„Sbohem, zůstávám,“ vyhrožuje ve stejnojmenné komedii Iva Janžurová svému záletnému manželovi. Vydařená hra je velkým hitem současné Paříže, v Praze se v ní schází naše přední komička s Janou Paulovou, Pavlem Zedníčkem, Jaromírem Dulavou a Antonínem Procházkou.
Autorka Isabelle Mergault hru napsala, neboť nenacházela dost kvalitních komediálních textů pro herečky své generace. Pociťujete stejný nedostatek?
Od raných hereckých let jsem si psala dramatické texty, a to nejen z radostného pocitu tvorby, který jsem při tom zažívala, ale právě také z toho důvodu nenacházení dostatku předloh ke komediálním výkonům. Přitahovaly mě formy grotesek, bláznivých převlekových komedií. Toužila jsem, když mi říkali, že mám dar lidi rozesmávat, abych svůj dar nepromarnila v mělkých, neslaných-nemastných úkolech.
Jaká musí komedie být, aby vás zaujala natolik, že máte chuť si v ní zahrát? A čím vás oslovila konkrétně Sbohem, zůstávám!?
Odvážila bych se radši definovat, jaký mi chutná řízek: šťavnatý, křupavý, nikoli vyklepaný paličkou do milimetrové výšky, přesně slaný a i s kapkami citronu a i s pikantním přídechem česneku. Ale podobně přitažlivě vám zavoní dobrá komedie. Někdy po prvním přečtení, někdy v polovině zkoušek, někdy až s prvními diváky...
Je to i trochu sázka do loterie, naše svaté instinkty se mohou i mýlit. Ale v případě téhle hry jsem se nechala unést. Unesla mě Jana Paulová. Hru někde vystopovala, tedy někde v Paříži, a spolu s houževnatými ideology Divadla Kalich mě dokoučovali na první zkoušku. V mailu jsem vzápětí nalezla data prvních představení. Potom už nezbylo komedii nic jiného než mě oslovit.
Říká se, že komediální herečky jsou nedostatkové zboží. Pokud s tímto tvrzením souhlasíte, proč si myslíte, že dobrých komiček je výrazně méně než dobrých komiků?
Tak asi ženy nemají tolik času? My té profesi asi neobětujeme všechno. Chce to fyzickou sílu i mozek. Odhodlání nedělat kompromisy. Komika je nejtěžší obor herectví. A mužští partneři na scéně musí být rození gentlemani, aby nám to dovolili.
Jak byste nám přiblížila herecké partnerství s Janou Paulovou ve hře Sbohem, zůstávám!?
Obě jsme pracovaly na plné obrátky. Moje obrátky se Janiným nemohly vyrovnat, i přesto, že mi ona dávala potají náskok. Celou dobu jsem trošku pokulhávala za iluzemi o své kondici. Jana Paulová vlastně vykonávala i úlohu mého osobního managera, chválila mě, zkusila ochotně všechny moje nápady, věrohodně mi tvrdila, jak pěkně vypadám - teď už jí to půjde hůř, od včerejška nosí kontaktní čočky.
Je velmi inteligentní, ví, že ke svému úspěchu v tomto případě potřebuje i můj úspěch. Ještě není úplně hotovo, to u veseloherních kousků není nikdy, ale pár nádherných aplausů už máme za sebou. Zažíváme radost ze společného úspěchu, nevíme, co to je žárlit jedna na odezvu druhé, každý další večer budeme poctivě stavět tohle báječné představení.
Hrdinky hry Sbohem, zůstávám! na konci přemýšlejí, zda by jim nebylo lépe bez jejich protějšků. Dospěla jste někdy i vy k pocitu, že muži jsou „na zabití“?
Nikdy bych nemohla říct, že všichni. Tu a tam některý ano. V naší francouzské komedii jsou to zrovna ti dva ze dvou, co jsou tam břitkou autorkou napsáni, ale zrovinka Pavel Zedníček "v civilu" je muž k zulíbání.