Herečka a výtvarnice Barbora Srncová na mě pořád dělá dojem rozesmáté holky. Navzdory tomu, že v poslední době jí rozhodně do smíchu být nemuselo. Třeba kvůli konci manželství s Petrem Rajchertem po devatenácti letech. Sama se k tomu staví tak, že ji tím život přiměl k tomu, aby si sundala růžové brýle, přes které donedávna spokojeně koukala na svět.
Až do svých padesáti jste vydržela vidět svět skrze růžové brýle, co na to mohlo mít vliv?
Možná na tu moji naivitu mělo do jisté míry vliv třeba i to, že jsem vyrůstala v obklopení těch máminých obrázků (malířka a výtvarnice Emma Srncová), které jsou vždy pozitivní, hezké a svět je na nich zalitý sluncem. Mně nějak nedocházelo, že všechno na světě má i svou druhou stranu. Že život není jen láska – páska. A že se ve vztahu musí občas řešit i věci, které nejsou příjemné ani jednomu, a že když se o nich nemluví, neznamená to, že zmizí. Jde o to dát lidem prostor na jiný názor a hned se nestavit do opozice. To, že máme rozdílné názory, neznamená, že se nemáme rádi. Já ale vím, že se to lehko říká a mnohem hůře dělá…
U vás je ta padesátka docela symbolická i v tom, že po rozvodu teď začínáte sama za sebe…
V životě jsou určité křižovatky, které jisté věci mění. My jsme s Petrem na takovou křižovatku došli spolu a odešli z ní každý jinam. Věřím, že pro mě tato nová cesta vede k uvědomění si sama sebe a k upřímnějšímu životu.
Působíte na mě poměrně klidně a vyrovnaně… Měla jste po rozchodu vůbec takovou tu fázi, kdy si říkáte, že to nemůže být pravda, že se vám to jen zdá?
Ano, to je tak asi vždycky, když se v životě přihodí cokoli zásadního. Člověk nejdřív tu drsnou realitu nemusí chtít přijmout a může mít pocit, že se to nějak změní. Přijmutí reality jako takové je ale zásadním krokem, protože poté si může uvědomit, že teď je to jen na něm, musí zvednout hlavu a jít prostě dál. Záleží jen na tom, jak se k tomu člověk postaví. Minulost je neměnitelná a vy můžete jít jen dopředu. Bylo krásné vidět, že mám kolem sebe mnoho blízkých lidí, kteří mi byli ochotní bez jakýchkoli zpětných nároků otevřít srdce a podat pomocnou ruku. Za to jsem byla a stále jsem velmi vděčná.
Kdy pro vás nastal moment, že jste se nadechla a šla dál?
Odjela jsem na pět dní do naprosté samoty. Na józe jsem náhodou slyšela, jak známá vypráví o chalupě, která je někde v Bílých Karpatech, že je tam krásně, nikde nic, jen les a klid. Hned mě napadlo, že by to bylo přesně to, co teď potřebuju. Zmizet a být jen sama se sebou. Slovo dalo slovo, chalupu mi půjčili a já vyrazila jen se psem a batohem za dobrodružstvím. Měla jsem instrukce, že si mám vzít spacák a sekeru, abych si naštípala dřevo na topení. Asi i tady nastal ten čas k probuzení jangové, tedy mužské energie.
Jak Barboře Srncové pomohl pobyt v Karpatech, díky čemu v životě nachází radost a co by chtěla dělat dál, si můžete přečíst v novém čísle časopisu Moje Psychologie. To si můžete koupit u nás v ikiosku ZDE nebo v trafice.
