Kylie Minogue
Ve světě prevence rakoviny prsu je Kylie i dnes, deset let po svém onemocnění, největší hvězdou ze všech. Lékaři dodnes hovoří o „Kylie efektu“ – právě díky tomu, že světoznámá zpěvačka veřejně hovořila o své nemoci v době, kdy to nebylo úplně běžné, a ženy, i ty mladší, začaly chodit na pravidelné preventivní prohlídky. Ovšem právě Kylie Minogue na vlastní kůži zažila, že mamograf není všemocný: jen pár týdnů poté, co absolvovala mamografické vyšetření s ujištěním, že je zcela zdravá, si sama našla v prsu bulku. Její poselství ostatním ženám proto zní:„Máte-li sebemenší pochybnost, jděte na prohlídku znovu! To, že někdo nosí bílý plášť, ještě neznamená, že má za všech okolností pravdu.“
Po diagnóze následovala operace a chemoterapie, o které prohlásila, že to bylo něco podobného, jako by zažila „výbuch nukleární bomby“. „V těch nejtemnějších a nejhnusnějších okamžicích mě podpořila moje rodina,“ říká. „Vyrůstala jsem v rodině, která mě za žádných okolností nesrážela, a nikdy jsem od rodičů neslyšela, že něco nezvládnu. A to mi pomohlo i v těchto nejtěžších chvílích.“
Olivia Newton-John
Hvězda filmu Pomáda si ještě dnes, po víc než dvaceti letech, vzpomíná na okamžik, kdy se dozvěděla, že má v pravém prsu nádor a musí podstoupit mastektomii: „Nemohla jsem spát. Sešla jsem po schodech z ložnice do předsíně, seděla jsem potmě a cítila, jak mě zaplavuje strach. Byla jsem přesvědčená, že rakovina zachvátila každý kousíček mého těla a šíří se strašlivou rychlostí. Pár týdnů byl můj svět v naprostém chaosu. Ale pak jsem se uklidnila a dokázala sebrat mentální sílu. Pořád ještě byl ve mně kousíček naděje.“
Diagnóza pro ni představovala o to větší šok, že vždycky byla posedlá zdravým životem: „Nikdy jsem nekouřila, vína jsem vypila maximálně skleničku, ráda jsem cvičila. Ale stejně jako mnoho žen jsem pořád měla potřebu každému se zavděčit. A stále mám podezření, že stres, který mi to způsobovalo, se na mém onemocnění nějak podílel.“ Po léčbě začala chodit na psychoterapii, která jí pomohla začít o sobě přemýšlet jinak: „Poprvé jsem se učila brát vážně svoje vlastní pocity. Naučila jsem se netrápit se stále pocity viny.“
Brigitte Bardot
Rakovinou prsu onemocněla v roce 1983, deset let poté, co odešla ze světel reflektorů do ústraní a věnovala se výhradně boji za práva zvířat. Její první reakce byla fatalistická: odmítla léčbu a rozhodla se zemřít. Za záchranu života vděčí své kamarádce Marině Vlady, další z francouzských filmových femmes fatale.
Ta, když se o nemoci své přítelkyně dozvěděla, nasedla na letadlo a vypravila se na její farmu La Madrague kousek od Saint Tropez. A přesvědčila ji, aby podstoupila léčení.
Anastacia
Popová hvězda si prošla temným tunelem rakoviny prsu hned dvakrát. „Když jsem onemocněla poprvé, v roce 2003, o nemoci se na veřejnosti vůbec nemluvilo. Ale jakmile jsem o tom promluvila do médií, stejně jako Kylie Minogue nebo Sheryl Crow, najednou o tom mluvili všichni. Stalo se z nás jakési společenství a navzájem si dodáváme pocit, že se to dá zvládnout,“ vzpomíná. Jenže po deseti letech se rakovina vrátila. Anastacia se okamžitě rozhodla pro dvojitou mastektomii, ale lékaři ji zrazovali: „Poslali mě k psychologovi, aby mi vysvětlil, k čemu se chystám. Já jsem si toho ale byla naprosto jasně vědoma!“
Nevěděla ovšem, že operace, kterou se rozhodla podstoupit, má i následky, které si předem neuměla představit:„Netušila jsem, kolik bolesti mě čeká. Na rekonstrukci prsou mi vzali svaly z mých zad a dlouho jsem se vůbec nemohla ohnout. Trvalo pět měsíců, než jsem si znovu dosáhla na prsty u nohou. A to jsem měla pocit, že jsem vyhrála bitvu!“
Cynthia Nixon
Jedna ze čtyř hvězd Sexu ve městě se po diagnóze rakoviny prsu zachovala podobně, jako by to asi udělala její seriálová hrdinka Miranda: nepolevila ani o píď ve svém pracovním nasazení. Dokonce i operaci prsu si naplánovala na neděli, aby nezmeškala ani jedno představení, ve kterém účinkovala.„Pro mé blízké to bylo asi horší než pro mě samotnou,“ přiznává. V první řadě to těžce nesla její životní partnerka: „Christine doslova panikařila. Snažila se zklidnit jakýmkoli dostupným způsobem, například se hrozně přejídala,“ konstatuje dnes už se smíchem. „Ale dokázaly jsme to nejtěžší: promluvit si o tom s mými dětmi.
Řekly jsme jim: našli mi něco v pravém prsu. Zachytili jsme to včas. Musejí mi to vyoperovat a čeká mě ozařování. Ale budu v pořádku.“ Nyní, s odstupem devíti let, říká, že to nejhorší na nemoci je strach:„Jediná věc, které je třeba se doopravdy bát, je samotný strach. Hrozí vám, že nebudete chodit na preventivní prohlídky, protože se o sobě nechcete dozvědět něco, čeho se bojíte. Ale ono vás to nakonec dostihne, a pokud se tomu budete vyhýbat, dopadne to špatně.“
Maggie Smith
Představitelka statečné profesorky McGonagallové bojovala s rakovinou doslova na place při natáčení série filmů o Harrym Potterovi.„Neměla jsem vlasy, takže nebyl žádný problém nasadit si paruku,“ říká s typickým sarkastickým humorem, ale vzápětí dodává: „Chemoterapie způsobí, že se cítíte hůř než kvůli samotné rakovině. Bylo mi příšerně špatně. Přidržovala jsem se kulis a pořád jsem se snažila zvládnout následujících pár minut.“ Po natáčení filmu Harry Potter a Princ dvojí krve ztratila nejen spoustu sil, ale také sebedůvěru, takže měla strach z návratu na divadelní jeviště:„Byla jsem hrozně nejistá. V mém věku se člověk navíc zotavuje déle a není tak odolný. Sebralo mi to hodně energie. Ale posledních pár let se znovu vzpamatovávám. Vracejí se mi síly.“
Marianne Faithfull
„Haló, Marianne, drahoušku, jak se daří?“ Marianne Faithfull zazvonil na jejím nemocničním stolku telefon. Podle hlasu okamžitě poznala, kdo volá: její někdejší milenec Mick Jagger, po jehož boku prožila hodně divoký konec šedesátých let. O čtyřicet let později si na ni vzpomněl právě ve chvíli, kdy bojovala s rakovinou prsu. „To léto jsem se necítila dobře, měla jsem deprese, které neměly žádný důvod. Doktor mě poslal na vyšetření prsu. Po diagnóze jsem byla zdrcená. V době mého mládí to znamenalo jasný rozsudek smrti. V té chvíli mi prolétlo hlavou: chci ještě žít, chci vidět vyrůstat svoje vnoučata, chci se vídat s přáteli.“ Měla štěstí, její nádor byl objeven včas. Uzdravila se a konstatuje: „Rakovina byla jednou z nejděsivějších zkušeností mého života. Ale život jde dál a je na mně, jak s ním naložím.“
Sheryl Crow
Countryová hvězda byla vždy posedlá zdravým životním stylem: zdravě jedla, cvičila a cítila se nepřemožitelná. Takže diagnóza zhoubného nádoru v levém prsu pro ni znamenala šok. V nejtěžších chvílích ji podržela její rodina. Rodiče, sestry Karen a Kathy i bratr Steve dorazili do jejího domu v Los Angeles, kde střídavě drželi služby, vařili jí polévku a povídali si s ní tak dlouho, až hrůza z nemoci postupně pominula. Ale ani potom to nebylo úplně lehké: „Jsem zvyklá na hodně aktivní životní styl a únava po léčbě ozařováním mě přiváděla do depresí,“ říká.
„Ale nakonec jsem se tomu poddala. Řekla jsem si, v pořádku, teď je potřeba se trochu vyspat a odpočinout si.“ Právě okamžik, kdy se vědomě rozhodla dopřát si odpočinek, znamenal v její léčbě zásadní pozitivní obrat.„Teď o sebe pečuji jinak než předtím. Naučila jsem se říkat ne, když se na něco necítím. Naučila jsem se, že jsem stejně důležitá jako lidé okolo mě. A když se o sebe dobře nepostarám, nebudu schopná vydat ze sebe to nejlepší.“
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie