Říkala jste, že denně cvičíte, že je to součást vaší práce, je to tak?
Dara: Jasně že je to práce. Jako musí lidé ráno do kanceláře a nemůžou si říct, že dneska se jim nechce, tak já chodím ráno do posilovny. Moje tělo patří k mému razítku, nejde jen o zpěv. Mám sklony lenivět a cvičení mě udržuje ve střehu. V těhotenství jsem nabrala zhruba sedmadvacet kil a od porodu mi zůstala bolest zad. Takže cvičím, aby mě nebolelo tělo a abych byla v kondici. Také mám ráda, když mají věci svůj systém. Mám ráda pořádek a stoprocentní čistotu. Nevadí mi Lauřiny rozházené deky a polštáře, ale nesnesu prach. Ve spodním patře nového domu jsem nechala udělat mramorovou podlahu a o letošních vedrech jsme s Laurou na ní ležely, jedly i na ní spaly.
Jak se, Patriku, udržujete vy? Máte nějaký systém?
Patrik: Já si dávám pozor na to, abych byl autentický a sám sebou, jedině tak jsem šťastný. Abych se ráno vzbudil a věděl, že se nemusím nikde doprošovat, nikomu nic dokazovat a někomu podlézat. To je podle mě klíč k pěknému životu. Musím říct, že posledních pět let je můj život hodně v pohodě. Předtím jsem se hodně hledal. Kariéru jsem rozběhl někdy v patnácti a vytvořil jsem si značku, která v byznyse něco znamená, má hodnotu a je zárukou úspěchu. Svoji práci mám ale hrozně rád a dělám ji na sto dvacet procent. Jako když se potkáte se čtyřicetiletým řemeslníkem, poznáte, že už svoje řemeslo umí a jde mu od ruky.
Cítíte na sobě, že se věkem měníte?
Dara: Strašně intenzivně. Zní to jako klišé, ale mám opravdu mnohem větší nadhled. Na dlouhých cestách na vystoupení se bavím se svými tanečnicemi. O chlapech, o životě, já jim vyprávím o dítěti. Je jim kolem dvaceti a mě baví, že přemýšlejí stejně jako před dvaceti lety já, trápí je stejné věci. Ale nemůžu jim říct, ať na to kašlou, na téhle cestě neexistuje zkratka. Nevadí mi ani věci, které jsem kdysi v kariéře v rámci konkurenčního boje řešila. Cítím, že moje sebevědomí je zdravé a v pohodě. Myslím si o sobě to, co jsem si o sobě měla myslet od začátku. Z toho mám radost.
Patrik: Většina rapperů pochází z chudších sociálních vrstev, nakonec já taky. Takže si držím návyky z té doby, vím, odkud jsem vyšel, na tuhle školu života nezapomínám. Zůstává pro mě nejdůležitější, abych dělal svoji práci dobře. Moje klipy jsou založené na vizuálu, proto do nich musím investovat. A jako každý chlap i já, když jsem vydělal dost peněz, tak jsem udělal dobře svému egu. Dopřál jsem si auto, hodinky. Ale teď je mi osmatřicet a jsem zase někde jinde. Mám vyzkoušet dalších třicet aut a desatero hodinek? Nemusím už nikomu nic dokazovat. Získal jsem určitě nadhled a zvolnil jsem tempo.
Kolem čtyřicítky se člověku často stane, že by rád vyměnil svoji kariéru za jinou. Nechcete dělat něco jiného?
Dara: Nevnímejte špatně, co řeknu, ale já se cítím v mnoha věcech opravdu jako obdařená a vyvolená. Příroda a Bůh mi nadělili veliký dar a já o něm vím, cítím ho v sobě a umím s ním pracovat. Jsou to například momenty, kdy stojím na jevišti a cítím sílu z hlediště. S věkem si to užívám ještě silněji. Vím, že tohle nemá každý. Nejde to ani koupit, natrénovat, naučit. Takže mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych se toho vzdala a dělala něco jiného.
Patrik: Já to mám tak, že existuju tady a teď. Nespekuluju, co bude za deset let, protože kdybych se tím moc zabýval, možná bych nebyl šťastný. Práce vždycky nějaká bude. Rap je něco, co mě nesmírně baví. Nechtěl jsem mít nikdy nad sebou šéfa, chtěl jsem si vždy dovolit takový komfort, abych si mohl říct, tohle teď dělat nebudu, protože se mi nechce, tam teď nepojedu hrát, protože se mi nechce, nebudu teď nahrávat, protože se mi nechce. Dnes jsem sám sobě pánem a chci, aby mi to zůstalo. Ale mám další sen. Začalo mě bavit účinkovat v amerických filmech.
Ostatně hrál jste ve Smrtonosné pasti.
Patrik: Ano. Teď jsem si zahrál v dalším hollywoodském filmu, který se natáčel v Dublinu. Na castingy nemám čas, tak jsem jistým lidem řekl, že mě to hodně baví, takže jestli budou něco mít, že na svoje náklady přiletím kamkoli kdykoli, třeba i na Antarktidu. A u toho samozřejmě zpozorněli. Snažím se studovat život, chování úspěšných lidí a podle těch vzorců se chovám.
Dara: Nevím, jestli to je dobře, nebo špatně, ale myslím si, že je naprosto šťastný ze své práce. Nechci tím říct, že ho nečiní šťastným život se mnou, náš dům a plány. Ale kdyby přišel o svou kariéru, byl by nešťastný. Že je rapper, je jeho podstata. Vím to, žiju s ním. Někdy si říkám, jak vlastně bude vypadat život s rapperem za dvacet let? Co když se uklidní? Co bude dělat? Osmdesát procent jeho života zaplňuje rap. Já a všechno ostatní se vejdeme do zbylých dvaceti.
Nežárlíte na těch osmdesát procent?
Dara: Nežárlím. Potkal mě ve věku, kdy už to umím ocenit, také mám Lauru a můj život je plný. Před deseti lety bych ho asi zabila. Na začátku našeho vztahu jsem si říkala, že bychom mohli mít společné kamarády, chodit třeba na večeře nebo je pozvat a grilovat na zahradě. Žít společenštější život. Dokonce bylo v plánu, že prodá svůj dům v Piešťanech, když přece plánujeme žít spolu a spolu si postavit dům. Dnes je to tak, že zhruba tři dny v týdnu jsme intenzivně spolu, víkendy hrajeme, takže jsme vždy oba na cestách a pak umí být každý i sám. Máme svoje světy a přijde mi normální mu říci, lásko, teď nejezdi, chci být s Laurou, chci s ní jet za kamarádkou. Jsme s Patrikem spolu, milujeme se, dokážeme plout vedle sebe, aniž bychom se u toho museli držet za ruce.
Takže vás ta celoživotní kariéra nikdy neunavuje?
Patrik: Já si to nastavil tak, že si můžu dělat a rapovat, o čem chci. A lidé to berou. Kdybych se jim snažil nějak zavděčit, tak by to poznali. Taky proto u mě neexistuje střed, buď mě má někdo rád, nebo mě nenávidí. Ale jsem hodně soutěživý typ a sleduju konkurenci. Snažím se každou sezonu vytvořit něco nového. Dara: Neunavuje, naopak. Já přesně pochopila, proč a jak moje hudba funguje a za jakých podmínek může fungovat ještě dalších sto let. Pořád pracuju s energií, časem, disciplínou, logistikou, je to celé jedno velké know-how. Jsem muzikant, takže si písničku vymyslím, složím, napíšu si k ní text a nakonec ji zazpívám.
Zajímá mě, jestli od určitého stupně úspěchu vlastně může být rapper ještě autentický?
Patrik: Rapper si může rapovat, o čem chce, i třeba o hezkých věcech. Jde spíš o to, aby se v těch skladbách našli posluchači. Čím víc lidí se s rapperem identifikuje, tím je úspěšnější. Dara: Patrik tohle řešil, než začali točit poslední album. Lidé se ho ptali, proč už v písních tolik nenadává, a on jim vysvětluje, že přece nebude stejně naštvaný, jako byl naštvaný, když mu bylo dvacet. O čem má rappovat? Peníze má, hodinky má, Bentley má. Ale jejich poslední album, Kontrafakt Navždy, je fantastické. Takže i když lidé pochybovali, o čem by ještě mohl Kontrafakt rappovat, jak je vidět, jde to. Jsou starší, chytřejší, zkušenější. Někdy nechápu, že i po tak dlouhé době má Patrika spousta lidí zaškatulkovaného jako toho cikána, co mluví jen sprostě.
