterou zdánlivě můžete lapit. Jenže nemůžete. Přestala by být vílou. Navíc by vás mohla klidně kousnout. Její život je od základu zmnožený. Měla dva plnohodnotné otce, dva zásadní životní partnery, kteří ale mají své plynoucí životy. Jejím snem je splynutí s jediným člověkem, se kterým by se na svět dívala stejnýma očima. Ve hvězdách má však psáno, že těch očí bude mít vždycky mnohem víc.
To je krásná dívčí románová představa, ono dvojjediné vidění…
Když jsem byla mladičká, byla jsem strašně naivní. Až infantilní. Se vším jsem si dala načas. Prvního kluka jsem měla v jednadvaceti. Viděla jsem svět růžovými brýlemi. Když o tom tak přemýšlím, zůstalo mi to. A i když to tak na první pohled nemusí vypadat, není to na škodu.
Takže vy se splynutí duší i zraku nevzdáváte dodnes?
Rozhodně ne. Ale teď už si ve skrytu duše připouštím, že to není jednoduché. Bylo třeba udělat nějaké kosmetické úpravy.
Zkuste mi vysvětlit, oč v tomhle vidění jde v denní praxi?
O to, potkat partnera, se kterým splynete tak, že vidíte stejný svět a stejně se jím pohybujete. V ideálním stavu máte stejný dech i tep… Ale už v téhle představě nemám potřebu přehltit milovaného muže přemírou vlastních nesdělitelných a nepojmenovatelných pocitů a niterných informací. Je to matoucí a zneužitelné při blbém pochopení. Jde mi o to, se aspoň k tomuto bodu přibližovat. Ne jít na druhou stranu.
Jak přesně jste se o to kdy pokoušela?
To by stálo za to vidět. Na začátku jsem měla dojem, že se všechno dá říct. Byla jsem dokonce pevně přesvědčená, že se vše říct musí. Všechny pocity a názory a nálady a zachvění. Stále jsem něco pojmenovávala. Většinou z toho vznikala, namísto kýženého splynutí, nutkavá potřeba druhé strany mě zabít. Zvlášť efektní to bylo v mém soužití s Honzou (pozn. redakce: s Janem Krausem). Jeho tatínek mi kdysi velmi moudře řekl, když mě tak pozoroval, že Honza potřebuje mít široký okruh samoty. A tak jsem se snažila to pochopit, ale jak jinak než pojmenováváním. Já jsem totiž nejraději ve středu jakéhokoli dění. Byla jsem proto tedy upřímně překvapená tím, když Honza nejenže nechtěl pojmenovávat nuance svých pocitů o samotě a šíři jejího okruhu, ale mnohdy nechtěl pojmenovat vůbec nic. Možná jen to, že musí okamžitě opustit místnost.
Asi aby někde na pokraji okruhu vychladl…
Napadlo mě mnohokrát, že jsem ho mohla nechat vychladnout a být tak diplomatičtější, jenže u nás se střetly dvě povahy, které se sice milovaly, ale jaksi se vzájemně nedaly naředit. To se stává a neříká to nic o kvalitě jednoho nebo druhého. Kdybych totiž zvolila diplomatičtější cestu, nebyla bych to už já, a kdyby on začal o chvění,
Spravil by to slabší partner?
Ne. Muži mého života jsou velcí chlapi. Chlapíci. A jsou si něčím nápadně podobní. Jediný, kdo se vymyká, je můj biologický otec Josef Pehr, kterého milovaly všechny ženy. Byl totiž strašně šarmantní a křehký i navenek. Na oplátku ale každá žena vedle něj nosila těžké kufry a řídila vůz. Všechno má své… Ti další jsou také něžní a křehcí, ale přísně uvnitř. Na povrchu jsou to tvrďáci. Můj adoptivní otec Vladimír Dvořák, Honza Kraus i Karel Roden. Tak třeba Vladimír: celé dětství byl poměrně dost kritický, rezolutní, s občasným sklonem k demagogii. Mívala jsem někdy dojem, že je to tím, že nejsem jeho. Trápilo mě to. Až přišla chvíle, kdy mi řekl, že jsem fakt povedená dcera. Řekl to tak… bylo v tom všechno. Byla to jedna z nejněžněji pronesených vět, které jsem kdy v životě slyšela.
