Proč herci nemluví moc rádi o vlastních prožitcích, ale často teoretizují a filozofují a jejich příběhy bývají mnohdy nudně nakašírované?
Ono je to těžké… Třeba vědce se nikdo neptá na jeho soukromý život. Ale u herců většinu lidí nezajímá nic jiného, přestože je to naše profese, která nás dělá zajímavými. Takže je to možná určitý druh ochrany. Navíc, když se člověk stane populárním, je těžké nepodlehnout dojmu, že může říkat pravdu světa. Roli může hrát i herecký mindrák a chuť ukázat, že nejsem jenom nějaký hloupý kašpárek. Se slávou se zvyšuje i počet lidí, kteří vás obdivují a to se pak velmi snadno stane, že máte pocit, že rozumíte ale úplně všemu na světě. Kdybych mohla vybrat jednu věc, kterou bych v rámci své profese ráda vypustila, byly by to jednoznačně rozhovory. Čímž nechci říct, že by mě nebavilo s vámi mluvit, to ne, ale raději bych byla, aby to už pak nikde nevycházelo… S chytrolínstvím je to těžký boj!
Jaká je vaše záchranná síť?
Mám velké štěstí: moje rodina i kamarádi mě mají natolik rádi, že mi poskytují okamžitou zpětnou vazbu. Někdy i dost drsným způsobem. Většinou formou humoru, abych měla možnost to zpracovat. Vždycky se v duchu směju, když někdo obdivuje mou milou rodinu a já si vybavím poměrně kruté formy naší společné komunikace. Podle tohoto měřítka jsem si našla nejen partnera, který je v této oblasti mistrem nad mistry, ale i nejbližší přátele, takže se ke mně většinou reflexe dostane rychleji, než bych si přála. Všechny tyhle vztahy velmi pečlivě pěstuji a považuji je za jednu z nejdůležitějších oblastí života. Přesto se mi často stane, že sama něco šmahem odsoudím, aniž bych měla nějaký hlubší vhled, což mě zpětně dost mrzí a říkám si, že jsem zase byla chytrá jak rádio… Pracuju na tom, co nejmíň posuzovat ostatní a co nejvíc se soustředit na sebe. Naše příběhy můžou vést různýma cestama.
Vás lze opravdu těžko vnímat bez veřejně známých souvislostí. (Maminka – herečka Lenka Termerová, tatínek – režisér Moris Issa, bratr – střihač Filip Issa…)
Jsou to mí nejbližší lidé a mluví se mi o nich těžko. Kdybych měla říct, co mám na své rodině nejraději, je to snaha o otevřenost, zvlášť máma je v tom neuvěřitelná. I když má jako každý z nás své zajeté mechanismy, je schopna se dál zabývat otevíráním nových cest a inspiruje ostatní, třeba tátu… Mám pocit, že čím jsou starší, tím jsou vlastně mladší. Za tohle své rodiče miluju. S jakou radostí a otevřeností přistupují k životu, i když není jednoduchý. A tím se vracím k tomu drsnému humoru, který je toho součástí a který mě i bráchu naučili používat ve chvílích, kdy člověk bojuje se svými temnotami a strachy. Vyslovit to, co je pro člověka děsivé a udělat si z toho srandu. Většinou se to všechno v tu chvíli zmenší… S rodinou jsem spokojená. Naprosto.
Změnilo nějak vaše vztahy, že jste se stala maminkou?
Zásadně. Otevřel se mi jiný pohled na rodiče. Za tu dobu, co je Fany na světě, jsem jim odpustila všechny své dětské křivdy, zmizela moje postpubertální naštvanost… Pochopila jsem, jaké jsme měli s Filipem neuvěřitelné štěstí, že se nám dostalo takové lásky a péče. A tím, že mám dceru, hodně myslím na to, čím vším jsme s mou mámou prošly, čím vším procházím a budu procházet s Františkou…
V čem to mezi vámi kříslo?
