Rodina i s prarodiči na projekci a tiskové konferenci k novému dokumentárnímu seriálu  Zdroj: Jan Kroupa

Rodina i s prarodiči na projekci a tiskové konferenci k novému dokumentárnímu seriálu Zdroj: Jan Kroupa

 Zdroj: © Česká televize
 Zdroj: © Česká televize
 Zdroj: © Česká televize
 Zdroj: © Česká televize
10
Fotogalerie

Jak se žije rodině s historicky prvními českými paterčaty? Těšte se na jedinečný dokumentární seriál

Třináctidílný dokumentární seriál České televize zachycuje unikátní osud rodiny, do níž se v červnu 2013 narodila historicky první česká paterčata. Jde o případ, který je naprosto bezprecedentní zkouškou pro všechny: lékaře, politiky, úředníky i český sociální systém. Nejvíc ale pro mladý pár, který chtěl svému synovi pořídit sestřičku. Jejich příběh sledoval štáb ČT během jednoho kalendářního roku, od porodu paterčat po jejich první krůčky.

Budete svědky toho, jak se pod tlakem okolností mění vztahy v rodině, vztahy s pečovatelskou službou, sousedy a veřejností. Seriál zároveň upozorňuje na diskriminaci dosud přehlížené menšiny – rodin s vícerčaty, jejichž jsou paterčata extrémním reprezentantem i symbolem. Právě jejich případ totiž rozpoutal celospolečenskou debatu, na jejímž konci snad čeká změna zákona o podpoře rodin s vícerčaty.

Paterčata můžete vidět ve vysílání České televize každou středu od 10. září od 21.30 na ČT1.

Jak vznikl nápad natočit takový unikátní dokument a co vše tvůrčí tým při natáčení překvapilo? To se dozvíte v následujích rozhovorech se scénáristkou Libuší Markovou a režisérkou Alenou Derzsiovou. Příště se můžete těšit na rozhovor s rodiči paterčat- Sašou a Tondou.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Scenáristka Libuše Marková: Nezapomenu, jak se na mě paterčata smála, když jsme přijeli natáčet

Jak vznikl nápad natočit Paterčata?

Ve skutečnosti to byla docela „hurá akce“. Zavolala mi kamarádka Klára Vítková Rulíková z Klubu dvojčat a vícerčat, jestli bych nechtěla točit časosběrný dokument o mamince, která čeká paterčata. Hned jsem volala režisérce Ále Derzsiové, o které jsem věděla, že ji tato tematika rovněž zajímá, a v co nejkratší době jsme se rozjely do porodnice za maminkou paterčat.

Jaké bylo první setkání se Sašou a Tondou?

Při prvním setkání se Sašou se nedaly přehlédnout její obrovské zkoumavé oči a obrovský „balón“ v podobě břicha. Ale než jsme si stačily něco říct, vešel do pokoje lékař a Sašu odvolal. S režisérkou jsme tedy odešly na chodbu a chtěly tam počkat, ale Sašin partner Tonda nás mile překvapil, vzal nás zpět do pokoje a povídal si s námi, dokud se Saša nevrátila z vyšetření. Oba se k nám chovali vstřícně, domluvili jsme se na natáčení časosběrného dokumentu a už jsme se s Álou těšily na první natáčení.

Co Vás napadlo při pohledu na to velké bříško a na výraz Saši?

V duchu jsem si kladla otázku, jak je možné, že právě tato drobná malá žena čeká pět dětí, a obdivovala jsem ji, jak to nese statečně, jak je klidná, z ničeho se nehroutí a věří, že vše dobře dopadne, že je v dobrých rukou.

Jak jste pak plánovala natáčení, dali jste si dopředu nějaké mantinely?

Zpočátku nikdo z nás vůbec netušil, že se budeme vzájemně tak často vídat, ale když se schválilo v České televizi deset až třináct dílů, které se měly natočit do prvních narozenin paterčat, přestala jsem to brát jako příjemné zpestření a začala jsem se scenáristické přípravě natáčení věnovat naplno. Natáčení plynulo z událostí, které se skutečně staly, ničím jsme nebyli svazováni. Byli jsme jediní, komu Saša důvěřovala a dovolila, abychom její děti natáčeli. Medializace dětí totiž rozvířila rasovou nenávist.

Překvapilo Vás něco?

Mnohokrát jsem byla zaskočena Tondovým smyslem pro humor. Rád si ze sebe dělá legraci a libuje si ve vtipech o cikánech. I sebedusnější situaci je schopen odlehčit různými šaškárnami a legráckami.

Měla jste někdy pocit, že už nevíte, jak dál?

Zpočátku se kolem paterčat a jejich rodiny neustále něco dělo, mohli jsme točit i dvakrát týdně, ale od chvíle, kdy se rodiče zařekli, že už nebudou své děti medializovat, že ani sami už nebudou vystupovat v médiích, zájem o ně opadl. Rodinný stereotyp a starosti o paterčata se stávaly natolik „nudnými“, že jsem měla strach o to, co vůbec budeme točit, aby to někoho zajímalo.

Myslíte si, že byste po téhle zkušenosti dokázala zvládnout paterčata?

Mockrát se mě Saša ptala, jestli bych zvládla paterčata. Abych ji vyburcovala, tvrdila jsem, že určitě a hravě, ale jen na chvíli bych to dala, snad jedině když by všechny děti spaly. Pro mě by byl nejhorší spánkový deficit. Když se nevyspím, jsem podrážděná.

Jak často jste jezdila do Milovic, jak často jste si volali?

