Vzhledem k tomu, že minulý měsíc oslavila šedesáté narozeniny, by jí spíš příslušely role babiček. Simona Stašová však stále hraje milovnice. Čemu vděčí za svůj mladistvý vzhled? Co je pro ni nejdůležitější na světě? Na co myslí? Z čeho čerpá energii a do čeho ji naopak investuje? Vše se dozvíte se v našem rozhovoru.
Vnímáte kulatiny jako impulz k bilancování?
Bilancování je jenom taková hra. Trochu bilancujeme každý den. Někdy před spaním, někdy při jízdě v autě, někdy jen tak na ulici. Podvědomě se zamýšlíme nad věcmi, které děláme, které bychom rádi udělali, hodnotíme, jaký ten den vlastně byl. Dělám to i já - celý život. Teď po šedesátce si jen intenzivněji uvědomuji čas. Víc si ho vážím a víc vybírám, komu a čemu jej věnuji. Faktem je, že úderem šedesátky je čas tím hlavním, na co myslím. Kolik mi ho zbývá, způsob, jak s ním naložím. A není mi z toho smutno! Naopak. Je mi velmi svobodno. Konečně dokážu říct to definitivní „ne“, což jsem nikdy dříve neuměla.
Jaký dárek k narozeninám Vám udělal největší radost?
Zažila jsem v divadle ABC dvě kouzelné soboty, kdy jsem kamarády slavila své šedesátiny. Přišli opravdu všichni, co se mnou káru života táhli už od školy, od divadla E.F. Buriana. Velmi mě to potěšilo. Dostala jsem kouzelné dárky. Spousta kamarádů mě namalovala, dostala jsem obraz klauna, který je mi podobný. Dostala jsem krásné fotografie z Říma i obrovskou fotku svých synů - vše už mi visí doma v pokoji. Dostala jsem básně i krásné květiny, které mi zdobí ještě dnes celý byt i balkon. Dostala jsem kvalitní koňak i skvělé červené vínečko a spoustu krásných přání. Některé si zarámuji a také pověsím do pokoje. Jsou to velmi osobní dárky. Mám opravdu báječné kamarády.
Jak se Vám povedlo, že v šedesáti vypadáte takhle?
Důležité je být v pohodě sama se sebou. Nechtít moc a přitom mít laťku vysoko, jestli rozumíte, co tím myslím. Člověk nemusí být u všeho, ale když už u něčeho je, mělo by to stát zato! Energii, kterou v sobě člověk má, by měl správně investovat a ne jí plýtvat na voloviny. Pro mě je na prvním místě rodina. Má absolutní zelenou. Všechno ostatní musí jít stranou. Na druhém místě stojí pěkná, smysluplná práce. Chci, aby se lidi zasmáli, něco se třeba dozvěděli o sobě, nad něčím se zamysleli a přijali mou energii, kterou jim ten večer z jeviště věnuji. Spokojený život je nejlepší elixír mládí. Člověk si pak ani nestihne uvědomit, že stárne. Pokud se ptáte na mou pleť, samozřejmě musím čas od času zajít na kosmetiku. Chodím do Dlouhé ulice do Eminence, kde jim při procedurách vždycky usnu. Aspoň se mi zase ty moje pytlíky pod očima zmenší. Také dbám na stravu. Jím hodně zeleniny a ovoce. Každý den si dám dvě kapsličky norského rybího tuku Omega3Marine, jak to dělávaly naše babičky, když nám dávaly rybí tuk na lžičku. Důležitý je i spánek, to je nejlepší plastický chirurg.
Když se soustřeďujete v pracovním i osobním životě na to, abyste předala pozitivní energii ostatním, stihnete občas udělat nějakou radost i sama sobě?
