Letos jste se objevil v sedmi filmech a seriálech – Cirkus Bukowsky, Sanitka 2, České století, Kandidát, Colette a další... Jak jste to všechno stíhal?
Původně na sebe ta natáčení krásně navazovala, ale Cirkus Bukowsky se o měsíc posunul, navíc jsem do toho zkoušel ještě dvě inscenace v divadle, takže jsem loni půl roku spal čtyři a půl hodiny denně. Šel jsem z jednoho placu na druhý, na zkoušku, na představení, na nočku – bylo to kruté.
Není problém v takovém shonu v jednom dni přepínat mezi různými rolemi?
Nejlépe si na to zvyknete v divadle, když hrajete každý den jiné představení a navíc dopoledne ještě zkoušíte. Na to je herec připravený. Zvlášť když kolem sebe má dobré režiséry, kteří jej vedou určitým způsobem. Netlačíte to sám ze sebe.
Která z prací vás nejvíc oslovila?
Vybíral jsem si tak, aby mě to bavilo všechno, ale každé natáčení bylo úplně jiné. Například na Slovensku, kde se točil film Kandidát, byli všichni velcí nadšenci. Připadalo mi, jako kdybych točil s Famákama.
O čem ten film je?
Je to celé jako Vrtěti psem. Ředitel reklamní agentury se vsadí, že do tří týdnů udělá z neznámého kandidáta prezidenta. Je na tom krásně vidět, co vše se odehrává v politickém zákulisí.
Myslíte, že to tak v politice funguje?
Myslím, že ano. Je to nahlédnutí do kuchyně, jak vypadají přípravy na volby a machinace, díky nimž lze v politice někoho zviditelnit. Zvlášť teď po volbách si uvědomíte, jak se kdo mohl dostat tak rychle nahoru. Cirkus Bukowsky byl zase úplně jiný případ, neokoukaní herci, nepříliš známí tvůrci. Zatím to má velkou sledovanost a i kritici, což až zůstává rozum stát, to vynášejí do nebe.
Vás si asi v poslední době rodina příliš neužila...
Půl roku mě rodina viděla vzácně, spíš na obrázku, ale slíbil jsem jim, že jestli to vydrží, budeme mít tříměsíční prázdniny. Takže jsme si udělali krásné poslední prodloužené prázdniny, než půjde Anička do školy. Dělali jsme výlety v Česku i v zahraničí, hodně jsme si to užili.
Jste velký cestovatel?
Ochutnal jsem to v pětatřiceti, když jsem byl na Novém Zélandu a Tobagu. A potom, když jsem potkal svoji ženu, která dělala při škole letušku. Ona ráda cestuje, takže i díky tomu teď hodně cestuji.
Cestovat jste tedy začal až po třicítce?
To úplně ne, protože těsně po revoluci, když se otevřely hranice, jsme vyráželi s bráchou. Jednou jsme se ráno probudili po nějakém flámu a on říká: „Přines atlas!“ Přinesl jsem ho a on na to: „Zavři oči, otevři ho a zabodni někam prst.“ Vyšla francouzská Riviéra, a tak jsem se omluvil alespoň po telefonu z dabingu, který jsem měl domluvený, a vyrazili jsme. Ještě jsme koupili u Vietnamců takový ten blikající kazeťák, protože mu pár dnů předtím ukradli rádio, dali jsme ho na zadní okénko a jeli jsme do Francie. Spali jsme v autě a v noci jsme se chodili potajmu sprchovat na pláže. Na to nikdy nezapomenu, byl to krásný týden. Kousek před Saint-Tropez nám došly peníze, tak jsme to otočili a jeli jsme domů. Po půlroce se opakovala podobná situace.
Brácha říká: „Co děláš zítra?“ Já, že mám volno, a on na to: „Tak se sbal, jedem do Paříže!“ Sedli jsme do auta a vyrazili jsme. Jenže po cestě brácha zjistil, že zapomněl notes a nevěděl, jestli nemá mít druhý den představení. V Paříži z budky zavolal mamince, ta našla notes a zjistila, že opravdu druhý den hraje v České Lípě. Vyjeli jsme tedy na Eiffelovku, dali jsme si pak pod ní večeři a jeli jsme zpátky.
