S prvním partnerem, hercem Filipem Blažkem, se před lety rozešla, ale ze vztahu jí zůstal dnes již téměř dospělý syn Lucián (16). Se současným manželem, taktéž hercem Tomášem Matonohou, vychovává syna Štěpána (7), osvojenou dceru Sáru (14) a benjamínka Laru (15 měsíců). Jak zvládne být při takovém rodinném zápřahu ještě vytíženou herečkou, vždy skvěle vypadající a za všech okolností se usmívající ženou? Odkud čerpá sílu?
Jak se dá zvládnout velká rodina a práce?
(směje se) Zvládnout… Na to asi není nějaký klíč, že bych to řekla dvěma větami a bylo. Asi člověk musí být na velkou rodinu dělaný. Je fakt, že mám děti s velkým věkovým rozdílem. Kdybych je měla všechny čtyři rok po sobě, asi bych tady teď neseděla a mám pocit, že bych se někde hroutila. To je bod jedna, který mi pomáhá zvládnout velkou rodinu. Kdybych měla děti ve věku těsně po sobě jdoucím, nemohla bych pracovat. Velké děti jsou dneska víceméně soběstačné, mám s nimi sice jiné starosti, než co papaly a jestli si nerozbily kolínko, faktem ale je, že do kroužků je nerozvážím a že si minimálně Sára s Luciánem fungují sami. Ne že bych je ale ztrácela z dohledu, to ne. Druhá věc, která je při zvládnutí velké rodiny důležitá, je to, že jsem tak povahově nastavená. Nic mě neskolí, a to už odmalička.
I na největších negativech hledám pozitiva, takže se dá říci, samozřejmě s nadsázkou, že kdyby moje dítě upadlo a plakalo, já na tom uvidím to, že příště už si dá pozor a nebude tak zbrklé. Manžel se směje, že jsem přehnaný optimista, protože vždy, když se něco děje, hlásím, že to bude dobrý. Snažím se tak uklidňovat sebe i své blízké. A navíc, já tomu věřím… Mám to tak v hlavě a díky tomu vše běží, jak má. Doufám. Kromě toho vím a maminkám mohu potvrdit, že čím víc dětí člověk má, tím víc se nenechá sklátit nějakou banalitou. Zkušenosti máte uložené v hlavě a to, z čeho jsem s Luciánem vyšilovala, mě dnes nechává ledově chladnou. No skoro… (směje se) Třeba dnes jsem téměř nespala, protože to vypadá, že na Laru něco leze. A místo abych si stěžovala, že jsem nevyspalá, dívám se na to globálně. Co je jedna probdělá noc v celém životě, že?
Pomáhá vám manžel?
Pomáhá. Není tedy s dětmi denně, nevypravuje je do školy a nemá na starosti takový ten běžný chod rodiny, ten je na mně.
Jaký další výchovný styl uznáváte?
Mám doma takové ty příručky o tom, jak děti vychovávat, dokonce si myslím, že jsem jich za život přečetla tolik a s dětmi strávila tolik času, že už bych mohla nějaké i psát, mám je všechny v hlavě, ale někdy mi to ujede, zařvu si, až se vyřvu, a oni začnou zase fungovat. Ale jinak mám heslo, kterým se snažím řídit: „Málo hany, hodně chvály.“ To platí nejen na děti, ale i na muže a můžu jen doporučit. Já sama si ho za den opakuju několikrát a jsem opravdu přesvědčená o tom, že děti se mají především chválit, a teprve ve vypjatých chvílích občas hanět. Takže teoreticky jsem vzdělaná, ale občas to prdne a nastává čas hany. A co se ode mě maximálně dozvědí? Že jsou nemožní a tak, ale jinak vím, že výbuch je stejně na nic, že na chválu všichni zkrátka reagují líp.
Kontrolní otázka: děláte ráda svačiny?
Ne, úplně to nesnáším, ale už to pomalu předávám starším dětem, takže se těším, až budou natolik samostatné, že zvládnou tuhle přípravu samy. Mě už ani kolikrát nenapadá, co jim dát, aby to jedly, bylo to zdravé a podobně. Svačinový rádce, to by se mi hodilo. I když, s výhledem na to, že svačinové galeje končí, už ho snad ani potřebovat nebudu.
Jak rodina funguje? Má každý své úkoly?
Ano, jinak by to v našem množství ani nešlo. Z Řecka jsme si přivezli psa, tuláčka, a vím, že péče o něj je zcela záležitost Luciána. Každý má svoje úkoly, které musí dodržovat, ať už je to venčení nebo úklid, ale povinnosti se zkrátka v životě vyskytují a myslím, že tenhle výchovný přístup je i dobrá průprava pro budoucí život. Mimo to mám štěstí, že moje děti své úkoly plní a jen výjimečně se mi stane, že zjistím, že něco není hotovo tak, jak spoléhám. Ale to děláme občas i my dospělí, takže není potřeba z toho vyšilovat. Když něco takového objevím, tak samozřejmě trvám na nápravě. Sára se stará o domácnost. Takže já vždy volám cestou z práce, že se blížím domů, a oni začnou rychle kmitat. A já mám klid.
A když úkoly neplní?
Nadávám. Projevenými emocemi se pročistí vzduch a hned se nám žije líp. Všem. A tohle považuju za důležité, aby moje děti věděly. Že nemá cenu v sobě něco dusit, ale jít s tím ven, protože jen tak má ten problém šanci nepřerůst v něco velkého, co nakonec člověka trápí mnohem víc.
Štěpán taky pomáhá?
Mám za sebou dlouhý a náročný rok. Štěpánek chodil do první třídy, která byla poměrně náročná, do toho malá Lara vyžadovala stejný podíl péče jako každé jiné batole… Takže ten doma zatím pevně dané úkoly nemá, ale jen co povyroste, něco s manželem vymyslíme.
Vaříte?
Vařím každý den. Musím ale podotknout, že neuznávám jídla, jejichž příprava trvá déle než půl hodiny.
Když vám bylo 18, chtěla jste 4 děti?
Ne. Kdyby mi tohle někdo řekl v osmnácti letech, tak bych se mu vysmála. Řekla bych, že je úplný blázen, protože v té době jsem ani netušila, jestli budu mít jedno… Všechno mi přivál život. A vím, že takhle je to teď správně.
A dnes, měnila byste?
Ani náhodou. Podvědomě jsem ke svému současnému stavu mířila už dávno, a protože jsem si to hodně přála, aniž bych to vyslovila, tak se mi to splnilo. Velká rodina mi dělá dobře, je fajn. I na dovolené jezdíme jako turistická skupina a už nemusíme ani hledat partu, která by jela s námi, protože si vlastně všichni stačíme. Je to veselé, sice občas s nádechem nerváku, ale neměnila bych.
Je rozdíl mezi tím mít jedináčka a smečku, nebo ne?
To tedy ano. Pamatuju si, jaký je rozdíl mezi tím, jestli máte jedno dítě a můžete si vlastně dělat, co chcete, nebo jestli musíte starší dítě odvést do školy, k tomu máte doma kojence, kterému rostou zuby… Skok mezi prvním a druhým dítětem je obrovský a pak už je to vlastně zase jedno. Po narození Štěpána jsem se naučila rodinu organizovat, další děti už byly v pohodě. (směje se) V tomhle mi dává za pravdu hrozně moc maminek, které si něčím podobným prošly. A taky je fakt, že když mi doma zůstane jen jedno z dětí a ostatní, teď mluvím o větších, jsou u kamarádů, je tam ticho, klid, tak mám pocit, že jedno dítě vlastně není žádné dítě. Holkám, když mají jednoho potomka, říkám, aby si to vychutnaly, protože taková pohoda už to nikdy nebude. Dnes, když mám Laru, jsem závislá i na základní školní docházce. S Luciánem jsem se mohla sebrat a na týden odjet, kam se mi chtělo, dneska musím dbát o to, aby děti byly ve škole… Takže žádná legrace.
Kdy jste se naposledy pořádně vyspala?
Dávno. Spím ráda a dlouho, což se s dětmi v domě vylučuje. Ráno jsem si nepospala déle než do sedmi tak dlouho, že už si to ani nepamatuju.
Máte někoho, kdo vám s dětmi pomáhá?
Mám. Babičku Jířu a Marii, spolehlivého manžela, který se teď pracovně uvolnil, protože chce, abych pracovala a kariéru budovala já. Je fajn, že mě podporuje, neuměla bych žít s někým, kdo by chtěl, aby jeho žena jenom seděla doma a připravovala teplé večeře. Myslí si, že u herectví se pořád musí dělat, abyste z toho kruhu nevypadla. A nakonec máme paní Alenu, která dolaďuje spíš takové ty díry, kdy nikdo nemůže, a stará se o domácnost. Bez týmu za zády bych to nedala.
Takže to chce, abyste zvládala manažerské plánování…
To tedy ano, v tom jsem dobrá. (směje se) Kromě toho víte, že vše musíte mít naplánované na minuty, jinak vám systém klekne a vy se zbytečně nervujete.
Jak si užíváte volný čas bez dětí a baví vás ho stále ještě trávit s manželem?