Ano. Například k šedesátinám jsem si nadělila kouzelnou bláznivou italskou komedii „Vím, že víš, že vím…“ Obrovskou radost mám z toho, že v ní hraji s Michalem Dlouhým, což jsem si přála dlouhá léta. Počkali jsme si, až najdeme tu pravou hru pro nás dva a vyplatilo se. Michal je opravdu parťák, skvělý a pěkný chlap. Diváci se baví a my s nimi. Přizvali jsme si ještě kolegyni Andrejku Daňkovou, která nám hraje dceru. Roli zmateného detektiva ztvárnil Vasil Fridrich v alternaci s Petrem Vančurou. Celé nám to pro divadlo ABC režíroval náš kamarád Vladimír Strnisko. Budeme samozřejmě jezdit i po vlastech českých. Je to veliká radost a nemohla jsem si nadělit lepší dárek.
Navíc je to italská komedie. Plynně mluvíte italsky a vaše náklonnost k této zemi je známá…
To je jasné! Itálie je můj druhý domov, a tak to zůstane napořád. V květnu letím na svou milovanou Sicílii. Mám tam tolik kamarádů, že se tam vážně cítím jako doma. Dokonce ani divadlo mi nechybí. Ono je tak nějak všude na ulici, protože Italové jsou svým vnitřním založením vlastně všichni trochu herci.
Cestujete ráda? Kde jste byla nejdále?
Nejdál jsem byla v Los Angeles a v San Franciscu. S režisérem Filipem Renčem jsme si tam v loňském roce zaletěli pro cenu za ženský herecký výkon ve filmu Sebemilenec. To byl úžasný výlet, na který ani já, ani Filip nikdy nezapomeneme. Také jsme spolu navštívili Monte Carlo; i tam jsme byli oba nominováni – Filip za režii, já za ženský herecký výkon. Cenu jsme sice žádnou nepřivezli, ale užili jsme si to parádně. Nominace se přece také počítá!
Co krom cesty do Itálie plánujete v nejbližší době?
Za dva dny se uskuteční premiéra filmu Život je život, kde jsem zahrála manželku Ondrovi Vetchému. Jedná se o trochu ztřeštěnou rodinnou komedii. S Ondrou máme tři dcery - Barunku Polákovou, Terezku Voříškovou a Sandru Sandevu, které nám dělají starosti. Život je život se trochu podobá Muži z Acapulca. Manžel stále sní o jiném životě, než vede se mnou, a mě to na chvíli přivede do náruče jiného muže. Mým milencem se stane Miroslav Táborský. Je to prostě kouzelná bláznivá komedie. Byla to hezká práce. Teď právě s Filipem Renčem točím film o Lídě Baarové, v němž mi Filip svěřil roli její maminky. Třeba se ještě jednou podíváme do San Francisca nebo Monte Carla.
Krom vysokého pracovního vytížení velkou část svého času věnujete charitě a spolupráci s nejrůznějšími dobročinnými organizacemi. Co vás k tomu vede?
Víte, mám pocit, a nejen pocit, že já sama sedím u plného talíře, a tak bych ráda těm, kteří takové štěstí neměli, dala z toho svého talíře trochu najíst. Prostě pomáhám, jak se dá. Přitom mám dobrý pocit ze života. Už jsme si na sebe všichni tak nějak zvykli. Nejvíc se věnuji AKCI CIHLA (kampaň na podporu lidí s mentálním postižením, pozn. redakce); zde jsem dlouholetou patronkou. A rozhodně v tom hodlám pokračovat. Hraji pro ně zdarma několik představení. Celý výtěžek jde na výstavbu chráněných obydlí nebo na bistro v Davli, kde klienti prodávají naložené hermelíny. Pořádáme různé zábavné akce a funguje nám to. Líbí se mi také SenSen, charitativní akce Senzační Senior pod záštitou Charty 77, pro které také každoročně zdarma hraji. Spolupracuji s nadací HARMONIE, kde probíhá hudební terapie, zaměřená na děti ze slabších sociálních skupin, aby se netoulaly po ulicích. Podobných aktivit mám tolik, že by to vydalo na další dlouhý rozhovor.