Začalo to v pubertě. Máma se nám hodně věnovala. Věnovali se nám s tátou oba. Základní pocit mého dětství byl: všechno je absolutně v pořádku. Ale v pubertě začaly pracovat hormony a navíc jsem dost tvrdohlavá. Tak jsem se začala vymezovat. Jenže naši nebyli direktivní. A proti tomu se blbě vymezuje, což mě vlastně štvalo ještě víc. Jediná revolta, která mi zbyla, bylo vzdělání. Rodiče jsou oba vysokoškoláci, táta i brácha vystudovali s červeným diplomem. Já byla odmala problematický student. Vlastně od první třídy. Vyrostla jsem v systému vzdělávání, který je postavený na vynucených autoritách, většina učitelů s námi mluvila z pozice síly a to mě… iritovalo. Měla jsem problémy s kázní, nebavilo mě učit se věci, které mě nezajímaly a zároveň jsem nechtěla našim působit nepříjemnosti, takže jsem si vymýšlela a průšvihy různě zahlazovala. Třeba jsem dva týdny tvrdila, že žákovskou knížku nemám, že ji má u sebe úča a mámě se pak na třídních schůzkách všichni smáli, když o ni poprosila… Brácha ji večer našel schovanou v atlasu zvířat. No a pak později máma nechtěla, abych byla herečkou, přála si, abych zvolila nějaké serióznější povolání. Dneska jí rozumím. I když, je to vlastně jedno. Z každého povolání může být člověk šťastný, nebo šílený. U uměleckých profesí je to šílenství jen na první pohled viditelné, v kanceláři asi bývá skrytější.
Co z vás mohlo být?
Máma si přála třeba právničku, doktorku nebo architektku. Architektura by mě bavila, ale můj vztah k rýsování a logickému myšlení mě z téhle profese vyšachoval... V tom, co dělám, jsem šťastná. I když je herectví deprimující v tom, že pokud člověk není performer, scenárista, režisér a producent v jedné osobě, je odkázán na někoho jiného. Čili stále pracujete s jistým druhem sebepropagace a to je pak těžké uchovávat si autenticitu a pořád se nepozorovat. Je to nápor na psychiku, ale věřím, že se to dá zvládnout.
Co z vás chtěl mít táta?
S tátou to bylo jinak. Náš táta má rád malý děti. Na muže se jim až nevídaně věnuje. S malinkou Františkou chodil hodinu po zahradě, držel ji v náručí a potichu ji zpíval, dokud neusnula. I my s bráchou jsme jako děti dostali veliký přísun otcovské lásky... Přestože táta pochází z kouta světa, který emancipaci žen příliš nepřeje, já jsem na poměry tehdejšího Československa vyrostla v naprosto vyrovnané rodině. U nás bylo třeba samozřejmé, že domácí práce jsou fifty fifty. Což se později ukázalo jako nevýhoda, byla jsem ve všech svých vztazích dost překvapována tím, že to není norma. Když máma večer hrála, táta s námi ráno vstával do školy, dělal svačiny, snídaně... Když jsem ale přestala být dítě, nastala proměna. Jako by najednou nevěděl, jak se mnou mluvit. Tak skoro nemluvil. Byl se mnou, chodili jsme do kina, na výstavy, na procházky, ale mnohem tišeji než dřív. Tahle fáze skončila, když jsem se v osmnácti odstěhovala od rodičů a o rok později začala žít se svým prvním partnerem. Byla jsem dospělá a najednou jsme navázali tam, kde jsme kdysi přestali. Nejtěžší úsek – pubertu a dospívání – nechal prostě na mámě.
Brácha z vás taky chtěl něco mít? Je přece jen o deset let starší...