V Milovicích jsme natáčeli každý týden i víckrát a pak jsem ještě několikrát přijela za Sašou a Tondou, abychom plánovali, co budeme dál točit. Ale to je štvalo a říkali, že nedokážu na chvíli vypnout, že jen pořád myslím na práci. A co se týče volání, to nepřestalo, i když už netočíme. Někdy mě Saša prozváněla i několikrát za den a moje rodina to těžce nesla a komentovala slovy: „Nechceš se k těm paterčatům přestěhovat?“ Na druhou stranu ale vím, že i Tondovi už občas lezlo Sašino telefonování na nervy, a Saša mi musela volat tajně z koupelny.

Dělala jste někdy tak rozsáhlý projekt?

Toto byla moje první zkušenost, nikdy jsem tak intenzivně jeden projekt dlouhodobě netočila. Musím poděkovat celému štábu, že jsme se vzájemně posilovali.

Na co budete ráda vzpomínat?

Mám ráda děti, tak určitě budu vzpomínat na to, jak se na mě smály, když jsme přijeli. Nejvíc vzpomínám na Tonyho (jejich šestiletého syna), jak byl zpočátku plachý, nechtěl mluvit na kameru, a později se z něho stala hvězda a předváděl se před kamerou. Měla jsem radost, když jsme přijeli a on mě objal a o něčem, pro něho důležitém, mi vyprávěl.

Jak vlastně probíhala příprava a realizace natáčení?

To se dá těžko popsat, záleží to na mnoha faktorech a okolnostech. Někdy věci, které byly do detailu propracované, nevyšly a musely se měnit podle momentální situace. Jindy jsme se naopak nachomýtli u akce, která byla obrovským „úlovkem“ jen díky pohotovým kameramanům a pro kterou jsem vůbec nic neudělala. V mnoha ohledech je to zkrátka týmová práce.

Co byste přála paterčatům a celé rodině do budoucna?

Přála bych jim hodně lásky, pevné nervy a to, aby se jim splnil sen o dobrém a bezpečném životě u nás, v Kanadě nebo kdekoli, kde se rozhodnou žít.


Režisérka Alena Derzsiová: Bojím se předpojatosti a zloby

Co pro Vás bylo při natáčení nejdůležitější?

Natáčení sběrného dokumentu, což byl původní plán, pro mě nebylo nic nového, ale k tomu přibyl fakt, že se jedná o romskou rodinu. Trochu jsem se obávala, jak nás přijmou, nevěděla jsem, jaké jsou v této komunitě vztahy a zvyky. Byl to pro mne v tomto ohledu cizí svět. Abychom s nimi mohli natáčet několikrát do měsíce celý rok, vstoupit do jejich života a vytvořit pravdivý příběh, bylo nutné, aby se naši hrdinové přestali hlídat a dokázali být i před kamerou spontánní a otevření. Proto pro mne bylo nejdůležitější získat jejich důvěru, aby uvěřili, že je nezneužijeme a nebudeme nic manipulovat. A zajímavé je, že se to všechno povedlo právě pro tu jejich jinakost, které jsem se zpočátku obávala.

Co bylo vůbec nejtěžší?

Natáčení bylo pro všechny náročné fyzicky i psychicky. Byli jsme s touto rodinou v některých dnech třeba i deset hodin v kuse, natáčelo se i v noci, o svátcích… Prožívali jsme jejich život, ale zároveň jsme vedle toho měli i svoje životy, svoje starosti a trable. Na jedné straně jsme jim chtěli pomáhat, ale na druhé jsme museli pořád hlídat, abychom natočili to, co potřebujeme. Někdy docházelo i k různým impulzivním reakcím, emotivním situacím a to je pak těžké se uhlídat, aby člověk nezasáhl, nesnažil se pomoct to řešit, nevstoupil za hranici, která dělí jejich a náš život. Například když všech pět dětí brečelo najednou, že už chce jíst. Nedokázala jsem jedno nevzít a nezačít ho krmit. Ale pro mě je na tomto cyklu nejtěžší asi práce ve střižně. Před sebou mám víc než 160 hodin materiálu, který jsme za těch dvanáct měsíců natočili. A spolu se střihačkou Krasimirou Velitchkovou musíme ten rok znovu zrekonstruovat tak, aby divák viděl, co se tam opravdu dělo, ale abychom nikomu neublížili tím, že něco vyzní jinak, než bylo myšleno. Tady člověk musí vážit každé slovo, každou situaci či výpověď. Musíte zůstat stále objektivní, neztratit se, vyvážit vše tak, aby to bylo pravdivé a spravedlivé. A to po tom roce není vůbec jednoduché.

Co Vás nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě překvapil kreativní producent projektu Michal Reitler. Já jsem ho totiž neznala, protože dělá v České televizi hranou tvorbu. Nicméně jsem ho oslovila, jestli by neměl zájem i o paterčata, a on nadšeně přijal. Překvapil mě pak mnohokrát nasazením, s jakým do toho šel. On totiž funguje jako taková benzínová pumpa – kdykoli někomu dojde energie, tak dotankuje. Kritikou, pochvalou, změnou podmínek, nápadem.

Čeho se v souvislosti s uvedením cyklu nejvíce bojíte?

Nejvíc se obávám reakcí některých lidí, až se docu-soap, neboli dokumentární seriál, začne vysílat. Ne proto, že by tam bylo tolik kontroverzních věcí, ale protože se u nás stále špatně přijímá jinakost. Je pro mnoho lidí těžko uchopitelná. Bojím se předpojatosti a zloby, která někdy dokáže být hodně nebezpečná.

Jaké je Vaše největší přání?

Asi nejvíc bych si přála, aby lidé přijali náš dokumentární seriál s pochopením. Aby si dokázali uvědomit, že mít hodně dětí není jednoduchá věc, zvláště když přijdou najednou, ať se narodí do jakékoliv rodiny, v jakémkoliv státě.

Zdroj: Česká televize

Doporučujeme

Články odjinud