Pomiňme nyní tu okolnost, že každé domácí zvíře nám pomáhá už jen tím, že ho máme, můžeme ho pohladit, starat se o něj a na druhé straně si užívat jeho přízně, kterou nám dává ochotně najevo. Druhou kategorií zvířat jsou ta, která skutečně pomáhají. Ať už v rolích „terapeutů“, asistentů pro vozíčkáře nebo třeba strážců na letišti.
KATRIJN V. D. NEIR, 5 LET VODICÍ KŮŇ, KTERÝ UMÍ POMÁHAT ZRAKOVĚ POSTIŽENÝM
Katrijn je jediný vodicí kůň pro zrakově postižené u nás a pravděpodobně i ve střední Evropě. Když se paní Daušová, ředitelka a vedoucí výcviku v Helppes (www.helppes. cz), před pár lety dozvěděla, že v Americe cvičí vodicí koně, rozhodla se, že to také zkusí. Základní výcvik kobylky plemene minihorse Katrijn trval asi 4 měsíce. Katrijn dnes umí vést zrakově postiženého, vybírat trasu tak, aby se nezranil a zvládl ji, umí mu podávat věci, rozepínat zip, částečně pomoci se svlékáním vrchního oblečení, otevírat dveře a skříňky, rozsvěcet a zhasínat světla.
Pokud by někdo zrakově postižený uvažoval o tom, že si pořídí vodicího koníka, měl by si v prvé řadě přijet do Helppesu za asistence Katrijn vyzkoušet, jaké jsou výhody či nevýhody speciálně vycvičeného koně a zda by mu taková forma pomoci vůbec vyhovovala. A pak je třeba také zvážit, zda bude mít vodicí kůň u svého majitele vhodné zázemí. Že je například nezbytné žít v domě se zahradou, na níž by byl koník ustájený, asi není třeba zdůrazňovat…
Navzdory tomu, že Katrijn není vodicí kůň „na plný úvazek“, svými kousky jako by neustále dokazovala, že zvládá to, co každý jiný kůň profesionál. Například při focení ve fotoateliéru Katrijn bavila celý štáb tím, že začala ze stolu shazovat různé věci, které pak důležitě podávala nebo sama od sebe předváděla, jak umí „lehni“. A jako správný profesionál se pak za dobře odvedenou práci dožadovala odměny. Pamlsků za odměnu si během tohoto focení užila více než dost…
FELIX, 8 LET, KRAJTA KRÁLOVSKÁ A SELMA, 5 LET, SKLÍPKAN KADEŘAVÝ, KTEŘÍ UMĚJÍ POMÁHAT OD FOBIÍ
Sklípkan a had rozhodně nejsou zvířata, od kterých by člověk čekal na první dobrou nějakou pomoc. Ale překvapivě jak Felix, tak Selma působí jednou měsíčně v roli „terapeutů“ v semináři pořádaném pražskou zoologickou zahradou (www.zoopraha.cz) „Zbavte se fobií“. Seminář je určen lidem, kteří trpí strachem, respektive spíše odporem k pavoukům a hadům. Felix se Selmou za sebou mají devět seminářů a zájem o ně je tak obrovský, že již teď je naplněna kapacita až do konce roku.
Nejdříve se na semináře hlásili především lidé, kteří měli hrůzu z hadů, teď převládají ti s odporem k pavoukům (často se hlásí ženy, které se chystají na delší dobu do těch končin světa, kde je velká pravděpodobnost setkání s hadem či velkým pavoukem). Někteří lidé ale také přijdou jen s tím, že si chtějí vyzkoušet, jaké to je držet v ruce hada. Seminář je rozdělen do čtyř fází – povídání, fotky, neživé pozůstatky (svlečky hada, pavouka), kontakt s živým zvířetem. Úspěšnost zvířecích terapeutů je prý obrovská – nezřídka se stává, že sklípkan Selma zapůsobí tak pozitivně, že účastník semináře odchází nejen bez fobie, ale dokonce s přesvědčením, že si sklípkana určitě pořídí domů.
DITA, 5 LET ASISTENČNÍ PES, KTERÝ POMÁHÁ SVÉMU MAJITELI VOZÍČKÁŘI
Majitel Dity, Petr Bystroň, se před 10 lety ocitl po nevydařené operaci na invalidním vozíku. Když se s novou situací smířil, rozhodl se pořídit si čtyřnohého asistenta. Obrátil se tedy na organizaci Helppes (www. helppes.cz) se žádostí o pomoc a radu. Měl štěstí.