Brácha byl v klidu. Vždycky jsme se dost podporovali, a to trvá. Mít staršího bratra beru jako ohromný fenomén. Nejenže jsem vždycky vnímala, že na nic na světě nejsem sama a že mám někoho, s kým jsem prožila naprosto stejné věci a nemusím mu nic vysvětlovat, ale navíc jsem díky bratrovi měla už jako malá možnost nahlédnout do světa mužů... Filip je přitom v mnoha věcech můj opak. Je mnohem klidnější. Odmalička měl rád, když byli všichni doma, v klidu, pohromadě. Nesnášel výjezdy mimo rodinu, tábory, cestování, nechtěl si hrát s dětmi... To já milovala odjíždět. Kdykoli, kamkoli, ráda jsem spala u kamarádů, milovala jsem jakoukoli změnu. Když se mě naši ptali, jestli se mi nestýská, vesele jsem odpovídala, že ne, ale že se na ně strašně těším. Změna na mě rozhodně nezanechávala traumatické následky. Naopak, máma mi dohodla školku dřív, než jsem do ní měla začít chodit. Pořád jsem se totiž cpala na jejich hřiště. Dodnes mám ráda hodně lidí pohromadě. Partu. Bordel. Filip má rád svůj pořádek. Je systematik. Knížky řadí buď podle velkosti, nebo podle abecedy. Já byla vždycky chaotik, neskutečný bordelář. Částečně mi z toho pomohla až dospělost, vlastní byt, vědomí ženskosti a mateřství. Přesto ani omylem nedosahuju Filipových kvalit v péči o byt. On třeba luxoval, když se nechtěl učit. Navíc je technický typ, já jsem technický demén. A vůbec... Přesto jsme nesestřelitelná dvojice. Možná to celé souvisí s našimi syrskými geny. Tam je rodina víc pohromadě. I sourozenci. Ačkoli je Filip o deset let starší, věnoval mi hodně času: Bral mě do kina, na plavání. Když mu bylo dvacet, začal chodit se svou budoucí ženou, Kasiou. Ta je z podobné rodiny, z Polska. Stýskalo se jí tu, studovala na DAMU divadelní režii a nás si adoptovala. Nikdy jsem pro ni nebyla desetiletá vopruzačka. Kasia byla jako moje sestra, která přibyla do rodiny o něco později. I díky ní je náš vztah s bráchou intenzivní. Dnes mají tři děti.
Vy vlastně jenom expandujete...
Samozřejmě nás jako všechny potkávají na cestě různé strasti, ale myslím, že naše štěstí je v tom, že je řešíme společně. Nedovedu si představit, co by kdokoli z nás musel udělat, aby ho ostatní opustili... Asi dlouhodobě a vědomě všem okolo škodit. I když podle rodinných konstelací by ten hrozen neměl vyplivnout nikdy nikoho, protože se to prázdné místo vždy nahradí někým dalším.
Absolovala jste rodinné konstelace?
Ne, ale chystám se na ně. Člověk by neměl stagnovat. Měl by se vyvíjet. Třeba pomocí takových metod. Myslím, že bychom v sobě neměli nechávat hnít stará traumata. Možná starší, než je náš život. Když každá generace vyčistí něco, posune tu další o kus dál. Moje vnímání vývoje světa znamená chuť a snahu dojít dál, než došli naši rodiče, aby naše děti mohly udělat to samé a možná, že se nám jednoho dne skutečně povede dotknout se nějaké moudrosti, nebo jak to říct... Vidíte? Chytrolínství nade mnou opět zvítězilo!
Kolik je ve vás syrského?
Myslím, že dost. Jsem komunikativní. Ráda mluvím s lidmi. Byli jsme teď tři měsíce v Americe. David mi říkal: Tys našla svoji zemi, viď? Nevím, ale aspoň tam lidi s lidmi mluví. Na ulici, v obchodech... Nežijí životy zavřené ve svých bytech a domech. V Sýrii nelze žít uzavřeně. A já díky mé syrské krvi cítím ve společenství klid a štěstí.
Co se vám vybavuje, když řeknu Sýrie?
Neznám její všední, každodenní život. Pro mě bývala Sýrie letní, prázdninová, sladká. Voní mi výhní suchého bílého vedra. Shnilým ovocem. Kardamomem. Naftalínem babiččina damašského bytu. Je mi smutno z toho, co se děje... Nejvíc se ale děsím toho tichého tlaku ve vzduchu. Tohle je to nejhnusnější na všech totalitních a radikálních systémech. Že se člověk bojí o věcech mluvit otevřeně, aby pak za něj jakkoli nepykali jeho blízcí. A ten strach pak vytváří živnou půdu pro to nejhorší, co v člověku je. Násilí vždycky bude plodit jen další násilí.
Jaká byla vaše Sýrie před válkou?
Z dětství si ji pamatuju jako otevřenou zemi s veselými, vřelými a radostnými lidmi. Jak říkám, nebyl to regulérní obraz, protože byl nahlížen očima dítěte ze socialistického Československa na prázdninách, ale jedno vím: že se neřešilo, kdo je kdo. Nábožensky. Jeden byl řidič, druhý měl hospodu... Nevěděli jsme, jestli je náš soused křesťan, muslim, případně sunnita, nebo šíita. Tragédie téhle země, která byla postavená na toleranci, je to, že se stala bitevním polem pro síly a zájmy, které pramení odjinud a souvisejí se vším, co se děje ve světě. Na území, které není pro nikoho zajímavé – není tam ropa ani jiné nerostné bohatství – se odehrává bitva o uchvácení moci v arabském světě. Celé to je nepopsatelně smutné...
Jaká je současnost a budoucnost vaší velké části rodiny v Sýrii, jste alespoň ve spojení?
Představte si, že někde je kus vás, od kterého jste odtržení. Nevím, co mám udělat... Přitom mám potřebu udělat cokoli. Je to pocit bezmoci člověka stojícího proti systému světa, založeného na obchodních zájmech a rozdělení moci vyšších sfér, do kterých máme minimální šanci nahlédnout. Válka se vždycky nejvíc dotkne lidí, kteří jen chtějí žít normální život. Naše rodina tam je veliká. Ve spojení jsme e-mailem. Jenže...
Neplačte...
To bohužel nezvládnu... Od mého milého strejdy přišla před nějakým časem fotka, na které jsou mi čtyři roky a hrajeme s ním na terase u moře vodní bitvu. Nic k ní nenapsal. Soubor se jmenoval „Krásný časy“... Hned jsem mu psala: Nepotřebujete něco? Co můžeme udělat? Máte co jíst, nepotřebujete peníze? Odpověděl, že není nic, co bych mohla udělat, jen takhle občas napsat vlídné a milé slovo, zavtipkovat, mít je ráda... Psal, že na cestě za naším dalším strejdou těsně před ním vybuchla bomba, ale podle jeho slov má každý na světě svoji chvíli připravenou, takže nemá smysl mít strach a chodit s hlavou skloněnou. Až přijde ta jeho chvíle, stejně se před ní neschová... V Damašku bombardují krásnou křesťanskou část Tomášovy brány. V podzemí tam jsou schované nejstarší kostely na světě. Mizí, co přežilo staletí... Chtějí, aby křesťané odešli „dobrovolně“.
Jak vnímáte islám?
Tátova sestra si vzala muslima a je to velmi tolerantní, vzdělaný a velkorysý člověk a takových je spousta. Já osobně neznám muslima, který by války a násilí schvaloval. Nikdo neví, kdo jsou ti, kteří to vyšroubovali až k vražednému šílenství. K té nejhnusnější a nejpodlejší válce vedené proti lidem, kteří nikomu nic neudělali. Nikdo už neví, kdo je s kým a kdo za co bojuje, operují tam tisíce frakcí, je to šílenost, zmar, děs. Muž mé kamarádky, který pracuje pro Člověka v tísni, říkal, že nikde neviděl to, co tam. A přitom to začalo absolutně pokojně... Je to, jako kdyby tady v roce 1989 někdo přišel a ukradl celou revoluci tím, že by začal pumpovat peníze třeba radikálním nacionalistům. Ti lidé tam jen bojovali o důstojný život. Navíc, za ta léta je elita národa téměř pryč... Vzdělaná elita. Moji rodiče měli samozřejmě pravdu, vzdělání je důležité!
Umíte arabsky?
Začala jsem se učit v dospělosti, ale jen s tátou. Pak to nějak vyšumělo. V dětství na nás nechtěl mluvit cizí řečí – i přes maminčino velké naléhání. Ale jednoho dne začnu, to jsem si slíbila! Navíc mám celkem talent na jazyky, zvlášť přízvuk mám takový, že když těch pár vět co umím, použiju, začnou se mnou mluvit jako s místní.
V porovnání s tím, co víte přímo z místa – co říkáte našemu zpravodajství? A co reakcím lidí z okolí?
Mám pocit, že je to u nás v tomto směru takové opatrné. Ale on si s tou Sýrií celý svět teď nějak neví rady. S celým arabským světem, mám pocit. Věřím, že nejlepší způsob, jak si udělat svou vlastní představu a názor, je cestovat. Když žijeme v době globalizace, využijme možnosti a dívejme se na svět kolem sebe. Jedině tak si člověk může vytvořit svůj vlastní obraz. A věci posouvat a řešit. Chce to nebát se pojmenovávat věci jasně, jak sám pro sebe, tak i ve společnosti. Pokud je něco obludné, nebát se vyslovit to nahlas, dřív, než se to připlíží. Jen tak může být zachována rovnováha. Ale já opravdu ráda mluvím o herectví... A tohle je můj asi nejchytroprdštější rozhovor vůbec... No, co se dá dělat.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie