V televizi už dlouho nejste, na titulních stránkách bulváru také ne, poznávají vás ještě lidé na ulici?
Nevím, spíš na mě koukají, jako bych jim někoho připomínala, někdo řekne, že jsem podobná té Čejkové, a co mě překvapilo, je, že mě poznávají po hlase.
Vrátila byste se do televize?
Určitě ne k tomu, co jsem dělala. Zpravodajství je pro mne uzavřená kapitola. Nikdy už to nebude takové jako to, co jsem zažila. Pro mne je teď důležitá profese, kterou dělám. Baví mě, naplňuje a je potřebná.
V čem je dnes podle vás zpravodajství jiné?
Vzniklo víc televizí, víc komerčních televizí. Jde především o obchod, o získávání zákazníků. Televize je dnes reklama obalená nějakým pořadem. Já měla to štěstí, že jsem nastupovala do televize hned v roce 1990. Byli jsme tenkrát všichni nadšení a do jisté míry naivní. Všichni – novináři, politici i diváci. Věřili jsme ve svobodu slova, v to, že se věci budou měnit k lepšímu, v solidaritu a v nové možnosti. Paradoxně jsme všichni byli na jedné lodi. Doba, kdy se politika a státní správa stala žumpou lidských vlastností, ta měla teprve přijít. Je to dnes úsměvné, ale my jsme fakt aspoň chvíli prožívali pohádku o pravdě a lásce, která zvítězí.
Proč jste z obrazovky vlastně nakonec odešla?
Poprvé, to bylo v České televizi, jsem chtěla volno, abych mohla být u operace dcery, a musela se rozhodnout mezi rodinou nebo kariérou. Tak jsem se rozhodla a byla s dcerou v nemocnici. Podruhé, když jsem působila na Nově, jsem odešla, protože můj muž hrál golf a chtěl zkusit štěstí v Americe, a tak nějak se čekalo, že půjdu s ním. Vladimír Železný mi to tenkrát rozmlouval, asi viděl dál než já, ale já jsem lehce všechno opustila a „podporovala“ manžela. A potřetí, to jsem pracovala na Primě, mě vlastně paní Obzinová, o které jsem si myslela, že jsme kamarádky, najednou nechtěla mít na očích.
Jak váš odchod tedy vypadal?
Když chci studentům ukázat výstižnou komunikaci, popíšu jim právě tenhle příběh: Ťukám na dveře ředitele, který si mě objednal a kterému jsem ještě zpracovávala nějaké analýzy ohledně zpravodajství. Rozhovor vypadal následovně: On: Ani si nesedejte, nemám pro vás dobrou zprávu, dnes už nesloužíte. Já: A důvod? On: Požadavek nového šéfredaktora. Já: Paní Obzinové? On: Vypadáte překvapeně… Já: Já myslela, že jsme kamarádky… On: Tak to tedy opravdu nevypadalo! Čtyři věty, úsporná komunikace, pochopíte vše.
A co bylo dál?
Pondělí – vyhazov, deprese, úterý – maminka synova spolužáka chce radu, mluvíme o koučinku, dostávám informaci, že v pátek začíná jediný akreditovaný program koučinku v Londýně, středa – zdůvodňuju si, proč to nejde, přesto volám, zda mají ještě volné místo, čtvrtek – dělám přijímací pohovor, žvatlám rozvernou verzí americké angličtiny, Brit na druhém konci mě odmítá, vzpamatuju se a předvedu rozhodnou ženu z Evropy, Brit souhlasí, pátek – odlétám…
Z obrazovky jste se přesunula k nové profesi, koučinku.
No, ono to nebylo tak nové. Díky Petřině postižení jsem pořád někde hledala informace a využívala všech možností ke studiu. Dcera kromě jiného trpěla vývojovou dysfázií, která se týká schopnosti komunikovat. V Čechách tenkrát panoval názor, že mozek má vývojový limit kolem desátého roku, dceru označili za nevzdělavatelnou a já se s tím odmítla smířit. Dnes jsem stoprocentně přesvědčená, že třeba nonverbální komunikaci a schopnost ji číst mám hlavně díky dceři.
Na podvědomé úrovni umíme všichni číst, co se děje ve vztahu s druhým člověkem, ale ne všichni umíme ty informace zvědomit a využít. A hlavně, není to jen o tom, co dělá někdo s rukama nebo nohama, je to o všech znacích, dechu, mrkání, změnách na kůži, mimoděčných mikropohybech. Nemyslíte na to a nesledujete to vědomě, nějak to pojmete a víte. Neumím to vysvětlit, prostě to jen umím.
Koučink je teď docela módní slovo…
To máte pravdu. A na tomhle poli je opravdu čím dál víc koučů a tvrdí, že jsou experty na různé metody. Pro mě je koučink jenom jeden, a navíc je to podle mě jen určitá úzká část právě té mnohem širší oblasti a tou je lidská komunikace. Neboli život sám. Není možné nekomunikovat a v tom je ten vtip. Vy pořád komunikujete, a pokud nevíte, jak to funguje, tak si můžete nasekat spoustu komplikací.
Jaké je ještě vaše oblíbené pracovní téma?
Na seminářích ráda mluvím o vnitřních rozhovorech. Tedy rozhovor v naší hlavě, boj mezi „měl bych“ a „chtěl bych“, mezi rozumem a pocity. A ten je potřeba zvládnout, vyznat se v něm a vzít si tu potřebnou informaci. Ve firmách se setkávám často s muži - manažery a ti dělají racionální rozhodnutí, tedy to „měl bych“, a jsou na to pyšní. Logika je nejvíc. Emoce je pocit, který ruší, takže tu dají stranou. Ale ona tam stejně někde je. Nejde pocit nebrat v potaz, protože nám dává další důležité informace. Většinou o nás samých a vztahu k té které situaci.
A co rozhoduje o tom, co si říkáme v té hlavě?
Třeba takové prográmky, které se rozjedou na nějaký impulz, většinou jsme je posbírali v dětství, uložili je do nás rodiče, prostředí, podílí se na tom stereotypy myšlení, které jsme si vypěstovali, kulturní specifika apod.
Jaký byl váš program z dětství?
Naši se rozvedli, když mi byly asi 4 roky, jsem učebnicový příklad, který si nesl do života „nejsem dost dobrá“ a „aby mě měl někdo rád, musím si to zasloužit“. Oba tyhle vzorce dost komplikují život. Bohužel „nejsem dost dobrá“ je program, který má docela dost českých žen.
Co s tím?
Já jsem si to asi hodně vyřešila opakováním neúspěšných vztahů, které mě nakonec dovedly k otázce, co dělám blbě, proč si vybírám ty muže, které si vybírám. A odpovědi na to mi dalo i studium v Londýně, byl to půlrok nepřetržitých AHA momentů a dost velkého posunu. Byla jsem mezi lidmi, kteří o mně nic nevěděli, a dostávala jsem tedy naprosto čistou zpětnou vazbu. Nebyl v tom žádný bulvár, odsuzování, posuzování. Tam jsem se naučila dvě věci. První ve vztahu k sobě – jak je důležité umět se zastavit a srovnat, vypadnout z toho šíleného tempa, kdy se valí zážitky, informace, emoce a ukládají se, aniž bychom je mohli zpracovat, a druhou ve vztahu k ostatním – umět naslouchat, přistupovat k druhému s absolutní otevřeností, nesoudit a neposuzovat. A zjistíte, že poslouchat, ale nesoudit je strašně těžké.
Jak byste dneska sama sobě pomohla jako kouč?
Většinou se neumíme rozhodnout, motáme se v kruhu, vedeme ten vnitřní rozhovor, sepisujeme pro a proti, a přesto nic neřešíme. Dnes už umím tenhle stav identifikovat, pojmenovat důvod toho váhání, často je to strach, obava, nejistota. Strach je vždycky horší než to, čeho se bojíme. Ve skutečnosti to nikdy není tak hrozné jako v naší fantazii.
Postavit se na nohy a rozjet kariéru v 47 letech se třemi dětmi na krku opravdu není zas tak snadné, nebo ano?
Rozvedených žen, které se začnou stavět na vlastní nohy kolem čtyřicítky, je u nás strašně moc, jen se o tom nemluví. Naštěstí ženy jsou od přírody naprogramované ke sdružování a komunikaci, a tak jim doba sítí hraje do ruky. Vznikají skupiny a fóra, která vyrovnávají ten dojem seriálů a telenovel o lásce zaplacené utrpením a o závislosti na mužích. Ženy si tu poskytují podporu a inspiraci a spolupracují. Mimochodem i to je další výhoda zralého věku. Čím starší jsme, tím míň konkurenčně, bojovně to máme nastavené a sdílení a podpora jsou tak čím dál přirozenější.
Jste feministka?
Bože chraň, já miluju muže! Tři nepovedená manželství neznamenají, že je něco špatně s muži. Něco bylo špatně s mými vztahy a v nich jsem byla i já. Takže je to fifty fifty. Upřímně, to, že ženy dnes přebírají mužské role a pak se jim nelíbí, jak se k nim muži chovají, je trochu zvláštní. Je to jako škatule, škatule, hýbejte se, já obsadím mužskou roli a muž hledá, kým má tedy být, ale dva muži v té rodině asi nebudou. Tak ten jeden nakonec odejde k nějaké jakoby opravdové ženě. Ale to není o činnostech, ale o chování. Jsou ženy, které opraví traktor, a přesto se vedle nich jejich partner cítí jako opravdový chlap. A samozřejmě jako matka dvou minichlapíků si uvědomuju čím dál víc, kolik toho jde právě za matkami. Učíme se okoukáváním modelů.
A co třeba požadavky na kvóty do vedení firem?
Myslím si, že pokud to žena v sobě nemá, tak ji žádné kvóty nezachrání. A pokud se někam dostane skrz kvóty a nemá na to, tak těm ostatním moc dobrou službu neprokáže. A je i na mužích, aby pochopili, že si máme vzájemně co nabídnout, že umíme nabízet jiná řešení, vidět věci v jiných souvislostech. Ale na to, že se potřebujeme, musíme přijít sami. Důkazem jsou firmy, které to tak mají a rozvíjejí se mnohem dynamičtěji. Nicméně řešila bych otázku elementární rovnoprávnosti: za stejnou práci stejné peníze, za společné zplození potomků stejná zodpovědnost. My nejsme tygřice, abychom schovaly mládě, ulovily potravu, nakrmily mládě a přežily. My, lidé, žijeme ve společnosti, kde se potrava kupuje. A co je děsné, je, že tu nikoho moc nevzrušuje, že otec na potomky nepřispívá a nějak se počítá s tím, že ona to ta ženská nějak dá. Chtít tohle napravit není feminismus, to by mělo být naprostou samozřejmostí. A bohužel není.
Zpět ke kvótám, ve většině vedoucích pozic, ať jde o firmy, politiku, nebo média, jsou stále muži…
Alfou a omegou je slovo sebehodnota. Zvláštní je, že ho v češtině moc nepoužíváme. Sebehodnota znamená vědět, jaká je moje hodnota jako člověka, jaká je moje cena. A ženy opravdu často ustoupí. Buď pod tíhou hloupých argumentů, nebo únavou. My totiž nemáme potřebu bojovat, to nás vyčerpává. Některé muže to nabíjí. V tom může být problém. Prostě o ty pozice tolik neusilujeme.
A jaká je vaše osobní zkušenost se sebehodnotou?
Dnes už vím, kdo jsem a co umím a v čem mám rezervy. Už mě nezlomí povrchní soud okolí. Jeden z mých klientů, velice úspěšný člověk, mi tenhle výraz pomohl pochopit v praktických důsledcích. V tom, jaká je moje cena a jak se taková cena stanovuje, mě vyškolil v drsném světě byznysu. Dokud jsem si o peníze neřekla, tak jsem je nedostala. Já jsem před pěti lety nedělala svoji práci jinak, ale jinak jsem uvažovala. Neuměla jsem říct, jsem dobrá a stojí to tolik a tolik. Dnes vím, jakou hodnotu poskytuju, a jsem to já, kdo rozhoduje, jestli tu zakázku chce, jestli chce pracovat pro toho konkrétního člověka. Sebehodnota je opravdu klíčové téma, které řeší jak ženy, tak muži.
Je ještě nějaké další?
Úspěch a štěstí. Zeptejte se lidí, co je to úspěch. Super auto? Luxusní dům? Lidé, kteří opravdu nemají problém s penězi, mi najednou řeknou, že mají všechno, ale nejsou šťastní. A je to i moje zkušenost. Celé je to o tom, jestli se cítíte spokojená a srovnaná s tím, jak žijete, co děláte, kdo jste. A to je tehdy, když jste vnitřně v pohodě. A k tomu musíte dospět.
Co podle vás znamená být dospělý?
Dospělost je pro mě vzetí zodpovědnosti sám za sebe. Nemít výmluvy typu: svět mi to nedopřál, šéf je hajzl, kdybych se narodila v jiné zemi… Dospělý člověk si řekne jasně: Mám na tom svůj podíl. Jestli jsem něco udělala špatně, tak to příště udělám jinak. Život je změna. Je to o tom, že něco děláme, poučíme se a opravíme to. My tvoříme svůj život. Jasně, výchova a rodiče nás nějak utvářejí, ale nemůžu jít životem s tím, že za všechny moje problémy mohou mí rodiče.
Vrátila byste se do některého období svého života se zkušenostmi, které máte teď?
Ne. Můj život byl plný dychtivých očekávání, hřejivé naděje, častokrát jsem si malovala barevné obrázky… A pak přišla bolest, zklamání, že to tak není. Ale nevrátila bych se do žádné fáze. O tom jsou všechny ty sci-fi filmy, že něco v minulosti změníte a změní se pak i všechno ostatní. Pokud jediná cesta k tomu, kým jsem dneska, vedla přes všechny moje kroky v minulosti, nezměnila bych tam vůbec nic. To neznamená, že mi některé z těch věcí nemůžou být líto.
- Co se týče věku, měla jste nějakou krizi, že teď to končí?
Nejvíc mě děsilo, když se mi blížila čtyřicítka. Vzpomínám si, jak za mnou chodil syn, kterému byly čtyři, a říkal: Maminko, ty teď budeš jako já a k tomu ještě kolečko! Čtyřicítka bylo číslo, kde jsem měla pocit, že to je hranice mezi mládím a stářím. Tam jsem měla pocit, že čas se krátí. Problém samozřejmě není to číslo, ale otázka, co s životem. Život se prodlužuje. Mně je dneska padesát. A v padesáti jste na jedné straně v této společnosti na prahu důchodového věku a de facto nezaměstnatelná, na druhé straně začíná život v úplně jiné kvalitě, jste vyrovnaná, víte, o čem život je, z povrchu věcí jste se dostala k jejich podstatě, umíte si život užít, naučila jste se říkat ne, umíte vyslovit to chci a tohle ne a máte před sebou třicet čtyřicet let života. Jsou společnosti, které dnes už chápou přednost tohohle věku, otázka spíš je, jestli to víme my, samy. Mě vždycky inspirovaly ženy, které na té cestě „věkem“ byly přede mnou. Vždycky jsem si říkala, tak to se těším, to je skvělý, tahle začala podnikat v padesáti, tahle založila tohle v šedesáti. Je důležité vidět možnosti, a ne žít ve strachu – bože, teď to končí!