Takže máte odmala průpravu. Mělo by to tedy být pro vás lehčí žít s „chlapíky“…
Mám a není. Souvisí to s tím, kdo jsem já. Vidím kolem sebe pár šťastných párů, kterým se od základu povedlo ono vhodné naředění. Pak ale vidím taky ty, a je jich bohužel mnohem víc, kde jeden ustoupí, až se ztratí. A tím jsou ztraceni oba. A to podle mě dost souvisí třeba s ženskou krásou.
Ustoupit znamená zošklivět?
Ustoupit od sebe. Nemluvím o takovém tom denním ustupování. O kompromisech. Těch obyčejných a praktických musejí být dlouhodobé vztahy plné. Pro někoho je to snazší, pro někoho obtížnější, ale to se lze naučit. Ale ať chceme, nebo ne, stane se každé ženě hned na začátku, že se začne odvíjet od partnera. Pro ženu je normální se cele odevzdat. Mateřstvím je pak ještě zranitelnější a svému dosavadnímu světu zcizenější. Partner se stává, logicky, jejím prostředníkem s okolním světem. Jde o to, si tuhle fázi nějak ohlídat. Spolehnout se na lásku a na to, že je to dobrý, férový partner, ale nezapomenout na svoje sny a svoje zájmy. Na svoje cokoli. Může se stát, že se žena ztratí takhle hned na počátku a ztratí tím jiskru, šém, který ji oživuje, a pak už platí, že to, co se odehrává uvnitř, začne se objevovat na povrchu. Ve vrásu kách, a hlavně ve vyhaslých očích. Rezignace na vlastní, klidně i naivní sny způsobuje stárnutí všeho ženského.
Jenže já dávám přednost před plastickou chirurgií, která dnes spraví vše až na vyhaslé oči, očím trochu uplakaným, ale živým.
Vnitřní spokojenost a krása… to je věčné téma.
Já přišla na něco jiného. Člověk nemusí být zas až tak v každé vteřině svého života třeskutě šťastný. Jak jdou dny a léta, vztah žena a muž se proměňuje. Ono vidění čtyřma stejnýma očima dvou zamilovaných na prvotním pustém ostrově se pod nánosem denních starostí – a z mé zkušenosti hlavně výchovou dětí – propadá až někam k hranici vidět jedním okem aspoň něco. Výchova dětí je samostatná kapitola o tom, jak se nezabít. Jde ale o to, ať se stane cokoli, přestat mít chuť odplácet a mstít se. Myslím tím opravdu přestat, protože nikdy tenhle pocit nezažít není normální. Řekla bych, že největší a trvalou ošklivost způsobuje právě touha po pomstě. Je to těžké, ale obličeji i postavě ženy svědčí vzdát se válečnictví. A zas použít kamsi odložené růžové brýle.
Opravdu neexistuje nic, co byste za žádnou cenu neuměla odpustit?
Je jedna věc, se kterou bych problém měla a díkybohu se mi nikdy nepřihodila. Tou je zrada. Partner může přijít s tím, že se zamiloval, že nechce žít se mnou, ale s někým jiným, může se to stát a stává se to mnoha dobrým lidem. Jde o to, nepřestat se chovat lidsky, nepošlapat to, co bylo a nesebrat nikomu důstojnost.
Pro jednoho je to ale vždycky nesnesitelná bolest.
Jen na omezený čas. Téměř nikdy nenastane, když už k tomu dojde, ideální stav, že se rozhodnou dva v jednom páru ukončit vztah v jediný okamžik. Vždycky je jeden napřed a druhý nesnesitelně pozadu. Jenže k tomuhle patří ještě jedna otázka. Copak já jsem něčí, a někdo je můj?! Takže mám právo si usurpovat pro všechny dny našeho života jeho existenci vedle mě na gauči? O tomhle ale může ten opuštěnější uvažovat až za nějaký čas od bodu zlomu.