Váš bratr byl ten typ, co dělá věci spontánně, na poslední chvíli?
Je pravda, že třeba vánoční dárky jsme spolu ještě za totality chodili nakupovat opravdu až na poslední chvíli, až na Štědrý den. To mi bylo asi osmnáct, bydlel jsem ještě s mamkou, ale brácha už bydlel sám. Do jedné nebo do dvou odpoledne byla otevřená Kotva a tam už byly úplně prázdné regály, kde zůstalo pár věcí. Takže to bylo hrozně jednoduché, brácha ukázal na ty zbytky – koupíme tohle, tohle a tohle. Měli jsme za deset minut nakoupené dárky pro celou rodinu, a mohli jsme jít do hospůdky. Ještě s námi tehdy chodíval Martin Zounar. Pamatuji si, jak jsme ho jednou vrátili na Štědrý den v takovém stavu, že jsme se báli reakce jeho rodičů, takže jsme ho postavili za dveře, zazvonili jsme a srabácky jsme zdrhli, aby to nebylo na nás. Bylo to úžasné, na to také nikdy nezapomenu.
Vy jste spolu od počátku nehráli? Myslela jsem, že jste se potkali ve vašem prvním filmu Už zase skáču přes kaluže...
To je blud, který už nikdy nevyvrátím. Někdo to jednou napsal na internet a od té doby se to přebírá dál a dál. Já opravdu nejsem ten roční Adam v Už zase skáču přes kaluže. Někdo to musel poplést, asi jsem se někde zmínil, že jsem se účastnil toho natáčení jako dítě v kočárku.
Jaký byl tedy váš první film?
Jsem před kamerou od čtyř let. Mamka byla nucena mě vodit s sebou, když měl brácha natáčení. Já jsem byl modrooký blonďák a tady v té době hodně točily německé produkce, takže mě braly. Navíc u nich mohly děti točit nejvýš čtyři hodiny denně a tady to bylo jedno. Propracovával jsem se tedy postupně od malých rolí až po ty hlavní dětské v německých seriálech.
Svoje dcery také vodíte na natáčení?
Dcery na natáčení nevodím a nikdy vodit nebudu! Pokud budou mít jen trochu štěstí, budou dělat něco jiného. Je to krásná práce, ale nevděčná. Člověk musí být narozený na šťastné planetě, musí být ve správnou chvíli na správném místě a u holek to platí dvojnásob. Ženských rolí je míň, proto je velké štěstí se někam propracovat.
Jak vás vnímají na obrazovce?
Ta starší, skoro šestiletá Anička, prý vždycky říká: „Mami, přepni to!“ Připadá jí to nepřirozené, a to je dobře. Já jim svoje věci nenutím a nejradši jsem, když vůbec nekoukají na televizi a věnují se něčemu jinému.
Z dětského herce jste se stal úspěšným hercem dospělým. Většina dětských hvězd se ale později v branži nechytí. Čím to je?
Dětské herectví není od toho dítěte cílený výkon. Navíc na talentových zkouškách na divadelní školu už jsou dětští herci úplně jinde než ostatní uchazeči, takže je komise obvykle nevybere. A někteří z nich určitě ani pokračovat nechtěli, dostali rozum a šli studovat něco jiného.
I vy jste uvažoval o tom, že byste dělal něco jiného?
Měl jsem vybrané tři školy. Konzervatoř, protože mi to přišlo nejlepší už proto, že na té škole není matika, fyzika a chemie. Nechtěl jsem mít předměty, ze kterých jsem v osmičce začal propadat. Na jednu stranu pro mě ta konzervatoř byla trochu ulejvárna. Ale samozřejmě že jsem v té době už chodil do divadla a bavilo mě to. Další povolání, která jsem si vybral, byla umělecký truhlář a pak knihvazač. Dodnes rád pracuji rukama, takže jsem k tomu měl blízko.
Už vám nikdo pohádkové prince nenabízí?
