V případě modelek se slovu dieta většinou nevyhneme, ale co u zpěvaček? Kdy jste poprvé řešila kila navíc?
V pubertě jsem měla s váhou velké starosti. Narostl mi zadek a já začala nosit dlouhé košile. Myslela jsem si, že díky nim si toho nikdo nevšimne. Korunu všemu jsem nasadila, když jsem si ještě k tomu nechala udělat trvalou a zesvětlit ofinu. Zřejmě to byla snaha odpoutat pozornost od mých kil navíc. Ale byla to prostě hrůza, která mi v té době nedocházela.
A co cílené hubnutí?
Pamatuji si na všechny diety, které jsme se spolužačkami z pražské konzervatoře postupně vyzkoušely. Nejvíc nás bavila sucharová, jenže nefungovala a my jsme se tomu strašně divily. Nikdo nám totiž neřekl, že těch sucharů nesmíme sníst tunu. (smích) Dneska už se místo podobných pokusů raději hodně hýbám. Diety držím jenom výjimečně, nejdéle tak třídenní a spíš takové ty pročišťovací. A co na to kila? Váha se mi nemění asi už dvacet let.
Musela jste si k pohybu najít vztah?
Nikdy jsem nebyla žádný velký sportovec, ale pohyb je pro mě přirozený a navíc patří k mé profesi. Ten, kdo mě zná, ví, že se na jevišti vrtím i u pomalých písniček. Ale když to tak shrnu, neumím hrát ani tenis, ani golf, na koni nejezdím a s lyžováním jsem začala teprve před pěti lety. Z toho mi nevychází moc dobré skóre. Na svoji obhajobu musím dodat, že chodím dvakrát týdně cvičit do World Class za svojí trenérkou Veronikou. Jsem za ni ráda, protože, jak se znám, bez ní bych se k pravidelnému a dost intenzivnímu cvičení nepřinutila. Kromě Veroniky na mě funguje i běžící pás, který máme doma vedle postele. Je to jedna z nejchytřejších věcí, co jsem pro sebe a svoje tělo kdy udělala. Myslím to vážně. Už jsem si zvykla na to pustit si díl svého oblíbeného seriálu na DVD a během sledování si dát čtyřicetiminutovou rychlou chůzi.
Co pohyb ve dvou? Vyrazíte někdy s vaším partnerem Patrikem sportovat?
Upřímně? Nejradši spolu lenošíme. Oba jsme kvůli povinnostem v neustálém pohybu, pořád na cestách a většinou úplně na opačné straně „světa“, než je ten druhý a dělí nás tak od sebe stovky kilometrů. Já jsem navíc máma malé holčičky, která chodí do školky, na kroužky, je zvídavá a doslova k neutahání. A tak, když je klid a nic se nemusí, nejradši s Patrikem vaříme, jíme a koukáme na filmy. Nebo se sebereme a vyrazíme na výlet. Nedávno jsem oběma koupila kola. Společnou jízdu jsme ale ještě nestihli, tak věřím, že letos se to povede.
Když dostanete chuť vařit, co z toho nejčastěji vznikne?
Polévky všech druhů a vůní. Nesmí chybět hodně zeleniny – jednou ji nakrájím, jindy rozmixuji, přidám smetanu nebo zůstanu jen u silného vývaru a přidám voňavé koření. U přípravy polévek se vždy spolehlivě odreaguji a vyčistím si hlavu. Vážně mi to dělá radost.
Znáte už chutě vašeho partnera?
Musím na Patrika prozradit, že jeho chutě jsou dost monotónní. Doma chce jíst jenom zdravě, občasnou „prasárničku“ si dá jenom v restauraci, a to ještě navíc dost výjimečně. Oba máme rádi ryby, těstoviny, polévky a saláty. V létě hodně grilujeme. Takže to mám jednoduché, protože to všechno zvládnu připravit sama. Ale třeba omáčky neumím a ani se je neučím, protože nikomu z nás nechutnají.