Vy jste byla ta opuštěnější? Myslím po rozchodu s Janem Krausem…
V jednu chvíli ano. Ale pro úplnost: opravdu jsem nikdy neviděla, že by za rozpad vztahu dvou lidí mohl jen jeden. Blbě se to říká, ale sebeobelhávání taky nesvědčí pleti.
Jak tedy dobře opustit? A odpustit?
S plnou odpovědností. K lásce, která nikdy nemizí, jen se proměňuje. K partnerovi, který je rodičem stejných dětí a zůstává člověkem, který potřebuje zachovat svoji důstojnost. Ale na to je už potřeba víc lidí než dva. Pokud se jeden z partnerů zamiluje do někoho dalšího, vstupuje do hry i ten další člověk. A upřímně, já bych třeba nechtěla chlapa, i kdybych ho sebevíc milovala, který by se k ženě přede mnou zachoval mizerně. O dětech nemluvě. Cítila bych se hned v počátku ohrožená. A chlapíci tohle nedělají.
Tohle už je téměř mystický příběh o velké šťastné rodině.
Byl to jeden z mých dětských snů. Mít velkou rodinu. Díky Honzovi jsem získala ještě větší, než jsem měla. Jeho rodiče, bratry a sestry. Rodinu, která podle mě nemá obdoby. S vysokými nároky, pevnou morálkou opřenou o osobní zkušenosti. Hodně různých lidí, které drží pohromadě láska, úcta, humor, pravdivost, ať je na první pohled jakkoli vražedná a s vlastním slovníkem a půvabným sklonem k soukromým demagogiím. Taková rodina vás potom nikdy neopustí, i když se stane cokoli mezi jejími jednotlivými členy. Do takové rodiny lze tak maximálně přibývat. Kdo se jednou stane jejím členem, nemá, díkybohu, zpáteční letenku.
Přesto, nepodaří se každému sednout si k nedělnímu obědu i s bývalým partnerem, jeho novou ženou, jeho dalšími dětmi…
Ta první setkání naší rozšířené rodiny byla legrační tím, jak moc jsme byli všichni opatrní. Seděli jsme u jednoho stolu já, Honza, Karel (pozn. redakce Karel Roden), Ivana (pozn. redakce Ivana Chýlková), kolem všechny naše děti… Nejdřív jsme tak nějak kroužili minovým polem, vážili každé slovo a každou větu a najednou vidím, jak nekompromisně vítězí přímočará přirozenost. Ale nejsem blázen a vím a uvědomuju si dobře, že tohle je opravdu velký dar a chce to velkou vnitřní sílu všech zúčastněných připustit to, oč doopravdy jde: Nevlastnit lidi a radovat se z každého dalšího života. I když to je řečeno až moc vzletně… Prostě je lepší, když je nás víc a kryjeme si záda, než kdybychom válčili. Neříkám, že se tohle děje způsobem: „Já už s tebou nebudu žít, odcházím – já to chápu, hodně štěstí.“ To je blbost. Ale jde k tomu dojít. Jezdíme spolu všichni jednou za rok na dovolenou a troufám si říct, že nás to všechny baví.
Vy jste ale dnes ještě o další krok dál.
Rozrostli jsme se o Honzovu první vnučku Amálku, dceru Honzova syna Marka, a o Sofii, která se narodila vloni na podzim a jejímž otcem je Karel. Nejsem její matka a nejsem podvedená.
Já vím, říkala jste to: nevlastnit! Ale přesto…
Je to přece naprosto logický příběh. Když jsme se rozešli s Honzou, měli jsme dva kluky, Davida a Adama. Honzovi a Ivaně se narodil Jáchym. Honzovi přibyl do života ještě ztracený syn Marek. Dohromady jsme tak měli čtyři různě velké a zajímavé chlapíky. Karel naše děti pomáhal vychovávat. Bravurně zvládl jejich pubertu a neměně se stal součástí jejich životů i života velké rodiny plné lidí a dětí, ale… má plné právo mít vlastní děti. Kdo bychom byli, kdybychom měli dojem, že on se bez toho obejde a stačí mu zvířata, film a divadlo? Žijeme spolu dvacet let, a to by člověk už mohl toho druhého mít opravdu rád bez výhrad. Mimochodem Karel byl ten muž, se kterým jsem si ve společné optice byla nejblíž. Spolu jsme se dívali, spolu jsme budovali náš svět.
Vypadá a zní to všechno opravdu logicky a pochopitelně, jenže…
Nedržíme se zjevně konvencí. Lidi jsou zvyklí na jiná pravidla a méně přímočará řešení. Je to otázka náboženství, kultur, společenských návyků a zlozvyků. Jenže kolik by bylo, podle těchto falešných not, jen v mém zatímním životním příběhu nešťastných lidí a nenarozených dětí? V každé fázi mého života se mohl můj příběh ubírat jinudy. Mohli jsme s Honzou tenkrát krizi našeho manželství ustát, nadechnout se a vyrazit lepším směrem, on by se vzdal své lásky k Ivaně, já ke Karlovi, Karel si mohl říct, není fér mít vlastní děti… a tak dále a tak dále. Nic z toho se nestalo. A nikdo nemusí být nešťastný. A když, tak jen chvíli, a ne napořád. Dnes už vím, že si osud kráčí vlastní cestou a nemá smysl nikdy a v ničem tlačit na pilu. Jen se pořežete. Všechno neřešitelné se jednoho dne vyřeší a dramatické situace čas mění v situace komické.
Nějak mi teď nedává smysl vaše víra v dvojjedinou optiku a váš realismus…
To jsem celá já. Konzervativní snivec. Mám dobrou genetickou výbavu po krásné mamince a báječných otcích, skvělé děti a výjimečné muže na své cestě. A pár báječných přátel. Občas se může klidně stát, že stejné vidění nenajdete s mužem, ale třeba s kamarádkou, a to je taky paráda. Ošklivost, podle mě, nevězí ve stárnutí a posunu čísel, jak se nám konvenční společnost snaží namluvit. Je to rezignace na vlastní život, strach a zpěčování se tomu, co stejně nelze ovlivnit. Dát někomu svobodu znamená ji mít i v sobě. Vědět, o čem mluvím, co dávám a proč totéž taky dostávat. Platí to obecně – pro partnery, děti i široké okolí.
Máte vůbec z nějaké životní situace ještě strach?
Mimo fatální věci, jako jsou nemoci, se právě teď nejvíc strachuju o to, aby všechny naše děti byly šťastné. Dívám se na to dnes z pohledu matky, které právě děti definitivně opustily hnízdo a staví se na vlastní nohy. Je těžké je pozorovat a neříkat, co je pro ně dobré a co ne. Dát jim onu svobodu. Možná jsme je naučili přílišné otevřenosti a pravdivosti. Otevřeně žijeme tak, jak mnozí léta žijí skrytě. Celá ta naše velká a pro mnohé bláznivá rodina za nimi bude vždycky stát, ale různým typům zranění stejně zabránit neumíme. Krize všeho – od hodnot až po vztahy – jsou nedílnou součástí všech životů. A tak, abych nepanikařila, se těším na vnoučata. Je to další logický posun v ději.
No a u toho přece pořád věřím na to dvojjediné vidění – na lásku. Jen mě tuhle znejistěla jedna vědma, kterou jsme potkaly, když jsem byla s maminkou v lázních. Nechtěla jsem nejdřív slyšet vůbec nic a pak jsem se zeptala na tenhle můj sen. Řekla mi, že v podstatě jo, ale že mám jaksi podstatně širší záběr. Že těch očí už bude v mém životě vždycky mnohem víc. Pro mě to ale při mé tvrdošíjnosti stejně znamená, že v těch více očích jsou obsaženy i ty čtyři. Vždyť tohle máme, my, holky, bez ohledu na věk, přece pořád stejné – vidíme se, jak se vedeme za ruku po pláži s klukem, a za námi zapadá slunce a někdo se zeptá: „Jak dlouho jste vůbec spolu?“ A my řekneme: „Přece celý život (nebo aspoň dost dlouho) a stále se milujeme!“
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie