Pavel Zuna (46), otec Aničky (21),dvojčat Honzy a Matěje (15) a Adélky (9)
Žádné z mých dětí není pečlivě plánované, v tomto jsme se ženou vždycky nechávali volný průběh. Neměnil bych, velká rodina je velká radost. Anička se narodila, když mi bylo čtyřiadvacet. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych snad otcovství nezvládl. Byl jsem mnohem spontánnější a uvolněnější. S každým dalším dítětem jsem prožíval jeho narození intenzivněji. A společně s věkem mým i mých dětí však vzrůstaly i mé obavy.
Laura Poláková
9. června 2020
V době internetu a sociálních sítí dopadá na děti daleko víc vlivů a já cítím, jak rychle slábne ten nejdůležitější, rodičovský. Moje děti jsou ze dvou manželství, ale základní výchovné hodnoty zůstaly stejné u Aničky, kluků i Adélky, a to bez ohledu na změny v rodině i ve společnosti.
Pochybnosti o tom, jestli všechno zvládnu, jsem měl jenom ve chvíli, kdy jsem zjistil, že čekáme dvojčata. Když se pak kluci narodili, měl jsem jedno velké přání: udržet se v kondici, než vyrostou, abych si s nimi mohl zahrát fotbal v jednom mužstvu. Dnes společně hrajeme v týmu La Famiglia, holky fandí a já si to neuvěřitelně užívám.
René Decastelo (40), otec Eliáše (10), Michala (3) a Zuzany (2)
Jsem z generace mužů, kteří si otců moc neužili, a díky vlivu matek jsme malinko změnili pohled na role mužů v rodinách. Nevnímáme ženu jako vychovatelku dětí a muže jako živitele. Jak o děti, tak o domácnost se dělíme. Nevím, jestli je dnes otcovství složitější než tenkrát, ale myslím, že si ho my, dnešní muži, víc užíváme.
Nikdy jsem neplánoval, kolik dětí chci mít, ale momentálně jsem rád, že jsme taková skvělá parta. Vzhledem k tomu, že moje děti jsou i věkově hodně rozptýlené, je složité najít společnou zábavu pro všechny tři, ale myslím, že jsem našel výborný způsob. Zapojuji je hrou do všeho, co dělám. Každé z mých dětí je velká osobnost. Eliáš přichází do puberty, takže mě učí vážit slova. Míša je ve stavu, kdy se zastaví, jen když usne, takže on mi dává energii. A Zuzanka má „tatínkovské“období a zahrnuje mě láskou. Společně mi přinášejí úžasnou radost, dávají mi příležitost si zase hrát, aniž by na mě okolí koukalo jako na blázna.
Před dvaceti lety jsem studoval psychologii a myslel si, že výchova funguje podle pouček a knih. Eliáš mě z tohoto omylu vyvedl, když předvedl, že žádná pravidla a metody nejsou univerzální. Takže u Michala a Zuzky už se snažím jen ukázat jim směr a zabránit tomu, aby se zranili.
Radim Procházka (38), otec Hany (11), Pavly (8), Honzy (7), Vojty (4).v listopadu čekají další přírůstek do rodiny.
Otec je vždy nejistý, říká lidové rčení a má nezpochybnitelné biologické opodstatnění. Otcovství je nesamozřejmé, buduje se komplikovaněji než mateřství. Svého tatínka si nesmírně vážím, ale znal jsem ho v podstatě jen z dovolených. Do práce chodil za tmy a vracel se, když jsem spal.
Já jsem dnes nejvšednější součástí života svých dětí. Větší počet dětí nelze doporučit ani rozmlouvat. Moje žena chce spoustu dětí a já s tím souhlasím. To je vše. Rodičovství je složitá věc v době, kdy je tak často těžké rozpoznat, co je dobré a co špatné. Žijeme v čase, kdy se jeden prezidentský kandidát schovává za symbol sexuální revoluce a největší telefonní operátor zase nekonečné prodlužování téměř monopolního postavení halí do reklamního rauše hippies.
Před dětskýma očima se objevuje prezident, který neodkládá sklenku alkoholu. Sdělení z toho plynoucí je sice srozumitelné, ale jak říkali latiníci: Verba movent, exempla trahunt. Slova povzbuzují, příklady táhnou. Jako by nevěděl, že je i prezidentem dětí. Nezbývá než být stále ve střehu. Při focení pro časopis, na přechodu pro chodce i při odpovídání na všech 300 otázek, které podle jednoho výzkumu položí každý den dítě svým rodičům. U nás je to tedy zřejmě 1200 otázek a odpovědí.
Kryštof Mucha (38), otec Lukáše (10), Antonína (4), Davida (7měsíců)
Přál jsem si velkou rodinu, protože sám z takové pocházím. Svoji ženu Darinu jsem potkal, když Lukáškovi byly čtyři roky. Velká rodina byla jedno z prvních témat, o kterém jsme mluvili. Nejmladší David se nám narodil loni a já se jí sotva půl minuty po porodu ptal, jestli zvládneme ještě holčičku. Řekla, že momentálně není schopná odpovědět. Tedy: uvidíme. Starost o rodinu u nás leží především na Darině. Mám to jednodušší. Hodně cestuju, já jsem ten, na koho se děti těší a komu skáčou kolem krku. I z tohoto důvodu zřejmě neumím být přísný rodič. Z velké rodiny tak nasávám spíš pozitiva.
Což neznamená, že mě děti nedokážou naštvat nebo že nemám obavy, abych neudělal ve výchově chyby. Z vlastního dětství si dodnes pamatuju, jak pro mě ze strany rodičů i zcela banální odpověď byla důležitá, a snažím se být soustředěný na každé dětské proč. Není to jednoduché, a když chybuju, nedělám to záměrně. Přestože moje práce nekončí zavřením kanceláře, snažím se oddělovat práci a soukromý život. Chvíle, kdy v sobotu vezmeme míč a jdeme si před dům kopat, jsou moje největší radost, která se těžko popisuje bez hloupých klišé.
Kamil Balšánek (47),otec Anety (25), Terezy (23), Jakuba (12), Karla (10)– syn manželky, Nely (2,5)
Když se sejdeme celá rodina, nevejdeme se ani do auta. Neplánoval jsem pět dětí, každopádně dnes v nich vidím jediný opravdový smysl života. Muži mají mnoho snů: začíná to kosmonautem, přes snahu ohromovat holky až po touhu dokázat velké věci v kariéře. To byl i můj případ.
V určitém věku jsem si ale uvědomil, že zářit není nutné a že důležité věci jsou ty obyčejné. Můj pohled na otcovství se měnil s věkem i s počtem dětí. Aneta se mi narodila ve dvaadvaceti. Odcházel jsem tehdy na vojnu, takže její miminkovský věk jsem si ani pořádně neužil. U všech ostatních už ano. Teď po letech si s Nelou užívám každou vteřinku. Zároveň se to snažím vynahradit i starším dcerám, které se narodily do porevoluční doby budování kariér, a vlastně i klukům.
Cítím se trochu dlužníkem jim všem. Z toho pramení i mé největší úskalí spojené s otcovstvím: jak rozdělit čas mezi práci, koníčky, partnerku a pět dětí? Vím, že ať si svůj život a práci zorganizuju jakkoli, nikdy to nebude ideální. Ale kdykoli nastane čas, že mohu být s dětmi, ať už se všemi dohromady, nebo po jednom, snažím se užít si to s nimi, jak nejlépe dovedeme.
Jan Mráz (40),otec Ondřeje (8), Karolíny (6) a Terezy (5měsíců)
Velkou rodinu jsem ani neplánoval, ani se jí nebránil. Tři děti vzešly z naší domluvy se ženou a já jsem za to rád. Pocit únavy a pochyby, že bych výchovu nemusel zvládnout, přicházejí vždycky. To zná každý rodič, a počet dětí na to podle mě nemá vliv. Osobně mám rád, když děti trochu povyrostou z batolecího věku. Sice se ptají na milion otázek, na druhou stranu se s nimi dá diskutovat nebo se jich zeptat, co je trápí, když brečí, a případně to vyřešit.
Přestože dnes nejsou v rodinách tak striktně rozdělené role jako kdysi, největší část povinností leží i u nás v rodině na mé ženě a já si užívám především příjemnější stránky rodičovství: vítání, objímání, pusinky a spoustu novinek. Tohle si matky vychutnají málokdy. Nevím, jestli je dnes otcovství složitější než kdysi, s vlastním otcem jsem se o výchově dětí nikdy nebavil. Snažím se dát spíš na vlastní intuici než na rady druhých nebo na věci načtené v knihách.
Často si probírám v hlavě, co se mi podařilo nebo kde jsem udělal chybu. Ale taky se snažím vzít si ze svých dětí to, co se u nás dospělých s věkem vytrácí: spontaneitu, radost i schopnost být někdy trochu sobec a nevyčítat si to. Když srovnám dětství své a svých potomků, dnešní děti mají kolem sebe mnohem víc možností než kdysi my. To paradoxně ubírá na rodičovském vlivu, takže mnohem víc než dřív je dnes důležité udělat si na děti čas, a především ho s nimi kvalitně strávit. Snažím se o to každý den.
Článek vyšel v časopisu Moje Psychologie 6/2013