To je dobrý dotaz. Volný čas bez dětí je povinnost. Jednou za čtvrt roku, přibližně, máme volný víkend, který se snažíme strávit jen spolu. Aby všechno fungovalo, musí spolupracovat dva hlavní koučové a ti budou fungovat jedině tehdy, když spolu budou schopni mluvit. Někdy je to sice hodně náročné, ale trávit čas společně se snažíme. Teď naposledy jsme byli na tři dny ve wellnessu v Mariánských Lázních, na podzim zase plánujeme výlet. A musím říci, že nás tyhle výjezdy baví i po deseti letech. Což není tak dlouhá doba, na druhou stranu jiní spolu ani tak dlouho nevydrží.
Zase po deseti letech se už navzájem velmi znáte, víte, co od sebe můžete čekat…
To jo, ale určitě víte, že první společný rok se nedá s ničím srovnat. Máte jiné starosti… (smích) Na těch našich víkendech dnes plánujeme, co dál, kam se vydáme. Takže sice jsme sami, ale o rodině se stejně bavíme. Žijeme společným plánováním, kam pojedeme, a baví nás to.
Čím vás dokáže manžel nejvíc překvapit?
Překvapil by mě velmi, kdyby mi přinesl květinu. Mám historku: Nedávno jsem přišla domů a na stole byla kytka. Ve mně se zastavilo srdce (taková ta ženská obava), co je za průšvih. Místo abych se radovala. Nakonec jsem zjistila, že ji Tomáš dostal od fanynek a povídá: „Jo, prosím tě, tu jsem dostal já, ale dám ti ji.“ Můj muž je velkorysý. (směje se) Tomáš je pragmatik, takže kytky mu nic neříkají.
A čím dokážete překvapit vy jeho?
Nevím, to mě nic nenapadá, ale vím, čím bych ho překvapila. Kdybych si koupila oblek na motorku a jela s ním na výlet. To by omdlel. Kdybych za ním přišla a řekla: „Pojď, jedeme na tři dny“, to by byly Vánoce.
Umíte si představit, že by vaše rodina byla ještě větší?
Stačí. Teď nedovedu. Nádoba je zaplněná po okraj a asi by se přes něj začala přelévat.
Téma pěstounství – kdy vás napadlo a jak si vás Sára vybrala?
Formálně jsme pěstouni, ale všem říkáme, že jsme její rodiče a ona naše dcera. Adopce je složitý proces, pěstounství snazší. Tu touhu jsem v sobě měla už dlouho, ale podařilo se mi ji uskutečnit až s Tomášem. O svém snu jsem mu řekla, už když jsme se seznámili, a on odpověděl, že to uskutečníme. A když přišla ta správná doba, shodli jsme se na tom, že je to naše morální povinnost, takže díky němu, jako chápajícímu partnerovi, jsem si uskutečnila sen.
Myslím, že málokterý muž by do toho šel jako on, a za to jsem mu vděčná. Protože touhu pomáhat mám v sobě stále, jsem taky patronkou projektu Dejme dětem šanci. Vše o něm i o tom, proč je pěstounství, případně sponzoring dětí a jejich potřeb (ne občas poslat plyšovou hračku nebo tak) důležité, můžete najít na www.dejmedetemsanci.cz. Je to vlastně adopce na dálku fungující v Česku a opravdu pomáhá dětem zaplatit kroužky, na které by jinak neměly peníze, výbavu na sport, který je baví a ve kterém by mohly vyniknout… A obejdete se bez zbytečné byrokracie.
Doporučila byste po svých zkušenostech adopci/pěstounství jako cestu k dítěti dalším rodičům?
Určitě. Spíš se divím tomu, když čtu srdceryvné články na téma „nebylo nám dáno mít dítě a celý život jsem se trápila“, že se lidi o tyhle formy víc nezajímají. Doporučovala bych všem, kdo se utápí v žalu, že děti nemají, aby se zkusili zamyslet i nad touto cestou, která může život usnadnit.
Je něco, co vás na celém procesu zaskočilo?
Ne. Nemalovala jsem si obrázky a nekoukala na svět přes růžové brýle: jako že přijde culíkatá holčička a vše bude zalité sluncem až do smrti. Takže mě naopak zaskočilo, že vše má hladký průběh. Sára je skvělá.
Jaká je u vás doma hladina hluku?
Vysoká. Náš byt se otřásá. Kdyby se měřilo na decibely – tak by to stejně bylo neměřitelné. Ale posuďte sama, dva se hádají, telka hraje, Lara křičí…
A regulujete ho nějak?
Snažím se. Trvám třeba na společných večeřích. Jenže mám představu, že bychom si měli všichni sednout a povídat si o tom, co se během dne stalo. Místo toho na mě mluví tři, překřikují se a já jako dopravák na křižovatce musím regulovat: „Teď mluv ty, ty počkej, už můžeš, povídej, na řadě je další…“ Takže hluk. Pro mě je zvládnutí večeře největší teror a nevím, proč na nich tolik lpím.
Plácla jste někdy některé ze svých dětí?
Plácla, ale jinak jsem proti fyzickým trestům. Zasahuju i na hřišti, když vidím, jak nějaká matka terorizuje své dítě. Občas je lepší dítě plácnout přes plenku, než půl hodiny vysvětlovat. Že bych ale terorizovala děti hláškami typu: „Počkej, až přijde tatínek, ten tě srovná“ a podobně, to ne. To je snad ještě horší než cokoli jiného. Ne, fyzické a psychické tresty neuznávám a pohrdám jimi. Nejsou výchovným prostředkem, který by dítěti ukazoval správnou cestu, spíš se na základě takové výchovy naučí lhát, podvádět a tak. Abych ještě doplnila, nevím, jestli je to dobou nebo čím, ale některé maminky jsou opravdu kruté. Použít na tříleté dítě větu: „Já už tě nemám ráda“, to fakt vidím rudě.
Jak vnímáte rozdíly v možnostech maminek, které jste měla před lety, když jste v kočárku měla Luciána, a dnes, kdy si užíváte Laru?
Rodila jsem před šestnácti lety, to už byla i jídla ve skleničce, plenky na jedno použití… Vlastně jediné, co vnímám jako posun k lepšímu a na čem ujíždím, jsou papírové jednorázové bryndáky. To je bomba, kterou bych všem doporučila. Fakt.
Kdybyste chytila zlatou rybku, jaká 3 přání byste měla?
Já bych na ni vychrlila tu frázi, jestli bychom nemohli být všichni spolu a zdraví. Možná i proto jsem optimista, protože si dokážu vysvětlit, že mám být vděčná za to, že mám zdravé děti, pohodu, lásku a podobně. Když to shrnu, my máme všeho dost, až nehorázně. Druhá věc, kterou bych chtěla, je, aby mi vydržela dobrá práce. Dělám ráda a nedokázala bych být spokojená máma jen v domácnosti. Pro naše rodinné štěstí je důležité i to, že si od nich chodím odpočinout. A oni mají šanci odpočívat ode mě.
Dá se strach o děti s něčím srovnat?
Nedá. To je nejhorší pocit, jaký můžete zažít. V porodnici, když jsem rodila nejstaršího syna, mi sestřička s úsměvem říkala, že od teď už se budu jen bát. Já jí tehdy nerozuměla, ale měla hlubokou pravdu. O děti se bojíte pořád a bát se budete, i když jim bude pětatřicet a budou mít vlastní rodiny. Ale nesmíte si připouštět, že by se to mohlo stát i vám.
Bývají vaše děti nemocné?
Naštěstí ne. Jediné, co se mi stalo, bylo, že Lara se narodila o dva měsíce dřív. V inkubátoru byla jen 20 dní, ale mně najednou došlo, že donosit zdravé dítě vůbec není legrace ani automatická záležitost. Takže v přístupu ke zdraví jsem pokorná.
Vzpomenete si na svoje nejhezčí prázdniny?
Všechny byly přece nej. Vzpomínáte si na to, když jste s mašlí ve vlasech a bílých ponožkách v sandálech šla pro vysvědčení, vzduch voněl příslibem léta a třešněmi… To chvění bylo dokonalé a vůbec netuším, jestli se dnes děti takhle těší. Občas se jich ptám: „Těšíte se? Vy vůbec nevypadáte, že se těšíte.“ My byli v euforii a dnešní děti nic.
Kdybyste měla možnost plánovat svým dětem budoucnost, co byste z nich chtěla mít?
Režiséry. Aby mě obsazovali, až mě nikdo jiný do role chtít nebude. Lucián ale studuje počítačovou školu, tak tam to nevidím, Štěpánek mi řekl, že režisérem divadelním nebo filmovým bude a slíbil mi roli medvěda. (směje se) Lucián mě prý bude animovat, ale to si moc nezahraju, že. Sára chce být učitelka, takže ani tam pro mě výhody rolí neplynou. (směje se) Aspoň Lara mě snad zachrání.
Dokážou vás děti opravdu naštvat?
Dokážou. Lží. Lucián jednou říkal kamarádům: „Máma je hrozně fajn, když se jí ale zalže, je hrozná saň.“ A měl pravdu.
V čem spočívá zabezpečení dětí?
Základ pro jejich život. Něco peněz, vzdělání… Podle možností. Ale taky by měly umět peníze vydělat. Proto Lucián už dnes chodí na brigádu, aby věděl, jaká je jejich hodnota.
Máte jako máma nějaký sen?
Nemám. Chci, aby děti dělaly práci, která je baví – tím by mi udělaly velikou radost.
Článek vyšel v časopisu Maminka 7/2013