Linda Rybová a David Prachař se kdysi pro pár sezon naší maličké dramatické vztahové scény stali odpudivým precedentem. Proč to padlo zrovna na ně? Psalo se o nich jako o slušňákovi a slečince – tak snad pro ten první, pitomý, ryze filmový dojem se na tyhle role hodili. Dnes jsme dál o dvanáct let, tři děti, jeden funkční vztah a mnoho rozvedených soudců.
Jak dnes vnímáte vztahy vy?
David: Problém je v tom, že se základní vztahová norma v jednadvacátém století dost zkomplikovala a znepřehlednila. V devatenáctém století byla rodina institucionalizovaná manželstvím opravdu základem státu. Dnes je svět i život rozsekaný do různých frakcí. Společnost je rozporuplná. Stejně tak rozporuplné jsou vztahy. V době, kdy každý psychoterapeut má svého psychoterapeuta, lidi chodí na jógu, měří si čakry a kvůli doteku se nechávají masírovat, jde jen velmi těžko mluvit o tom, co je normální.
Linda: Vztahy jsou složité a mluvit o nich je ještě složitější… Chci říct na rovinu, že před deseti, možná i sedmi lety bych určitě mluvila jinak. Víc černobíle. Ale dnes už vnímám, že vztahy se přirozeně proměňují mimo jiné i tím, jak dlouho trvají, jak procházejí jistými etapami. Nicméně nechci to hodnotit, je určitě mnoho zásadních důvodů, proč to někdy nejde dál. Můžu mluvit jen o svých zkušenostech. Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct, a byl to pro mě zásadní zlom. Na druhou stranu jsem ani tenkrát nechtěla, aby kvůli mně a sestře obětovali svůj vnitřní život. Taky je pravda, že se zachovali výjimečně a nesobecky, nepoužívali nás, děti, jako nástroj proti tomu druhému a nepomlouvali svůj společný život – tím pádem ani naše dětství… Co se týče mě, opravdu bych chtěla být s jedním člověkem celý život. Chci se o to pokusit. Myslím si, že to je správné, že k tomu má člověk směřovat a vzhlížet jako k ideálu. Občas přemýšlím o tom, co je vlastně normální. Jestli jsem normální já, když si myslím, že by to mohlo vyjít, a někdy znejistím, jestli jsme si celý tenhle ideál jen nevymysleli a jestli to není trochu nepřirozené…
Co je, podle vás, v tomhle zmatku reálně možné?
David: Vycházím z obyčejných věcí. Jako že dítě a ženu je třeba pohladit. A dívám se přitom kolem sebe na funkční vztahy, kde otec mlátí matku, a ti dva se přesto milují, na vztahy, kde oba partneři mají milence, a přesto bez sebe nemůžou žít… a snažím se o tom nepřemýšlet. Linda: Já časem došla k tomu, že jsou věci, které jsou pro mě osobně nepřijatelné, ale jinde můžou fungovat. Chápu je a respektuju. A ještě dál: dokonce v nich vidím sílu a dobro… Přemýšlím o hovorech, které vedu s kamarády celý život. Dřív, když mi někdo vyprávěl, jak to má v životě strašné, litovala jsem ho. Trápila jsem se. Dnes, pokud není někdo opravdu psychicky nemocný, vnímám to tak, že být oběť je osobní rozhodnutí.
Jak jste se našli?
David: Myslím, že nejlépe se to v literatuře popisuje jako zásah Amorova šípu. Nevystřelíte vy a ten svistot není slyšet, ale člověk je v jediné vteřině zasažen. Linda: Pro mě je to naopak, ten svistot: zjevení takového zvláštního chvění. Říká se, že láska časem přejde. Já to tak nemám. U mě to dlouho sviští, pak to spadne a pak se to zase objeví. Bez toho svistotu a chvění se mi špatně žije. Ale myslím, že jsme se nehledali, nechtěli jsme se hledat nebo nesměli jsme se hledat… Chápete. Myslím, že to šlo trochu mimo nás. Teda mimo mě určitě. Když jsme byli téměř rok přátelé, tím myslím opravdu přátelé, zdál se mi takový sen, ze kterého jsem se probudila s láskou. Prostě mi to došlo až v tom snu nebo skrze něj.
Dokážete si představit model, že jste si byli vybráni?
David: „Spojování gruntů“ nebo přidělování partnerů v rámci zachování nějaké kulturní nebo náboženské kontinuity mi není vůbec nepochopitelné. Nedovedu si tu situaci představit, ale dokážu ji pochopit. Představit si umím pocity z těch lidových písniček o Pepíčkovi, který miloval Aničku, ale ona se musela provdat, on pak odjel na vojnu, zatímco Anička se soužila u okna… Ale myslím si, že dva lidi si na sebe můžou zvyknout. Nicméně rozhodně si nemyslím, že ze zvyku vznikne láska. Úcta, děti, to ano. Ale láska, láska ne. Mimochodem, já si toho neumím představit! Třeba život v klášteře, a přitom vím, že může být barvitější než kdekterý život v civilu. Linda: Já bych byla asi hodně vzpurná selka, děvečka nebo princezna, asi bych zdrhla, vyhazovala kopýtka, kdyby mi nutili někoho, koho bych nechtěla. Ale třeba by se stal zázrak a mně by se zase něco zdálo. Všechno je možné…
Když popojdeme od Amora k dennímu soužití…
David: Na začátku, těsně po zasažení Amorovým šípem, se vám ten druhý zdá naprosto bezchybný. Dokonce i jeho nejhorší vlastnosti se jeví jako naprosto pozitivní. Nebo aspoň nepodstatné. No a pak začnou trochu vadit. Později vás už dovádějí k šílenství. Nastává ponorková nemoc. Alergie. A pak přijde nekonečné období, kdy je nutné lásku pěstovat. Někdy je to opravdu nadlidské úsilí.
Linda: Občas Amor, občas teror… Na všechna těžká období ale vždycky nakonec vzpomínám s láskou. S odstupem času mívám pocit, že to bylo to nejtěžší a zároveň nejkrásnější období. Cítím v tom smysl. Potřebuju klid a také neklid. Nejhorší je prázdno, toho se bojím.
Jak přesto zachovat lásku při životě?
David: Je to strašně individuální, proto nesnáším srovnávání! Jsou mi z duše odporné všechny kecy typu: podívej na pána, jak je slušný a jak se pěkně chová ke své ženě, ten by od rodiny niiikdy neodešel. (A pán střídá milenky. Mimochodem Goebels taky nade vše miloval svou rodinu, jen u toho trochu vraždil…) Pak jsou tu poradny. Jenže muži jsou mnohem méně sdílní. Myslím, že bych tam nešel, ale už fakt raději neříkám, že bych v životě něco neudělal…
Linda: Myslím si, že by David do poradny šel. Kdyby nebylo zbytí. Jsme celkem harmonický pár, ale za těch dvanáct nebo kolik let se třeba třikrát stalo, že jsme se nemohli domluvit, i když jsme se snažili. Zaplať Bůh, v našem případě jsou to jen chvíle, ale já se v tom okamžiku strašně bojím, vztekám, cítím marnost a nechápu, jak se to mohlo stát, jak z toho ven… Vidím kolem sebe lidi, kteří se nedokážou domluvit léta. Milujou se, ale neslyší se. V tom případě jsou podle mě psychologové – mediátoři opravdu užiteční.
Dokážete si představit žít jen jeden pro druhého, bez dětí?
David: Děti bych já určitě zařadil ještě pod otázku na lásku. Děti, až na kruté výjimky, vždy vznikají z lásky a jsou jejím duchem. Teprve s nimi pak vzniká praktická organizační jednotka, rodina, která vám nedovolí se tolik zaobírat sami sebou. Rodina je továrna, která musí fungovat. Člověk musí odvézt, zařídit, vyzvednout… Dokážu si představit žít jeden pro druhého – budeme-li mít štěstí – potom. V rámci továrního shonu se třemi dětmi si můžeme odkládat na potom vše, co nás napadne v průběhu a není na to čas. A u toho si můžeme se vzpomínkovým optimismem připomínat roztomilé chvilky, jak nás děti nenechaly vyspat…
Linda: Narážíš na to, že za námi Franta každou noc chodí do postele, spí mezi námi, roztahuje se a ráno nekompromisně budí něčím strašidelným…? David: Vždyť víš, že tohle nám chybí už teď, když je Franta u babičky a doma jsou jen dvě hodné holky… Linda: Vždycky mě překvapí, když někoho překvapí, že mám tři děti, a ptá se, jestli jsem to plánovala. Neplánovala jsem dvě dcery a jednoho syna. Plánovala jsem čtyři syny. I když, kdyby byli všichni jako Franta, tak nevím, jak bych to zvládla…
- A co když se továrna rozpadne…
David: Těžko si někdo normální v tu chvíli může říct: Páni! Svoboda! Pro děti není rozpad manželství nikdy dobrý. Když pominu třeba extrémy agresorů v rodině. A není to dobré hlavně v tom, že když děti takový náraz zažijou, většinou to nechtějí ve svém životě zopakovat, a když se jim to pak třeba nepovede, mají pocit prohry a špatné svědomí.
