Vydáváte už jedenácté album, jak bude křest vypadat?
1. října nám album křtí Jitka Čvančarová. Ta zpívá v písni dokonalá chvíle, což je song ze hry Kleopatra, ve které spolu v divadle La Fabrika vystupujeme. 2. října se pak křtu ujme Petr Janda, kterého máme rádi. Má náš respekt jako legenda a je to fajn chlapík.
Jaký máš vztah k jeho kapele Olympic?
Když Olympic slavil dvacet let, což bylo někdy asi v roce 1984, tak v televizi běžel koncert z Lucerny a já jsem poprvé v životě viděl koncert tak, že kapela stojí na pódiu a lidi šílí. Seděl jsem doma v obýváku s nosem přilepeným na televizi úplně v transu a říkal jsem si: Aha, takhle to vypadá? Ty vole, tohle chci dělat!
Takže díky Olympic dnes máme Chinaski?
Ano, určitě na mě měli vliv. Tenkrát jsem neměl přístup k žádný jiný hudbě, takže jsem vyrostl na Elánech a Olympic. A Olympic jsou prostě zásadní kapela.
Čeká vás i mimopražský křest?
Ano, pokřtíme desku ještě v Brně, kde se toho ujme David Koller. Ten nám také moc pomohl, protože když zemřel bubeník Pavel Grohman, odjel s námi turné a pomohl nám vrátit se na pódium. A navíc nám letos půjčil svoje studio v Mikulově. Je to prostě kámoš. Pak máme ještě křest v Bratislavě, kde album pokřtí Ivan Tásler z IMT Smile, s nimiž máme společnou píseň Osud.
Poslechněte si píseň Osud:
A co bude dál?
Potom si dáme klid, protože jsme poslední dobou hodně hráli a za uplynulý rok jsme odehráli 130 koncertů, byli jsme v Austrálii, na Zélandu… Kapela se potřebovala sehrát, což se povedlo. Teď jsme natočili desku, příští rok chceme objet celé Slovensko a turné k této desce u nás pojedeme až příští rok na podzim. V rámci toho zahrajeme i v Jičíně, kde jsme přesně před pětadvaceti lety křtili v K-klubu naši první desku, a příští rok tam pokřtíme naše nové album 11.
Překvapuje mě postup vydat album a dát si rok pauzu…
Je to trošku zvláštní a je to dlouhá doba, ale prostě jsme se rozhodli to udělat takhle. A fanoušci už aspoň budou tu desku znát. Navíc ještě visí ve vzduchu jedna myšlenka. Jak máme novou kapelní sestavu, tak je i hodně nápadů a máme rozdělaných spoustu nových písní. Máme takovou ideu, že bychom šli ještě v lednu do studia a natočili další desku s pracovním názvem 11,5. Bylo by to jen čtyři nebo pět písniček, takže bychom příští rok jeli turné ke dvěma deskám. Ale to se ještě uvidí, jestli to dopadne. Potenciál i chuť tam jsou.
Jak se ti spolupracovalo s novou sestavou na vaší první společné desce?
My jsme vždycky odehráli koncert, slezli jsme z pódia, šli jsme do šatny, vzali jsme španělky a hráli dál. Byla tam prostě radost, že jsme spolu… Většina těch písní vznikla po koncertě v šatně. Proto je to asi založené na španělkách, má to mejdanový nádech, je to odraz kapely, jak teď hraje, zní a funguje.
Marta Pušová
17. února 2017
Proč se vždy vracíte k producentům do zahraničí?
Studia tam jsou vybavená stejně, technologicky je to úplně jedno. Rozdíl je asi v pracovním nasazení. Třeba u alba Rockfield jsem byl úplně v šoku, protože Greg Haver v deset ráno zalezl do studia a vylezl z něj v deset večer. Vůbec nevím, jestli jedl nebo chodil někam na záchod. Oni makali dvanáct hodin denně jako šrouby. V Čechách se jde s materiálem do studia a to nadšení vydrží prvních pár dní. Pak se to nenápadně rozplizne. Kdežto tady se ta koncentrace udržela celou dobu.
Byli jste i tentokrát spokojení?
Na téhle desce jsme začali pracovat se Sachou Skarbekem, který dřív spolupracoval například s Jamesem Bluntem nebo s Miley Cyrus, natočili jsme tři písničky, bylo to dobrý, ale nebyli jsme z toho tak nadšení. Pak jsme točili v Mnichově s Reinholdem Mackem, známým díky spolupráci s Queen. Ale ani tam to nebylo ono.
A jak jste se dostali do studia k Davidovi Kollerovi?
Najednou jsem cítil, že je potřeba, abychom to zkusili sami bez producenta. Chtěli jsme si dokázat, že to zvládneme sami, protože je to pro nás důležité. Poprosili jsme proto Davida Kollera, aby nám půjčil studio v Mikulově, půlku desky jsme si tam udělali sami a zjistili jsme, že to jde.
Podívejte se na nový klip Láska a data:
Je to vaše jedenácté album, což je slušný počet. Kolik jich ještě vidíš do budoucna?
Jsme ještě relativně mladí, nápady máme, chuť máme, teď je otázka, jestli dělat celá alba a jestli to někdo poslouchá. Já jsem stará škola a přijde mi skvělý udělat desku, která má obal, baví mě ten koncept. Ale dneska si to kapely dělají spíš samy sobě pro radost a pro pár set skalních fanoušků.
Přemýšlel jsi o sólovém projektu?
Na to se mě už hodně lidí ptalo a pár mě jich do toho vysloveně tlačilo, ale já jsem prostě týmový hráč a jsem šťastný, že hraju v kapele. Když doma vymyslím nějakou písničku nebo text, tak prostě běžím za kapelou a chci to hrát s nima. Párkrát jsem zkusil hrát sám, bylo to fajn zpestření, ale vydat sólovou desku mě vlastně vůbec neláká. A ty písně, které jsem vymyslel a s kapelou je nehrajeme, asi nebyly tak dobrý a zasloužily si zůstat v šuplíku.
Už to budou dva roky, co Chinaski fungují v nové sestavě. Jsi spokojený?
Ano, je to přesně dva roky, co jsme rozpustili starou kapelu. Bylo to těžký a bylo to krutý, ale celý ten rok a půl od prvního koncertu v nové sestavě, všech těch sto třicet koncertů a tahle nová deska mi potvrzují, že to bylo správně.
Jsi s bývalými členy v kontaktu?
V kontaktu nejsme. Dvakrát jsem se v létě potkal s bubeníkem Marpem, kdy jsme si podali ruku a pozdravili se, to bylo celý. Pak jsem se viděl s Petrem Kužvartem, když zaskakoval s Mig 21. Vlastně jsem ho rád viděl, také jsme si podali ruku, ale žádné padání kolem krku se nekonalo.
Mrzí tě, že jste se vlastně rozešli ve zlém?
Já vím, že to bylo těžký a že cítí hořkost, ale doufám, že to časem přejde a že mi to kluci snad někdy odpustí. Bylo to prostě nutný a já doufám, že to pochopí. Ale musím říct, že toho ani na vteřinu nelituji. Kapela je o společné radosti a společném tvoření a o tom, že ti lidi spolu prostě žijí. Pokud kapela v tomhle směru spolu nefunguje, tak si myslím, že je to na pódiu vždycky poznat. Pro mě je to takové falešné divadlo a je lepší pak nehrát vůbec. Takže jsem se musel rozhodnout, jestli kapelu pošlu ke dnu, nebo to risknu. Naštěstí to vyšlo a zase cítím tu pospolitost a sounáležitost.
Co se týče herectví, chystáš něco?
Semafor slaví šedesátou sezónu a chystá se představení, které se jmenuje Semafor má narozeniny, tam budu zpívat. V Semaforu mám další čtyři představení, k tomu La Fabrika, takže podle mě hraju až moc a nic nového nechystám. Navíc o svém herectví neustále pochybuju a nemyslím si, že je to tak dobrý, že bych měl hrát víc. Chci se soustředit hlavně na kapelu a chci jí dát sto procent.
Říkáš o sobě, že jsi stydlivý introvert, jak je možné, že ses stal hercem a fromanem kapely?
To je prostě hroznej paradox. Jsem pořád trémista. Máme za sebou patnáct set koncertů a před každým mám pořád trému. Ve mně se asi mísí můj otec s mojí matkou. Matka je velmi společenská žena a můj otec úplný introvert a nespolečenský člověk. Mám to v sobě napůl a nějakým způsobem to kombinuju. Hrát jsem vlastně začal proto, že mluvit k cizím lidem skrz cizí slova mi najednou přišlo jednodušší než mluvit sám za sebe. Ale pere se to ve mně pořád a paradoxně čím menší je to koncert, tím větší trému mám.
Jak si představuješ svůj důchod, budeš pořád hrát jako Rolling Stones?
Já myslím, že je to jako droga. Stouni jsou hodně daleko, ale máme i dobrý český příklad, což jsou právě Olympic. Já jsem s nimi loni jako host zpíval a strašně se mi to líbilo. Nebyla to žádná nostalgie, Petr Janda sršel energií, mělo to šťávu. Říkal jsem si, že pokud to jde dělat takhle, tak klidně do sedmdesáti. Když to bude bavit nás i fanoušky, tak se tomu nebráním. Nevím, já na důchod vlastně nikdy nemyslím. Mám malé děti, novou kapelu, nový impuls a mám chuť psát písničky. Tak snad nám to vydrží.