Máte už na svou knížku nějaké ohlasy?
Je to neuvěřitelné, ale zatím přišly samé hezké. Není to jenom moje zásluha, obrovský podíl mají i ilustrace mojí sestry Lely. Úplně si v tom lebedím, jsem nadšená.
Píšou vám čtenáři, že jste přesně vystihla jejich pocity? Právě tohle totiž nad vaší knížkou několikrát napadlo mě…
Musím říct, že i když dvacet let točím a jsem zvyklá, že mě lidi znají, tyhle reakce jsou jiné. Lidi mi říkají, že přesně znají to, o čem píšu, anebo že je snad musím znát já, a to se mi strašně líbí.
Víte, kdo jsou vaši čtenáři?
Na Instagramu si ráda prohlížím profily lidí, kteří se přihlásí k mému sledování. Všimla jsem si, že často tam o sobě píšou: „mám ráda jídlo, děti a svého muže“ anebo třeba „miluju jídlo a život“. A často posílají fotku mojí knížky s hrnkem čaje nebo kafe. Tak si svoje čtenáře představuju jako požitkáře malých zážitků. Taky se mi líbilo, když mou knížku kupovali chlapi. Samozřejmě, ta knížka je především pro čtenářky, nesnažím se tvrdit, že ne. Ale líbí se mi, když ji čtou i muži.
Rozhodně máte dar zachytit na papír okamžiky radosti. Umíte je taky prožívat, být v nich
teď a tady?
Kdybych je neuměla prožívat, asi bych je neuměla ani zaznamenat. Ale možná jde hlavně o to, že si je umím uvědomit. Jsem si vědomá, že štěstí není nic automaticky daného. Je to schopnost radovat se z toho, co se právě teď děje. A mohou to být dvě vteřiny nebo hodina. Tak toho si vědomá jsem a někdy se v těch momentech úplně tetelím, i když se mi za to děti smějí. Zdám se jim dětinštější, než jsou sami. Ale pak jsou zase dlouhý temný rokle a údolí stínů, kdy se peru se životem stejně jako všichni ostatní. Takže nejsem stoprocentně zenová a šťastná. A myslím, že neznám člověka, který to dokáže. Leda že by rezignoval na normální obyčejný život.
Nestává se vám, že promeškáte vzácné a důležité okamžiky třeba proto, že se je snažíte vyfotit, takže je vidíte jenom skrz displej mobilu?
Ani ne, já často nenabiju baterku. (směje se) Jeden blízký člověk říká, že si máme ty hezké momenty pamatovat. Ale to si jenom v tu chvíli myslíte, že si to opravdu zapamatujete. Já jsem za fotky vděčná, protože i po delší době stačí vidět jednu jedinou a ta vám připomene celý den nebo situaci, kdy vznikla.
Vaše vzpomínky z dětství, které popisujete v knize, jsou krásné a nevšední…
Moje dětsví bylo krásné. Opravdu snové a svobodné. Pořád je z čeho čerpat. Přijde mi ale zvláštní ten koloběh: máme nějaké dětství, o kterém si do určité chvíle myslíme, že bylo báječné, pak se z něj léčíme u všech možných psychologů a pak se snažíme svým dětem vytvořit to samé dětství, jaké jsme měli my. Loni o Vánocích jsem si řekla: A proč vlastně, udělám úplně jiný systém! Proč já tady reprodukuju nějaké svoje pocity, které mi byly příjemné, když už to tak dávno není, a nakonec zas až tak skvělé to možná nebylo, jenom se mi to tak jeví viděno dětskýma očima. Takže kašlu na to, vymyslíme něco jiného!
Jak si myslíte, že na svoje dětství budou jednou vzpomínat vaše děti?
Myslím, že s láskou. Někdy se bojím, jestli jim nedávám málo, ale právě jen proto, že člověk bývá obvykle zklamaný ze svých vlastních představ a očekávání. Říkáte si: Budu mít děti a budu navěky šťastná, budu je zvedat v náručí na dece, chodit s nimi parkem a tak dále. A pak zjistíte, že to tak v životě pořád není a že to je mnohem náročnější. Spoustu věcí, o kterých si člověk myslel, že s dětmi zažije, vyrobí nebo namaluje, se prostě nestihne. Najednou vidíte, proboha, vždyť oni už nechtějí jezdit na poníkovi, když je jim dvanáct! Některé momenty vám prostě proklouznou, a pak se tím bičujete. Jsem si ale jistá, že i lidem, kteří udělali sto procent pro to, aby svým dětem vytvořili šťastné dětství, nakonec děti nějakou výtku naservírují: „Tys neudělal tohle, dělal jsi moc tamtoho.“ To je přirozená fáze, že se děti postaví proti tomu, co bylo, a vydají se svou vlastní cestou.
Co jste svým rodičům vyčetla vy? ¨
Že nejsem vysoká mulatka! (směje se). Ne... Že nás do ničeho nenutili. „Proč jste nás víc nenutili chodit na klavír, proč jste mě u toho neudrželi?“ Proto se také snažím být u svých vlastních potomků důslednější. „Když už jste se někam přihlásili, budete tam chodit. Nebudeme podle vás skákat doleva doprava, ne ne, žádný takový.“ K tomu připočítávám různé malé terory: „Jede se na výlet na hrad a hotovo. Prohlídku muzea rašelin taky nevynecháme a romantismus v Jízdárně vidět prostě musíte!“ Tím je ráda trápím, to mi přijde vtipný. Já jsem v dětství taky nechtěla, ale nakonec jsou to moje milované vzpomínky na rodinu.
Vaše čtenáře asi překvapí, že působíte hodně domácky.
Když jsem si svou knihu znovu po sobě četla při redakčních úpravách, taky jsem byla překvapená především tím, jak často píšu o jídle. Ale pravda je, že jsem doma spokojená. Mám ráda, když se ke mně chodí, vaří se a lidi spolu jedí. To je asi nejhezčí, co člověk může dokázat: vybudovat místo, kam lidi rádi chodí. Když k nám někdo zajde, ráda ho najdu rovnou v kuchyni u hrnců. Kolikrát, když něco vařím, toho schválně udělám větší množství, protože si říkám: Třeba někdo přijde a dojí to. Ráda bych vytvořila takovou základnu, kde je vždycky co jíst a pít.
Text: Barbora Šťastná, foto: Anna Mrázek Kovačič
Zajímá vás, jestli Aňa Geislerová považuje blížící se čtyřicítku za životní mezník?
Chtěli byste vědět, zda má odjakživa přirozené sebevědomí?
Čím samu sebe nejvíc překvapila?