Jedna klientka zrovna vrátila Ditu, tak ji Petrovi nabídli. Byla to z obou stran láska na první pohled. Teď jsou spolu Dita a její majitel už 2 roky a jeden se neobejde bez druhého. Dita umí rozsvěcet a zhasínat světlo, zouvat boty, svlékat vrchní oblečení a samozřejmě podávat věci. Problém občas nastane, když chce podat věc, která by jí mohla ublížit, např. drobné mince nebo žiletky. To ji pak Petr musí okřiknout „ne, nesmíš“, zatímco ona se tváří dotčeně a nechápe, proč zrovna nyní o její pomoc Petr nestojí. K občasným zádrhelům prý také dochází v kontaktu s cizími lidmi, kteří si někdy bez dovolení začnou Ditu hladit, a to i přesto, že má na postroji napsáno „NEHLADIT, PRACUJI“.
Petr je samozřejmě pyšný, že má společnici, která budí obdiv, jenže vyrušení Dity z práce je prý trochu nefér vůči oběma. „Je to, jako kdybyste vyrušovali školáka při písemce hlazením a mluvením na něj. Přestane se soustředit a udělá chybu,“ vysvětluje Petr.
CACAO, 4 ROKY KOČKA, KTERÁ UMÍ POMÁHAT JAKO TERAPEUT
Cacao je kočka plemene kanadský swings a je „profesí“ terapeut. Jejím oborem je felinoterapie, která je založena na pozitivním terapeutickém působení koček. Zvířata (především psi a kočky) mají kladný vliv na lidskou psychiku, kočky jsou navíc obdařeny velkou empatií a vycítí, když člověka něco trápí. Léčebně působí už jen samotná přítomnost kočky, která navozuje příjemnou atmosféru, nabízí nenucený kontakt, případně může být interakce mezi pacientem a kočkou řízená – třeba když je účelem zlepšení motoriky rukou, pacient se snaží zvíře hladit, česat mu srst atd.
Cacao se svou majitelkou jezdí v rámci činnosti o. p. s. Devět životů (společnost provozuje domácí depozita pro nechtěné kočky, www.devet-zivotu.cz) už čtvrtým rokem do domova seniorů ve Smečně. V domově žije kolem stovky obyvatel, někteří o kočičího terapeuta nestojí, jiní se na Cacao, která za nimi přijíždí každé úterý, vždy těší. Pak jsou tací, kteří se netají tím, že kočky sice nemusejí, ale Cacao díky jejímu neobvyklému „nekočičímu“ vzhledu snesou. Občas se ozývá „kočky nemám rád, ale ty jsi pejsek, to je jiná“ nebo „sedni!“ či „takový pěkný pejsek a neposlouchá“.
Felinoterapie je pro kočky i jejich majitele psychicky náročná (doporučuje se, aby kočka dělala terapeuta maximálně 2 roky, pak se jí začne díky její extrémní citlivosti měnit povaha, terapie ji začne stresovat). Cacao pracuje už 3 roky, i proto by v rámci o. p. s. přivítali další nové kočičí kolegy a jejich majitele, kteří by s nimi začali pracovat.
PEPA, 6 LET OREL SKALNÍ, KTERÝ POMÁHÁ NA LETIŠTI
Pepa (a dalších zhruba 10 dravců a 5 psů) je zaměstnancem Letiště Václava Havla v pražské Ruzyni (www.prg.aero.cz). Jeho úkolem je plašení ptáků, nejvíce holubů a špačků, kteří nemají na letištní ploše co dělat, mohli by vlétnout do motoru letadla a tak způsobit vážnou nehodu. Pepa pracuje na směny – 12 hodin, krátký a dlouhý týden. Sokolníci na letišti mají k dispozici auto, dravec sedí buď v otevřené korbě, nebo sokolníkovi na ruce vystrčené z okna, a když vidí „nepřítele“, vylétá do akce.
Někdy na samotnou akci ani nedojde, protože vetřelci sokolnické auto zdálky rozeznají a odlétají pryč. Když mají dravci volno, berou si je sokolníci domů. Ale rozhodně to neznamená, že mají dovolenou a nemusejí nic dělat. Sokolníci musejí dravce totiž neustále udržovat v dobré kondici, dopřát jim pravidelný pohyb, hlídat jejich váhu. Jakmile se váha zvedne třeba jen o pár deka, nastupuje lehká dieta.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