Hodně žen si tenhle problém vyřeší s vnoučaty…
No tak to pozor, rozhodně to neplatí paušálně. Mám kamarádky, které se vidí ve vnoučatech, ale není jich zas tolik. Vyrůstá jiná generace babiček. Navíc fixovat se na to, že se jednou budu starat o vnoučata, je hodně nefér. Ke mně i k dětem. Není dobré se upínat k něčemu, co závisí na někom jiném. Já to mám trochu jinak, mám dceru, která nás, rodiče, bude pořád potřebovat, a kluci jsou zatím relativně malí. Těším se, až budou samostatní, a rozhodně si neumím představit, že se radostí rozložím z nějakého miminka, protože to není tak dávno, co jsem ten kočárek tlačila sama. Těším se na období, až si pořídím byt jen sama pro sebe a nebudu se při každé nové práci ptát, jestli ji skloubím s jejich programem.
Jak podle vašich zkušeností na věk kolem padesáti reagují muži?
Setkávám se s modelem, kdy měl muž ve třiceti děti, dneska je mu před padesátkou, je zabezpečený, má dospělé děti a před sebou těch třicet let. Vybudoval, vydělal, postavil, zasadil, zplodil, a najednou se koukne do zrcadla a stáří ho pozdraví, tak se snaží to zastavit tím, že celé kolečko zplození a výchovy dá ještě jednou. Má přece peníze a má sílu. Někdy, když znáte celý příběh, to i chápete. Smutné je spíš to, že se do toho vrhnou s typickým mužským nadšením pro nové hračky, ale dítě prostě nevypnete, navíc potřetí počtvrté už to není tak vzrušující jako poprvé, a tak moc těch šťastných druhých pokusů zase nevidím. Ale vzhledem k mé práci je to asi přirozené, ti spokojení a poučení ke koučům nechodí.
Co znamená být poučený?
Přijít na to, co je to partnerství, že to není o vlastnictví ani o vášnivém sexu desetkrát denně, ale o tom, umět být spolu a umět si říct, když chceme být sami, respektovat se a nehledat věci, které tam nejsou, přijmout toho druhého a nepředělávat ho, být ve vztahu bez podmínek.
Věříte na lásku na celý život?
Upřímně jsem se nejednou zamýšlela nad tím, jestli bych s některým z otců svých dětí vydržela od svých pětadvaceti do smrti, ale nevěřím tomu. Můžete si nařídit věrnost, ale v nějaké fázi už to opravdu není o tom, že by vás nějak vzrušoval každý pohled. Já říkám, že chlapi jsou jako lampáři. Na ženě hned poznáte, jestli má doma lampáře, který ji rozsvítí, nebo uzurpátora, který ji zhasne. A toho svého lampáře nemusíte potkat napoprvé. Ale v tom, že se lidi rozejdou, nevidím žádný problém. Znám spoustu modelů třeba v Holandsku, kde mám kamarády. Děti jsou primární, a i když se ti a ti rozešli, mají hromadný Štědrý večer, stýkají se mezi sebou, nežárlí na sebe. Život je v podstatě strašně jednoduchý. Vždycky máte zodpovědnost za to, jak žijete, co děláte, jak jste se rozhodli. Máte možnosti, můžete se učit, zlepšit, změnit, vyrůst, posunout, dospět. A jednou se kouknete zpátky a řeknete si, mohla jsem to udělat jinak, ale stejně to bylo krásný.
MIRKA ČEJKOVÁ
Vystudovala VŠCHT a postgraduál na ČVUT, kde také učila. V letech 1999 až 2009 působila jako novinářka a moderátorka v České televizi, na Nově i na Primě. V té době založila firmu, která se věnovala mediálním tréninkům. Koučink vystudovala na Coaching Development v Londýně. Její oblíbenou oblastní jsou komunikační strategie a transformace myšlenkových stereotypů. Se svými třemi dětmi žije v Praze.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