Linda: Je jasné, že i když se dva lidi poctivě o něco snaží, tak to nemusí vyjít. Občas se ptám sama sebe, dokdy má člověk udržovat děti ve sladkém světě jistot. Kdy končí ten slib: „Když skočíš, tak tě chytím!“ Jsme ve fázi, kdy se holky ptají už na všechno. Od víry po vztahy a já bych měla problém jim říkat něco, co si sama nemyslím. Poctivá odpověď je, že sama nevím, jak to dopadne. Chtěla bych jejich dětství udržet v jistotě. Holky chodí ze školy s tím, že se něčí rodiče rozvádějí, a prosí, aby se nám to nestalo. Jedna z nich ale tuhle přišla a řekla: Byla bych sice smutná, ale kdybyste se přestali mít rádi a nějak moc se hádali, tak by bylo lepší, abyste se rozešli. Nevím, kde k tomu přišla…
Existuje něco jako dobrý rozchod?
David: Když je manželství bezdětné a vztah přestane fungovat, potom je rozvod jediné řešení. Ovšem v případě dětí už musí každý z partnerů započítat do svého rozhodnutí i tu okolnost, že ve hře je víc možností. Dobrým rozvodem se dá označit takový, na kterém se dohodnou oba partneři a v rámci rozvodu nejsou děti rukojmí.
Linda: Pokud člověk ve vztahu vyzkouší vše – myslím tím, že začne u sebe a opatrně postupuje dál, je trpělivý, snaží se druhému dělat radost a tak dále, a přesto to nevyjde, přes všechna snažení už nemá chuť s tím druhým sdílet žádnou část sebe, je třeba jít dál. Není to žádná výhra, rozvod s dětmi je vždycky prohra, ale jak jsem říkala na začátku, je možné se rozejít tak, aby to děti tolik netrápilo…
Dlouho jste bydleli za Prahou a nedávno jste se vrátili zpět do města…
David: My jsme na začátku neměli kde bydlet. A když jsme si spolu povídali, mluvili jsme také o tom, jak já rád jezdil na chalupu a Linda vzpomínala na jejich chalupu. Teoretizovali jsme. Já jsem obecně línější, tak bych to nikam nedovedl, ale pracovitější Linda našla pěknou zříceninu zarostlou kopřivami. Myslel jsem si svoje, ale ona řekla, že je to krááásnýýý. Já taktně mlčel a dobře jsem udělal. Když prohlásila, že ten potok, který teče obývákem, tak romanticky omývá stěny našeho domu, koupili jsme to.
Linda: Upřímně, dodnes Davida obdivuju, že do toho šel. Musel mě strašně milovat.
David: Jenže já to společné budování mám prostě rád. Hrozně rád dělám věci mimo svůj obor, učím se. Když jsou lidi trochu kreativní a nejsou bačkory, je to nádhera. Celé to vymýšlení, objednávání a snění. Když jsme dobudovali, přišla povodeň a ten potok, co tak krásně omýval stěny…
Linda: Některé věci jsou trochu neřešitelné… David: Ale naše přestěhování není návrat do Prahy. Teď je zkrátka fáze našeho života ve městě. Spočítali jsme si, že než utrácet za dojíždění, což v našem případě znamenalo při třech dětech a naší práci třeba šestkrát denně, zůstaneme chvíli v pronájmu v Praze. Co bude dál, to se uvidí. Jinak to zase bude třeba v období, až děti budou moci samy cestovat. Myslím si, že okolnosti obecně nutí lidi improvizovat a tady na to stále ještě nejsme úplně zvyklí. Když je dům, je dům a nikdo se nehne. Mně se třeba líbí systém ve Francii, kde lidi v produktivním věku bydlí v centrech měst a později se stěhují na okraj. Počítají s tím. Nikam tím neklesají. Je to logické. Život plyne a je dobré se z toho nevyděsit.
Po dvanácti letech soužití už je možné taky trochu rekapitulovat…
David: Čas od času přemýšlím o tom, jak jsme to zvládli, sbírali jsme pořád někde děti, pak šli hrát, vstávali jsme v šest, chodili spát po půlnoci… Teď se tomu divím, ale když jsme to dělali, bylo to normální Linda: Člověk zvládne vždycky to, co je. My jsme neměli možnost volby. Ale možnost volby je také vždycky složitá. Bylo to pro nás především fyzicky náročné. Teď, když je dětem 10, 9 a 6, to začíná být zase náročné mentálně. David: Když je člověk pod tlakem okolností, řeší jen to nezbytné. V Kladrubech, v léčebně, může být pro někoho zásadní denní výkon dojít si na polévku. A kdo z nás, kteří se stále někam ženeme, nemůže říct, že jednoho dne i pro nás nebude meta ta polévka… Důležité je neztrácet optimismus. Já jsem ho nejvíc našel vždycky, když jsem se ocitl na pomyslné hraně.
Linda: Jsem globálně šťastná, fakt šťastná! To neznamená, že nemám svoje propady. Tuhle jsem letěla Prahou, tvářila jsem se příšerně, udělala jsem přiblblou scénku ve školce, něco jsem vztekle zamumlala a pak mě to celý den mrzelo. Ale všichni mají starosti a všichni si myslí na to své, přece! Občas se točím ve svém vlastním, vnitřním neladu. Když jsem v klidu, tak uzavřená nebývám, uzavírám se, jen když jsem ve stresu – David tomu říká tichá hysterie. A pak je to někdy navíc legrační, protože třeba vyplivnu něco bez zřejmého kontextu. Někdy se sama v sobě zavrtám v malé věci a pak najednou nevnímám, že celek je šťastný.
David: Víte, kdo je pro mě ideál partnerského vztahu? Vlasta Chramostová a Stanislav Milota. Prožili spolu i každý zvlášť tolik hrůzy, a přesto Standovi stojí za to, aby v noci na Vlastu svítil baterkou, aby se leknutím udržovala ve střehu.
Linda: Přece jen bych nakonec něco chtěla říct k těm vztahům vnějším i vnitřním: Co se otevřely Pandořiny skříňky s možností volby, tak se sype nezpochybnitelný řád a otevírají se možnosti, jak dělat věci jinak. Je těžké si vybrat správnou cestu, udržet se na ní a vydržet ji. Model, že věci jsou dané a jinak být nemůžou, je totiž mnohem jednodušší. Někdy toužím po tom, aby mi někdo řekl, co dělat, co si myslet… Poslouchat bez pochybnosti a možnosti volby. Čas od času mám chuť hodit zodpovědnost na někoho jiného. A chci to tak někdy, i co se týče svazků a závazků: mít na starosti jen děti a domácnost. Udělám jídlo, obstarám děti, nebudu pracovat, tudíž se nebudu o práci bát – to je můj myšlenkový koloběh. Co mě do něj vtahuje? Asi to, že tahle doba je prostě strašně rychlá a náročná… A do toho mám být maminka, taky osoba myslící, která má své názory a za něčím si stojí, za něco odpovídá, něčím inspiruje, k tomu má skvěle vařit, mít uklizeno… Mám být také herečka, která je schopna kdekoli a s kýmkoli spolupracovat. Do toho manželka a milenka svému muži. Aby toho nebylo málo, měla bych být trochu i chlápek, který unese nákupy, ale zároveň se čeká, že budu jemná a taky ženská, ale někdy třeba i na někoho pěkně ostrá. Mohla bych dlouho pokračovat.... Někdy se zavřu v šatně a křičím NEEE! Jsou to chvíle, kdy toužím po řádu a zároveň jsem vděčná za všudypřítomnou nejistotu. Jasné, ne?!
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