Jak říkám, to naše povolání je náhoda, když mi někdo něco takového nabídl, měl jsem jinou, pro mě zajímavější nabídku. Spoustu věcí nenaplánujete. Další role, která mě hodně posunula a dostala do povědomí, byla v Sametových vrazích. Tehdy jsem měl naplánovanou cestu na rok do Austrálie. Chtěl jsem odjet, naučit se angličtinu, odpočinout si a pak buď pokračovat v herecké práci, nebo dělat něco jiného. Příprava trvala skoro tři čtvrtě roku. A měsíc a půl před odjezdem přišla nabídka na Sametové vrahy. Zrušil jsem roční cestu, natočili jsme část, odjel jsem na Zéland, dotočili jsme to a já odjel na Tobago. Takže jsem to měl takhle rozkouskované a tu angličtinu jsem se pořádně nenaučil.
Vedle filmů a televize hodně hrajete v divadle. Na co se dnes nejvíc přitáhnou diváci?
Přitáhne hezky udělaná klasika, věci, u kterých lidé vědí, jak dopadnou a jdou se podívat na nové zpracování. Naopak mladí chodí spíš na nové věci, na provokativní, drsnější. Starší generace si chce odpočinout, bavit se.
A nechodí lidé hlavně za slavnými jmény?
To je určitě důležité. Například krásné představení ve Švandově divadle – Crash u potoka podle Karolíny Světlé není příliš úspěšné. Zaprvé jsme všichni měli Karolínu Světlou jako povinnou školní četbu, tak kdo by na to šel, že? A zadruhé tam nehraje nikdo tak známý, aby lidi přitáhlo jeho jméno. Je mi to strašně líto, dlouho jsem neviděl takhle dobré představení. Proti tomu si vezměte muzikály – tam je plejáda známých ksichtů a je to kvůli nim vyprodané. Zpívají skvěle, ale nemá to obvykle hlavu ani patu.
Jaký pro vás bude rok 2014?
V lednu bychom měli zkoušet takovou hezkou komedii s Kamilem Halbichem, pravděpodobně to budeme hrát v Divadle Palace. Poté bych měl zkoušet v ABC hru November. Je to podobný žánr jako Ano, pane premiére, takže taky komedie a satira na naši politickou situaci. A se Simonou Stašovou si už asi čtyři roky říkáme, že bychom si něco zahráli společně. Nedávno mi volala, že by pro nás něco měla. To bychom mohli začít zkoušet po prázdninách. Co se týká filmů, mám nějaké rozjednané věci, o kterých ale ještě nemůžu mluvit.
Na začátku vás diváci brali hlavně jako mladšího bratra Vladimíra Dlouhého? Kdy se to zlomilo?
Nejzlomovější bylo, když jsme s bráchou hráli Chválu bláznovství v divadle Kalich. To jsme spolu byli dvě hodiny na jevišti a každý se mohl rozhodnout, koho z nás dvou chce sledovat.
To bylo poprvé, kdy jste stál s bratrem na jevišti?
Asi potřetí, ale bylo to stěžejní představení. Nikoho dlouho nenapadlo, že jsme bráchové.
Já vás poprvé viděla v pohádce...
Měl jsem takovou éru pohádek, pořád jsem hrál prince. A pak přišla konečně od Hynka Bočana krásná nabídka na Přítelkyni z domu smutku, kde jsem hrál vyšetřovatelskou kurvu, která si tam podává Ivanu Chýlkovou. Za to mu budu vděčný celý život, protože jinak bych dopadl jako Pavel Trávníček a byl bych nadosmrti princ.
Pro vás byl úspěšný starší bratr v dětství hereckým vzorem?
Tehdy jsem to nijak moc nevnímal. Byl jsem rád, že nemusím do školy. Někde jsem celý den lítal po place a všichni se o mě starali. Měl jsem svobodu, volnost, ale zase na druhé straně vám to vezme kamarády. Když se vrátíte do školy, musíte se hodně snažit, abyste zapadl do nějaké party. Ono to dětství u filmu není zas až tak šťastné, v podstatě vyrůstáte mezi dospělými.
Článek vyšel v časopise FORMEN