Jaký máte vztah k české a slovenské kuchyni?
Mám ráda jednoduché věci, a tak neřeším, jestli obyčejný kus masa na gril pochází z Čech nebo z Austrálie. Pravdou ale je, že právě omáčky, které jsou podle mě pro obě kuchyně dost typické, nemusím. Naopak zbožňuji halušky, strapačky, makové slíže, švestkové knedlíky nebo buchty na páře. Nic z toho ale kvůli postavě nejím. Vždycky je něco za něco, a tak si sladké neřesti dopřeji opravdu jen občas. Ani Laura není zvyklá na buchty, koláče a bublaniny, takže mě nepřemlouvá, abych jí je pekla. A stejně je na tom i Patrik. Ale ve chvíli, kdy nám někdo sladké nabídne na návštěvě, rozhodně neodmítne ani jeden z nás. (smích)
Jaké jídlo se vám jako první vybaví při vzpomínce na dětství?
Makové slíže neboli nudle s mákem od babičky z Bratislavy. Milovala jsem je! A milovala bych je pořád, kdybych se dnes nemusela hlídat. Dnes je jí ve velkém Lola.
Podobají se vaše chutě, když jste byla malá, těm, které má dnes ona?
Jsou naprosto identické, až mě to děsí. (smích) Nemá ráda omáčky, miluje řízky, suché těstoviny a rohlíky.
Baví vás role kuchařky víc, když jste zamilovaná?
Jsem ten typ, co se rád stará o druhé! Mám větší radost, když někoho můžu potěšit, než když někdo potěší mě. Průběžně tomu druhému kupuji dárky, dělám snídaně, vařím večeře. Ale pozor, musím cítit, že nic z toho nebere jako samozřejmost. Co si budeme povídat, žena je složitý mechanismus, navíc každá z nás to má nastavené trochu jinak. Já jsem pyšná na svoji svobodu spojenou s určitou soběstačností, ale to neznamená, že taky občas nepotřebuji „zachránit“. Je pro mě důležité vědět, že když pro jednou vypnu, nezhroutí se beze mě ten můj svět, a že mám v zádech někoho, o koho se můžu opřít.
Ať už sama nebo s Laurou a Patrikem jezdíte často do Ameriky. Líbí se vám tato země i z hlediska jídla?
Baví mě pestrost, kterou Amerika nabízí. Vybere si každý, kdo dostane kdykoli a kdekoli hlad. „Fastfoodovky“, kterých je tam spousta, se mě netýkají. Bez nich v klidu přežiji. S chutí naopak využívám možnosti jíst čerstvé ryby a mořské plody. Lauře chutná syrový losos, a tak jsme navíc dost pravidelnými hosty v suši restauracích. Z toho mám radost, protože, kdybych měla jmenovat svoje nejoblíbenější jídlo, bude to suši.
Je něco, co jste v roli mámy zkopírovala od svých rodičů?
Mám pocit, že Lole nechávám stejnou svobodu, jakou jsem měla já. Má možnost dělat všechno, co ji baví. Výsledkem je, že skvěle tančí, krásně zpívá a fakt hezky kreslí. Navíc hraje tenis, jezdí na koníčcích a chodí na gymnastiku. Baví ji i showbyznys, ale uvidíme, kterou cestu si jednou sama vybere. Zatím to nehrotíme a ani po ní nevyžadujeme profesionální výkony.
Vás rodiče podporovali ve zpívání?
Ano, protože pochopili, že moje zpívání není chvilkový rozmar. Já jsem tím žila, byl to sen i můj osud. Už v pěti letech bylo zřejmé, čím chci být a také, na co mám talent. Zpívala jsem na všech možných soutěžích a jednu za druhou jsem i vyhrávala. Prožívala jsem stavy euforického štěstí, protože jsem měla publikum, slyšela potlesk a slova uznání. Ze sboru mě sice vyhodili pro „netýmový přístup“ (smích), zato hlasový pedagog dospělých a slavných kolegů ze mě byl nadšený a hned mě začal školit a formovat. Naštěstí to dělal lehce a s citem – tak, aby ve mně zachoval to originální a odstranil zkopírované zlozvyky po mých vzorech.
Měla jste vzhledem k nabitému programu vůbec čas na pubertu?
Na ni nebyl nejen čas, ale ani důvod. Nikdy jsem se nenudila, a tím pádem jsem se neřešila víc, než je zdrávo. Ani rodiče prý žádnou moji pubertu nezaznamenali. Byla jsem šťastná, že můžu dělat to, co miluji – hudbu. A navíc, kdo si hraje, nezlobí.
Vzpomenete si na období, kdy se z Darinky stala Dara?
Když vyšlo moje album What You See Is What You Get, které jsem natočila v Anglii a Německu. Byl rok 2001, já si začala říkat Dara Rolins a přestala se na každé fotce usmívat. Bylo to období, kdy jsem se tvářila, že Zvonky štěstí jsem s Karlem Gottem nenazpívala já. (smích)
Dnes můžete porovnávat. Jak důležitý byl před revolucí vzhled zpěvaček?
Myslím, že tyhle věci nikdy nebyly jinak. Jsou zpěvačky, které na to, jak vypadají, tzv. pečou a jsou ty, které se o sebe starají. Některé navíc postrádají i vkus. Podle mě obecně platí, že žena má být upravená, voňavá, měla by znát svoje přednosti i nedokonalosti. Tím vším totiž disponuje každá z nás. Jen je potřeba se s tím naučit pracovat.
Kdy vy sama si při pohledu do zrcadla řeknete: „Daro, sluší ti to!“?
Sama sobě se nejvíc líbím v tom, v čem se cítím pohodlně, takže když mám na sobě obyčejné úzké džínsy a k tomu bílé tričko nebo tílko. Tahle kombinace mě nikdy nepřestane bavit.
Umět se pochválit je v životě hodně důležité. Poradíte, jak se to dá naučit?
Nevím, jestli jsem na to ta správná. I když to tak nemusí na první pohled vypadat, já nemám sebevědomí na rozdávání. Paradoxně se sebejistě cítím mnohem víc na jevišti než mimo něj. Když jsem jedna z davu, na ulici nebo v restauraci, nemám potřebu být v centru pozornosti, a proto se ani neoblékám nijak výrazně. Toho si užiji dost při zpívání. Takže, když někam vyrážíme s kamarádkami, jsem to já, kdo se pořád dokola ujišťuje, jestli v tom, co mám na sobě, „faakt vypadám dobře“ a potřebuji slyšet pochvalu od ostatních.
Jak vypadat skvěle podle Dary Rolins
Sport
„Tanec. Ten mě nikdy nepřestal bavit. Ale zapomeňte na polku nebo valčík, nejvíc mě baví tančit na muziku, kterou dělám a poslouchám, takže R&B, hip hop nebo elektro.“
Kondice
„Neobešla bych se bez běhacího pásu. Každý den si pustím 40 minut svého oblíbeného seriálu a u něj mi chůze na pásu rychle uteče.“
Správná motivace
„Aby mě cvičení více bavilo a navíc bylo efektivní, chodím dvakrát týdně do fitka, kde mám skvělou trenérku Veroniku.“
Cvik na bříško
„Zpěv. Díky němu mám místo břicha pekáč buchet. S čím mám ovšem potíž, je zadek, který má tendenci kulatit se hlavně v čase Vánoc. To pak musím na svém běžícím pásu vydržet minimálně o půl hodiny déle.“
Módní guru
„Petra Balvínová! Mě i Lauru okouzlila na letošním Prague Fashion Weekendu. Bylo to poprvé, co jsem s sebou vzala Lolu na módní přehlídku. Značka TIQE by Petra Balvínová nás obě baví, protože je hravá, barevná a ženská. V šatech od Petry vypadá každá žena dobře.“
Rozhovor vyšel v časopise Dieta