Jsou situace, které převrací život vzůru nohama a kvůli kterým pak lidé procházejí proměnou. Jednu takovou zažil Michal Viewegh před dvěma lety. V kinech bude mít v září premiéru film Andělé natočený podle jeho scénáře.
Pěkný podvečer, posílám Vám, po dohodě se šéfredaktorkou MP Simonou Matáskovou otázky ke krátkému rozhovoru. Je mi moc líto, že jsem daleko a nemohla jsem za Vámi dojet. Nicméně díky moc, že jste ochoten odpovědi napsat. Natáčela jsem uplynulé dva roky dokument Život se smrtí – s lidmi na konci života nebo s vážnou nemocí. Moje otázky jsou – až na anděly – inspirovány touto mojí zkušeností a budu vděčná za otevřené odpovědi. Šárka Horáková Maixnerová
▲ Děj nového filmu, který natočila Alice Nellis – Andělé – se odehrává během jediného dne a vypráví o třech andělích, kteří zaučují nováčka. V hlavních rolích se představí Boleslav Polívka, Vojtěch Dyk, Vladimír Javorský, Marián Labuda a další.
Andělé. Ti vaši, všedního dne, jsou hodní lidé. Jsou to ti, které v sobě nosíme z pověrčivosti, v paměti z obrazů… Myslíte si, že každý člověk má ve svém základu jistý potenciál být andělem? Nebo by anděl nikdy nemohl být člověkem? Unesl by anděl obyčejné lidství ve všech jeho podobách, aniž by ztratil křídla a nadhled? Jak podle vás vypadá opravdu nešťastný anděl – zklamaný, otrávený anděl, který chce dát výpověď?
Vidím, že vynikáte ve schopnosti pokládat čtyři otázky v jedné. Předně. Opravdu nejsem odborník na anděly. Vím o nich jen to, co mi kdysi říkal Michal Horáček a co jsem si přečetl v jakési „andělské“ knize. Sám jsem v anděly nikdy doopravdy nevěřil. Ale poté, co moje žena viděla jednoho stát nade mnou na operačním sále, pochybuji i o téhle své někdejší „jistotě“ – jako o mnoha dalších.
Otráveného anděla si představuji jako anděla fatálně zklamaného z nás lidí. On se tak snaží – ale my jsme slepí a hluší ke všem jeho znamením… A jestli by anděl unesl lidství, netuším – ale minimálně by poznal, jak vypadá těžká, špatně placená práce.
Jaký je podle vás rozdíl mezi tím, kdy se s někým definitivně loučíte a kdy máte dojem, že se musíte rozloučit vy? Nad čím vším vlastně při umírání blízkých pláčeme a kdy a proč pláčeme nad sebou? Loučení je prý věda… Co je jejím základem?
Díky vašim otázkám – které mě jaksi intelektuálně přesahují – si připadám jako falešný rabín… Moc jim nerozumím, ale mám výmluvu: zažil jsem klinickou smrt a můj mozek byl nějakou dobu bez kyslíku. Odpovím na ty pro mě srozumitelné: Na pohřbech (babičky, dědy, otce – i na pohřbu kamaráda Ládi Vereckého nebo kamarádky Uršuly a tak dále) se snažím nebrečet, ale nejde mi to a bulím jako přítomné ženské. Lítostí nad svou ztrátou, na těmi často krutými osudy… Bulím, ale nepřemýšlím o tom, proč. Poslední dobou jsem párkrát brečel i sám nad sebou – evidentně z bolestínské a sobecké lítosti nad tím, že se mi v životě skoro všechno posralo.
Paliativní onkolog Ondřej Sláma řekl, že kdo jak žil, tak také umírá. Dokážete si představit – zamyslet se v běhu všedních dnů nad vlastní konečností? Jen tak? Udělal jste to někdy před tím, než jste měl osobní důvody?
Nad vlastní konečností přemýšlím častěji než dříve. A mám za sebou i úvahy o tom, že bych konečnosti trochu pomohl. Úvahy o smrti jsem dříve odkládal, bylo to téma, které se mě netýká… Teď se to snažím dohnat.
Co se změnilo ve vašem životě od andělů do vašeho intermezza a od něj dosud? Proč se člověk pokouší být lepší, až když musí, a do té doby o tom filozofuje u vína?
Myslíte od napsání novely o andělích? No, čekal bych, že po téhle knize budu mít u andělů protekci, ale místo toho… I když kdo ví, třeba bych to bez jejich intervence tenkrát na sále nepřežil. A že jsou k lidskému zlepšování občas nutné donucovací prostředky, je evidentní. Za příčiny bych označil lenost, domýšlivost, ba i jistou tupost. Všechny ty tři věci sám dobře znám.
Kolik lásky se vejde do života? A proč je pohodlnější být protivný, sebestředný atd.?
Život je jaksi bezedná nádoba, jsme to my sami, kdo z ní dělá malý ešus… Nevím, jestli být protivný a sebestředný je pohodlnější – sobectví a mrzoutství vás přece nakonec vždycky dostihne.
Životní rekapitulace: Jak často by se podle vás měla dělat? Jde něco jednou provždy neodpustit a žít s tím dál?
Optimální intervaly na životní rekapitulaci a la prohlídky v autoservisu vám neřeknu. Ale rozhodně dříve, než člověku praskne aorta... Neodpustit a žít dál jde, znám příklady. Opak je jistě pro obě strany lepší varianta.
Jak podle vás vypadá plnokrevný, plnotučný život?
Takový „nebio“. Třeba jako ten můj do prosince 2012 – byť připouštím, že množství tuku bylo enormní.
A nakonec, pěkně prosím, napište, jaká máte očekávání. Od života, od lidí, od filmu, jehož premiéra vás čeká…
Nepříliš pokorně doufám, že to snad ještě bude lepší. Děkuji a těším se opravdu moc jednou na rozhovor!
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.