Jak se žije s rapperem?
Dara: Když žijete s muzikantem, je to, jako když plavete ve stejné řece a někdo se k vám přidá, chytne stejné tempo a plavete spolu. Žít s rapperem znamená mít po boku hodně silné ego. Mě to ale na chlapech a vůbec lidech baví. S tak sebevědomým člověkem jsem nikdy předtím nežila. Někdy mě to vytáčí, ale pak si říkám, že je to přece v pořádku, proto je tam, kde je.
A jak se žije s někdejší československou dětskou pěveckou hvězdou?
Patrik: Žije se mi s ní skvěle. Jasně, hrají tu roli naše velká ega, ale to souvisí se showbyznysem. Kdo v něm chce být úspěšný a populární, musí být do jisté míry egoistický a nenechat si kecat do práce. Zjistil jsem, že jí do hudby moc kecat nemůžu, poslala by mě do háje. Ale já poslouchám její názory moc rád, ona je fakt hodně zkušená. Dara: Trošku jsem snila o tom, že moje kariéra bude závratnější. Ona je velká, ale jako mladší jsem doufala, že budu mít přesah do zahraničí. Nechci se vymlouvat na tu komunistickou dobu. Ale jestli bych měla popsat svůj sen, tak v něm jsem úspěšná i v USA. Já tam i nějakou dobu žila.
Dnes už o přesunu do USA neuvažujete?
Patrik: Jsem přesně ve věku, kdy jsem se naučil odpočívat. Takže kdybych neměl Daru, na zimu bych vždycky odjel do USA někam, kde je teplo, na Floridu nebo do Los Angeles. A na jaře bych se vrátil a přes léto pracoval. Ale Dara má malou a ta tu musí chodit do školy. Takže jedině až budeme starší, až děti odrostou. Dara: Laura začala chodit do školy, takže teď pár let nebudu pánem svého času. Víc mě láká představa, že bych si koupila nějaký domek u moře, tady v Evropě. I Patrikovi se to líbí. Mám vizi, že bych tam mohla třeba půl roku žít, mít tam třeba nějakou kavárničku, cukrárničku… Měla jsem v jedné španělské vesničce dokonce vyhlídnutý domek. Ale pak přišly starosti s tou nehodou a peníze začaly odcházet jiným směrem. Ten proces trval skoro šest let.
Ta nešťastná dopravní nehoda se stala součástí vašeho životopisu. Z rozhovoru jako by se nedaly vynechat Zvonky štěstí a nehoda.
Dara: Je to tak. Víte, živím se tím, že na jevišti tancuju, vrtím se a zpívám. Když se to stalo, tak jsem rok nevstoupila na jeviště. Až po velice dlouhé době přišel moment, kdy jsem si na jeviště stoupla, usmála jsem se a začala znovu pracovat, zpívat. Dodnes nechápu, proč se mi to stalo. Nevím. Příští rok zaplatím poslední část sumy v rámci emočních ztrát, kterou mi nařídil soud. A tím to pro mě definitivně skončí.
Patriku, vy jste dokončil dokument Sídliskový sen, jenž rekapituluje váš život od dětství. Prý v něm přiznáváte věci, které by chtěl člověk ze života spíš vystřihnout. Je to tak?
Patrik: Na autenticitě jsem přece založil kariéru. Pro mě není důležité, jestli se v tom bude někdo rýpat. Já jsem všechno, co jsem měl na srdci, řekl veřejnosti v tomhle sociálně motivačním filmu. To, že dělám rap, se kterým se identifikuje spousta lidí, beru jako poslání. Říkám to, na co jiní lidé nemají odvahu. Mimochodem, pouštěl jsem film starším studentům a jeden z nich se rozplakal, že v tom poznal svůj život, že vyrůstal v podobných sračkách. Já do osmnácti let nevěděl, kdo je můj biologický otec, nevěděl jsem, že jsem Rom.
Vy jste to ani netušil?
Patrik: Asi jsem něco tušil, ale u nás to bylo tabu, vůbec se o tom nemluvilo. Mámě za socialismu psychologové doporučili, ať mi to do mých osmnácti let neříká. Dostala se do rodiny, kde jí vyčítali, že má dítě s Romem. Možná doufala, že budu hodně světlý a nebude to na mně vidět. Když mi pak někdo ve škole předhodil, že jsem cikán, nechápal jsem to. I o tom se ve filmu mluví, on vznikal osm let.
Romství je pro rappera docela výhoda, hraje to nějakou roli?
Dara: Jako by byl napůl černoch. Má v sobě ulici, vzdor… Romové jsou v naší zemi něco jako černoši v USA, pohybují se podobně, mají v sobě energii, živočišnost. Na jevišti se to projevuje maskulinně a machisticky, ale to k rapu patří. To má v sobě Patrik namíchané ve velkém množství.
Patrik: No, černoši v USA mají svoji kulturu. Já vyrůstal a vlastně pořád žiju v hodně rasistické zemi. Já ale jako Rom nevyrostl, takže nemůžu říkat, že jsem z nějakého ghetta. Jsem polocikán, který je na to hrdý. Začal jsem v rapu popisovat své sídliště, sociální vrstvu, ze které jsem na piešťanském sídlišti vyšel. Do té doby o tom nikdo nemluvil. Nafrázoval jsem to, vyrobil jsem k tomu dobré klipy a prostě jsem vyplnil díru na trhu.
Plánujete dítě?
Dara: Mluvíme o tom. Patrik by pochopitelně chtěl moc. Já už mám Lauru, takže spíš to ke mně přichází ve vlnách. Někdy se mi nechce, když si představím, jak jsem zase upoutaná doma, ale když držím Lauru u sebe, tak vím, že žádné jeviště a davy, nic mi nemůže dát víc štěstí než ona. Také si říkám, že by to bylo dobré i pro Lauru. Já mám o devět let starší sestru a bylo to to nejlepší, co pro nás rodiče mohli udělat. I nejlepší přátelé přicházejí a odcházejí, ale sestra je držák.
Česká mainstreamová rádia hrají jen určitý druh hudby a tu vaši si nevybírají. Vadí vám to?
Dara: Tím se vracíme na počátek naší debaty. Kdysi mě to trápilo. Pořád jsem se ptala, co dělám špatně, nikdo přece nemohl říct, že bych dělala špatnou hudbu. Ještě nedávno jedno české rádio odmítlo písničku Nebo, peklo, raj. Prý nemá hitový potenciál. Ta písnička má na YouTube dnes přes patnáct milionů zhlédnutí. Patrik: Mě rádia nikdy nezajímala. Stejně hrají jen to, co vám chtějí dostat do hlavy, a do takové party nechci patřit.
Před časem jste nafotili luxusní oblečení v romské osadě. Něco mi na těch fotkách přišlo nepatřičné, vůči těm obyvatelům nějak neuctivé.
Dara: Kdepak. To vidíte opravdu špatně. Patrik je jejich král. Kdokoli jiný by tam nepatřil, ale jeho tam všichni berou, i ti, co nemají na toaletní papír. Nikdo mu tam nezáviděl, nikdo se nenaštval, že by na něj Patrik machroval, že má diamanty. Oni mu tam přejí všechny ty peníze i to Bentley. Mě ale mají taky rádi. Oni si totiž myslí, že jsem jejich. I Patrik často vtipkuje, že mám něco romského v genech. Takhle tančit a vrtět zadkem podle něj bílý gadžo neumí.
A máte?
Dara: Nemám. Ale nevadilo by mi to. Máme v rodině jednoho Roma, který dokonce kdysi na Slovensku nazpíval velký hit Otvárajte casino, dostal som chuť na víno. Kdysi v nějakém rozhovoru řekl, že jsme rodina, a od té doby si někteří lidé myslí, že jsem to zapírala. Je to manžel sestry mojí babičky, žádná přímá krev. Spíš bych v naší rodině viděla nějaké Maďary, kteří se k nám přihrnuli.
Patrik: Já jsem tam přišel v teplákách. Až na místě jsem se převlékal do outfitů a mezitím kecal s cikány. Ani jeden z nich neřekl, že bych se vytahoval nebo machroval. Oni nás tam viděli rádi, zazpívali jsme jim písničky, já jsem fakt něco jako jejich baron a Dara je moje žena. Chápu váš pocit, kdyby tam přišli nějací bílí fotit to, co my, byla by to nevkusná provokace. Já jim dávám naději. Ukazuju jim, že i když je člověk v prostředí, kdy se na něj dívají ostatní přes prsty, dá se to změnit. To pro cikány na Slovensku nikdo neudělal.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
